Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu

V druhé polovině podzimu 1942 se čerstvě zformované útvary začaly přesouvat na východní frontu. Zatímco 1. polní divize zaujala pozici u města Novgorod, 5. divizi čekala jihoruská Kubáň a 3. a 4. se přesunula ke klíčovému městu Vitebsk. Nejtěžší výzva stála před 7. a 8. polní divizí Luftwaffe, které se staly součástí skupiny armád Don.

Předchozí část: Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Boje u Stalingradu

Ta měla v listopadu 1942 prorazit do obklíčeného Stalingradu a zachránit zle tísněnou 6. armádu. Chuť ledového pekla okusila jako první 8. polní divize Luftwaffe, která se snažila prolomit sovětské linie již 25. listopadu. Postup zasněženým neznámým terénem se v důsledku nedostatečného průzkumu změnil v katastrofu. Přední jednotky padly do sovětské léčky a byly téměř zničeny, z čelních sil nasazených do akce se na shromaždiště poblíž soutoku Donu a Čiru vrátilo pouhých dvanáct mužů.

Velitel protitankového praporu se zastřelil, šokován stavem své jednotky po útoku. Veselo nebylo ani u 2. divize, která spadala pod 9. armádu ve střední části východní fronty. Tam spustili Sověti na konci listopadu operaci Mars a jeden z mála úspěchů, jichž zde dosáhli, šel na vrub právě Göringových mužů.

Nejen silný frontální útok Rudé armády, ale také ukrutné mrazy, vytrvalé sněžení a přepady partyzánů měly podíl na zhroucení divize nedaleko Rževa. Frontu se nakonec podařilo stabilizovat až nasazením elitních veteránů z pěší divize Grossdeutschland. Jedinou formací letectva, která dosáhla lepších výsledků, se tak stala 21. polní divize Luftwaffe (bývalá divize Meindl). Ta na začátku roku 1943 kryla ústup zbytků německých sil z Děmjanského kotle.

Otázka budoucnosti

Nepříliš přesvědčivé výkony při prvních bojích přinesly otázku, jaká je jejich skutečná bojová hodnota. Armádní velitelé v čele s polním maršálem Erichem von Mansteinem tvrdili, že je téměř nulová a že jejich další nasazení na frontě bude znamenat pouze plýtvání lidmi a vojenským materiálem. Generál Meindl oponoval a poukazoval na zcela nevhodné nasazení bojových svazků, které měly i přes zjevný nedostatek mužstva suplovat plnohodnotné pěší divize. V létě 1943 nakonec Hitler rozhodl o podřízení polních divizí armádnímu velení s platností od 1. listopadu 1943, což mělo přispět k jejich efektivnějšímu nasazení a kooperaci s ostatními ozbrojenými silami.

Zatímco velitelé diskutovali, válka pokračovala. Obranné pozice na řece Mius držela 15. polní divize Luftwaffe. O její situaci nejlépe svědčí fakt, že na jednom z úseků drželo perimetr dlouhý 1 500 metrů pouhých 91 mužů s jedním 20mm kanonem, třemi minomety a 13 kulomety. V průběhu srpna 1943 Rudá armáda překročila řeku, smetla slaboučké obranné pozice a divizi téměř obklíčila. V bojích o bytí a nebytí se části mužstva sice podařilo dostat zpět do vlastních linií, o nějaké relevantní síle už nemohla být řeč a na konci září 15. polní divize jako samostatná formace zanikla.

Další neúspěch zažily útvary Luftwaffe na severní části fronty u Vitebska, kde Rudá armáda 6. října 1943 prorazila skrze pozice 2. polní divize a obsadila město Nevel. Hitler nařídil protiútok, ale formace se již nacházela ve stavu těžkého rozkladu. Do bojů v okolí Nevelu tak nakonec zasáhla alespoň 3. a 4. polní divize, avšak bez větších úspěchů. V listopadu konečně převzala velení nad polními vojsky Luftwaffe armáda. Následovalo doplnění stavů o nové rekruty a také reorganizace, když se nově divize skládala ze dvou pluků po třech praporech.

Pomocný personál většinou tvořili příslušníci porobených národů, nejčastěji Rusové a další bývalí sovětští vojáci. Také se obměnil velitelský sbor, když původní důstojníky Luftwaffe nahradili jejich armádní kolegové. Formacím zůstaly stejné názvy, ale pováleční historikové je pro snadnější orientaci označovali písmenem L v závorce. Personální i logistické změny výrazně zlepšily kvalitu zbytků polních divizí, a ty tak na východní frontě sloužily až do konce války.

Dokončení 21. července