Podobnější, než si myslíme: Historický pohled na provázanost evropských jazyků

Už se nikdy nedozvíme, za jakých okolností se u člověka či jeho předchůdce vyvinula schopnost řeči. Můžeme však předpokládat, že k této události došlo řádově před několika stovkami tisíc let a že se bez nadsázky jednalo o největší pokrok našeho druhu. Jazyk totiž neslouží pouze ke sdělování myšlenek, ale dokonce k jejich formulaci. Bez schopnosti strukturovat tímto způsobem informace bychom patrně vůbec nedokázali přemýšlet.

Jazyk jako organismus

Odhaduje se, že na světě aktuálně existuje přibližně 7 000 různých jazyků, přičemž až tři čtvrtiny světové populace mluví dohromady pouze 20 z nich. Uvedené počty přitom pochopitelně silně závisí na přesném odlišení jazyka od jeho dialektů. Počet řečí v Evropě je o poznání skromnější, ale přesto možná někoho překvapí – pohybuje se okolo 200. Vedle notoricky známých jazyků s mnoha miliony mluvčích existují i takové, které používá jen několik jedinců. Například sarkskou normanštinou hovořili v roce 2019 pouze čtyři lidé, kteří pocházejí z ostrova Sark ležícího poblíž Francie v lamanšském průlivu.

Bez ohledu na počet a stav jazyků je podstatné, že některé z nich si jsou navzájem příbuzné, neboť se vyvinuly ze stejného předchůdce. Díky tomu mohou lingvisté tyto struktury dělit do jazykových rodin, skupin a větví, podobně jako biologové systematizují živé organismy podle společných znaků do jednotlivých říší, kmenů, druhů a podobně.

Potomci jedné rodiny

Je důležité uvědomit si, že se jazyky do značné míry nepředvídatelně, a především nepřetržitě vyvíjejí. Přebírají i vytvářejí nová slova, zkracují či zjednodušují jejich skladbu, mění výslovnost i slovosled vět. Přesto lze pomocí komparativní lingvistiky odhalit, zda mají nějaké společné vlastnosti. Díky těmto metodám lze zjistit, že nejpočetnější rodinu na evropském kontinentě tvoří jazyky indoevropské. Opomeneme-li ty, kterými se dnes již nehovoří, můžeme indoevropské jazyky podle příbuznosti ještě dále rozčlenit na menší celky, tedy na skupinu jazyků balto-slovanských, germánských, keltských, románských, a také řečtinu a albánštinu. Všechny mají jisté společné rysy, a je proto pravděpodobné, že se postupem času vyčlenily z jediného předchůdce.

Vysvětlení v podobě příslušnosti ke stejné rodině se nabízí už při pouhém pohledu na některé výrazy. Uvažme například číslovku 3: angličtina používá výraz three, řečtina treĩs, latina trēs a litevština trỹs. Obdobná je situace pro slovo noc: angličtina zná night, řečtina núkt- (pomlčka na konci slova značí, že je uveden pouze kořen slova), latina noct- a litevština naktis. Nezáleží ale jen na pouhé podobnosti několika výrazů, kromě společného slovníku disponují tyto jazyky i dalšími společnými znaky. Například se všechny řídí podobnými zákony co do slovosledu, tvarosloví i výslovnosti.

Latinská matka, řecký kmotr

Územní rozšíření románských jazyků odhaluje, že současné státy jako Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie přesně zahrnují oblast bývalé Západořímské říše. Úředním jazykem Římanů byla latina, která na těchto územích zakořenila tak hluboko, že ani během stěhování národů nedošlo k jejímu vytlačení germánskými jazyky. Přesněji řečeno tomu bylo právě naopak a dobyvatelé Říma do značné míry převzali jazyk podrobeného národa. Východní část Římské říše mnohem více inklinovala k řečtině, která se po rozdělení impéria na dvě části ihned stala jejím úředním jazykem. Určitou výjimku v jejích hranicích tvoří pouze rumunština, která naopak latinské základy přijala a podržela si je až do současnosti, přestože je obklopena převážně slovanskými jazykovými sousedy. 

Dědictví latiny spatřujeme v naší řeči každý den. Římskými číslicemi značíme pořadí panovníků, někdy tak činíme i v případě hodin, dat či letopočtů. Latina byla nazývána jazykem vzdělanců, což je dodnes patrné v odborném názvosloví živočišných a rostlinných druhů. Existuje ale i spousta běžně používaných slov vypůjčených z románských jazyků, třeba tornádo, korek, kobra nebo čutora.

Odvěkým soupeřem latiny byla již zmíněná řečtina. Oproti románským jazykům hraje v současnosti pouze regionální roli, přesto má za sebou bohatou historii. Ještě před nadvládou Říma ve Středomoří se starořečtinou hovořilo v koloniích od břehů dnešního Španělska až (zejména díky výbojům makedonského krále Alexandra Velikého) po města na hranicích současné Indie. Postupem času ale ve velké části Evropy získala navrch právě latina, zatímco obyvatelé Blízkého východu přijali za svou arabštinu. V současnosti se s písmeny řecké abecedy setkáme například při značení verzí virového onemocnění covid-19, tento jazyk nám ale dal i běžně používaná slova jako mikroskop, demokracie, diskotéka a mnoho dalších.

Dominantní angličtina

Ještě v prvním tisíciletí př. n. l. představovaly v Evropě nejrozšířenější skupinu jazyků ty keltské, postupně ale byly vytlačeny románskými a germánskými. Dnes jejich pozůstatky nalezneme na Bretaňském poloostrově či ve Walesu, Skotsku a Irsku – tedy na místech, kam římská moc (v případě Skotska a Irska) nikdy nedosahovala, nebo kde si obyvatelstvo dokázalo zachovat alespoň určitou míru svébytnosti. Rozhodně se ale nejedná o mrtvé jazyky. Velština je úředním jazykem Walesu a irština i skotská gaelština čítají několik set tisíc mluvčích.

Zajímavým rysem keltských jazyků je slovosled. Oproti jiným indoevropským jazykům vkládají do věty nejprve přísudek následovaný podmětem a předmětem. Skotská gaelština pak obohatila okolní jazyky o výrazy typické pro své kulturní zázemí. Jedná se o výrazy, jako je whisky, slogan nebo klan. U zeměpisných údajů je markantní užívání označení pro přírodní vodní plochy loch, což se odráží i v pojmenování legendárního jezera Loch Ness.

Germánské jazyky zahrnující vedle němčiny také dánštinu, norštinu, švédštinu, islandštinu, a především angličtinu jsou díky přibližně dvěma miliardám mluvčích nejrozšířenější jazykovou větví na světě. Předpokládá se, že germánské jazyky měly jediného předchůdce, takzvanou pragermánštinu, která se vyvinula ve 3. století př. n. l. v oblasti dnešního Dánska či jihu Skandinávie. Tato teorie ale není přesvědčivě doložena. Výpůjček germánských jazyků bychom v naší mateřštině našli bezpočet – ať už díky jejím úzkým kontaktům s němčinou, nebo díky všudypřítomné nadvládě angličtiny v oblasti technických zařízení a jejich popisů.

Cizinci v srdci Evropy

Na evropském kontinentu se nacházejí i jazyky, které jsou naprosto odlišné od indoevropské jazykové rodiny. Maďarština, estonština a finština jsou součástí ugrofinských jazyků, které spadají do uralské jazykové rodiny – nepříliš rozsáhlého uskupení, kromě evropských zemí částečně rozšířeného též na území dnešního Ruska.

Historicky se maďarští mluvčí dostali na své současné místo koncem období stěhování národů v 10. století z oblasti Uralu. Od té doby byli Maďaři až do současnosti obklopeni indoevropskými jazyky, z nichž převzali velké množství výrazů – nejvíce ze slovanských jazyků a němčiny. Nezanedbatelnou část ale přejali od turecky hovořících kmenů, když se v 16. a 17. století dostali pod nadvládu Osmanské říše.

V období, kdy byly Uhry součástí habsburské monarchie, maďarštině dokonce hrozil zánik, když se z nařízení císaře Josefa II. měla koncem 18. století stát jediným úředním jazykem podunajské monarchie němčina. To mezi Maďary vyvolalo vlnu nevole a způsobilo obrodu řeči, která vyústila v ustanovení moderní maďarštiny, která se již mohla stát úřední mluvou.

Zásadními vlastnostmi, které odlišují maďarštinu od jiných řečí, je například fakt, že obsahuje celkem 18 pádů. Nerozlišuje také rody podstatných jmen a patří mezi aglutinační jazyky, což znamená, že téměř každá koncovka přidaná ke kořeni slova má svůj vlastní jednoznačný význam. Čeština takto striktní ani zdaleka není. Maďarština rovněž často využívá vyjádření více významů pomocí jediného slova, například ház-a-i-m-ban, což bychom přeložili jako „v mých domech“.

Severský unikát

Dalším ugrofinským jazykem je finština. I přes příslušnost do stejné jazykové větve si s maďarštinou nejsou na první pohled příliš podobné. Příbuznost nezapřou až při bližším pohledu, protože také finština patří mezi aglutinační jazyky, její podstatná jména mají 14 pádů a rovněž nerozlišuje rody. Díky dlouhodobému sousedství s germánskou švédštinou přejala finština dělení slovesných časů, díky čemuž nyní rozeznává jeho předminulou i předpřítomnou podobu, ale jen málo využívá času budoucího. Silný vliv zanechala na finštině také ruština. Trochu překvapivě lze v tomto severském jazyce spatřit výpůjčky i z několika vzdálených jazyků, jako je třeba japonština nebo čeština. Naším dílem se totiž finština (a nejen ona) rozšířila o notoricky známý výraz pro robota, finsky robotti.

Odlišnost od indoevropských jazyků lze spatřit i ve výrazech pro noc. Maďarština používá termín éjszaka a finština yö-, tedy zcela jiné výrazy než angličtina, litevština, řečtina nebo latina.

„Zatoulané“ jazyky

Příkladem řečí, které přežívají na samém okraji evropského kontinentu a patří do zcela jiné rodiny, jsou maltština a kyperská arabština. Obě patří do afroasijské jazykové rodiny, konkrétně do semitské jazykové větve. Kromě arabštiny jsou tedy příbuzné také s aramejštinou (jazykem, kterým velmi pravděpodobně hovořil Ježíš Kristus). Maltština je však jediným semitským jazykem, který je zapisován latinkou. Díky své poloze prošlo celé souostroví bouřlivou historií. Maltština se na ostrov dostala patrně okolo roku 1100 společně s arabskými osadníky ze sousední Sicílie, po dobytí ostrova Normandským královstvím ale byli všichni muslimové v roce 1249 vyhnáni. Jazyk tak měl možnost samostatně se vyvíjet a odklonit se od své původní podoby.

Spousta výpůjček v maltštině pochází pochopitelně ze sicilské italštiny a angličtiny. Jejich hojnost dokládají výrazy skola (česky škola, sicilskou italštinou scola) nebo natura (příroda, natura). Vliv angličtiny lze spatřit také v označení názvů měsíců. Gramatiku si ale maltština uchovala semitskou, což je patrné třeba na používání členů před podstatným i přídavným jménem. Maltské L-Art L-Imqaddsa tak znamená doslova „ta země ta svatá“. Podobnost s arabským Al-Ardh al-Muqaddasa je patrná.

Poslední početnější skupinou jsou turkické jazyky ve východní části Evropy při hranicích s Tureckem – jedná se o altajskou jazykovou rodinu. Evropa ale skýtá útočiště i mnohem záhadnějším jazykům (viz Jediný svého druhu), které jsou dlouhodobě v centru pozornosti lingvistů z jednoduchého důvodu. Právě důkladná znalost původu jazyka je oknem k jeho pochopení.