Polní divize Luftwaffe (3): Až do hořkého konce

Celkem čtyři polní divize se v červnu 1944 nacházely na Západě, kde měly pomoci odrazit očekávané spojenecké vylodění. Ani v dlouhém období relativního klidu se ale nepodařilo dohnat výcvikové manko. Dalším limitujícím faktorem byla chybějící motorizace.

Předchozí části:

Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu

Odrazit invazi!

Ve zprávě k 16. polní divizi stálo: „Úroveň jejich výcviku je dostatečná pro defenzivní operace a mise malého rozsahu. Bez bojových zkušeností a dostatečné motorizace nemůže divize čelit nepříteli majícímu materiální převahu.“ V rámci 17. polní divize sloužily dokonce dva celé prapory složené z řad bývalých sovětských zajatců, kteří chtěli uniknout zajateckému táboru službou ve Wehrmachtu.

O bojové hodnotě takových jednotek si nedělal iluze nikdo. V době invaze bývalí příslušníci letectva přímo do boje nezasáhli a svůj křest ohněm si 16. polní divize prožila až na začátku července. Britský útok poblíž lostřelecká příprava, která formaci způsobila těžké ztráty. Následné pozemní boje trvaly pouze několik hodin. Zle poničená divize přišla o 75 % své bojové síly a jako samostatný bojový útvar v podstatě přestala existovat.

Sesterská 17. polní divize se na počátku srpna stáhla z Le Havru a ustoupila až k řece Eure, kde se 17. srpna 1944 poprvé střetla s Američany. Přes všechny nesnáze dokázala vést ústupové boje až do 30. srpna, kdy byly její zbytky zařazeny do 331. pěší divize. Nejzajímavější průběh měly akce 18. polní divize. Ta se přesunula ze severu s rozkazem provést na Seině protiútok na postupující Američany.

Boje probíhaly několik dní a formace si vůbec nevedla špatně. Spojenci již ale měli v této fázi války příliš velkou převahu, takže se nakonec Němci museli dát na ústup. Koňské potahy a vlastní nohy nemohly stačit tempu motorizovaného nepřítele, a tak se mnohé jednotky dostaly do obklíčení a menší skupiny vojáků se těžce probíjely ke svým spolubojovníkům. Zbytky mužstva pak položily na podzim 1944 základ 18. divize lidových granátníků. Poslední ze „západních“ polních divizí přečkala až do konce války v poklidu v Norsku.

Postupný zánik

Po převedení pod armádní velení došlo k faktickému zrušení některých útvarů na východní frontě. Zatímco 5. a 15. polní divize již bez toho prakticky neexistovaly, zbytky 3. divize se sloučily se 4. a 6. působící v okolí Vitebska. Deaktivace čekala také na 1. polní divizi Luftwaffe, která utrpěla na začátku roku 1944 těžké ztráty.

Během ústupových bojů byla téměř zničena také 13. polní divize a její mužstvo čekalo zařazení do řad 12. polní divize, pomocný personál se pak připojil k estonským policejním jednotkám. Všeobecný ústup přiměl také hrdinně bojující 21. polní divizi, aby se stáhla z bažinatého terénu okolo Staré Rusy, kde operovala od roku 1942. Pomyslný hřeb do rakve pozemním útvarům Luftwaffe zasadila operace Bagration v létě 1944, která znamenala konec většiny ještě samostatně bojujících polních divizí.

Na podzim již na východní frontě bojovaly pouze dvě, a sice 21. a 12., kterou se v říjnu 1944 podařilo částečně evakuovat do Gdaňska, kde ji ale velení rozpustilo. Naopak 21. polní divize bojovala až do konce války. Přestože v květnu 1945 již představovala jen odlesk někdejší slávy, byla to právě tato první zformovaná divize, kdo nesl prapor pozemních jednotek Luftwaffe až do konce.

V dějinách druhé světové války představoval vzestup a pád polních divizí Luftwaffe zajímavý pokus o stvoření další nezávislé armády v rámci struktur třetí říše. Je třeba říci, že šlo o pokus nepříliš povedený. Ačkoliv se některým z těchto formací podařilo dosáhnout jistých úspěchů, jejich celkové výkony patřily v rámci německých branných sil spíše k podprůměrným a tyto jednotky tak pouze odčerpávaly síly, které šlo využít efektivněji.