Pokrok na ženských bedrech: Zaměstnávat ženy bylo pro podnikatele v 19. století výhodné

Na první pohled znamená práce v domácím prostředí přežitek z éry před nástupem moderní ekonomiky, ale ve skutečnosti jde o výsledek industrializace. Když se totiž výroba přesunula do továren, stala se z ní masová a mechanizovaná záležitost. Jenomže se záhy ukázalo, že ne každý proces lze upravit tak, aby se dal dělat u pásu. Co tedy výrobci nemohli automatizovat, to zadávali jako rukodělnou činnost. A většinou ji vykonávaly ženy, protože jejich manželé se lopotili v dolech a fabrikách. Například ve Worcesteru zaměstnávala továrna na jehly osm desítek pracovníků, ale více než stovka žen výrobky kompletovala. 

Ještě viditelnější bylo popsané dělení v textilním průmyslu. V Miláně se v roce 1881 věnovalo domácí produkci oděvů 30 tisíc osob: Zejména sešívaly obleky a šaty, přidělávaly krajky, tvarovaly klobouky, odměřovaly konfekční velikosti a vyráběly deštníky, rukavice, kapesníky i jiné doplňky – přičemž většinově zásobovaly síť obchodních domů, kterou v Itálii založili bratři Bocconiovi.

Zůstaňte doma!

Zmíněná paralelní industrializace zároveň posilovala představu, že posláním ženy je vytvářet domov a pečovat o děti, neboť živitelem měl být muž. Daná praxe také podnikatelům dovolovala držet nízké výrobní náklady, protože domácí dělnice byly mizerně placené – a to od kusu, nikoliv od hodiny – a kromě toho si musely samy obstarávat nástroje, tudíž nezvyšovaly investice na vstupu. V případě váznoucí poptávky pak nebyl problém je propustit a celkově vůči nim zaměstnavatel neměl žádné povinnosti.

Přitom se zdá, že v řadě již rozvinutých průmyslových odvětví představovaly hlavní motor rostoucí produktivity: Vedle textilního průmyslu působily také v papírenství, potravinářství, sklářství, a dokonce i v hutnictví, kde vyráběly řetězy a cizelovaly hotové produkty. Ženská práce za průmyslové revoluce bývala často sezonní, obvykle špatně placená a téměř vždy nekvalifikovaná. V řadě zemí byl dívkám odepřen přístup na vznikající střední školy, samozřejmě ve snaze udržet doma co největší pracovní sílu bez kvalifikace.

Čtrnáct hodin denně

Domácí výroba přitom ženám nepřinášela žádné výhody. S udržováním příbytku se dala jen těžko skloubit, neboť ženy musely pracovat mnoho hodin a péče o potomky a domov se přizpůsobovala tomu, aby mohly vydělávat. Do procesu bývaly běžně zapojovány právě děti: Vstávaly ráno, aby zvládly svůj díl před odchodem do školy, a k večeru se k práci vracely. Dělnice v Berlíně, které si pronajímaly šicí stroje, pracovaly dvanáct hodin denně, aby se uživily – a další dvě, aby zaplatily nájem za stroj. Zaměstnavatelé totiž vždy tvrdili, že si jejich ženy z domácnosti pouze přivydělávají „kapesné“.

V posledních desetiletích 19. století se domácí práce proměnila v symbolické bojiště. Konzervativci tvrdili, že ženy nemají pracovat ani doma, zatímco odborové hnutí prosazovalo jejich zapojení do řádného průmyslu. Když potom roku 1906 vznikla v Anglii Národní liga domácích dělnic, paradoxně neprotestovala proti nízkým mzdám či špatným podmínkám: Stavěla se proti návrhu zákona, jenž měl stanovit maximální počet pracovních hodin – ženám by totiž zabránil vydělat si dostatek na živobytí. Nakonec je z domácí otročiny osvobodil trh, neboť zvětšující se sektor služeb potřeboval nové pracovní síly a ženy se ve velkém přesunuly právě tam.