Podle odborníků je prospěšné cíleně do svých životů zařadit „nudné chvilky“

Samotný pocit nudy popisují odborníci mimo jiné jako reakci na nedostatek vhodných podnětů, což není daleko od smyslové deprivace. Totální absence senzorických vjemů ovšem představuje pro mozek zdroj natolik silného stresu, že zareaguje nejprve silnou úzkostí, následně halucinacemi a rychle se pak dostaví naprosté vyčerpání. Není náhoda, že izolace uprostřed naprosté tmy a ticha, kde člověk rychle ztratí pojem o čase a prostoru, se od nepaměti považuje za jeden z nejdrastičtějších způsobů mučení.

Unudit se k smrti

Takový extrém se samozřejmě netýká pocitů obyčejné nudy, kterou čas od času zažíváme všichni, nicméně i ta je zjevně natolik nepříjemná, že se jí raději snažíme pokud možno vyhnout. Ve čtyři roky staré studii psychologů z univerzity v americké Virginii se dobrovolníci ponechali na krátkou dobu o samotě zavřít v místnosti s bílými stěnami a dostali za úkol zabývat se po tu dobu pouze vlastními myšlenkami. Po pouhých patnácti minutách si necelá polovina z nich raději nechala dát elektrický šok do kotníku a rozptýlit se bolestí, než aby nadále setrvali v bezpodnětném prostředí. 

Fenomén nudy se do hledáčku vědců dostal teprve relativně nedávno, v roce 1986, po představení tzv. škály náchylnosti k nudě (viz box Není nuda jako nuda). Tím se na univerzitách po celém světě odstartovala dlouhá, dosud neukončená série studií, z nichž hned jedna z prvních přinesla pozoruhodné výsledky. S nadsázkou z ní totiž vyplynulo, že nuda může vést k předčasné smrti.

Britští psychologové již v 80. letech nechali zhruba sedm tisíc civilních zaměstnanců z různých profesí vyplnit dotazníky o tom, zda se ve své práci cítí znuděně. Po více než dvou desetiletích se k výsledkům vrátili s cílem zjistit, zda má dlouhodobý pocit nudy nějaký vliv na pozdější kvalitu života. Ti, kteří v první fázi studie připustili, že je práce nebaví, se ovšem dodatečného testování často zúčastnit už nemohli – mezitím totiž z různých zdravotních důvodů zemřeli. Předčasná smrt je zastihla s pravděpodobností o 37 % vyšší než u těch, kteří v práci nudu pociťovali jen zřídka, nebo vůbec.

Laboratoř nudy

V současné době už odborníci nudu berou mnohem vážněji, a někteří dokonce jejímu výzkumu zasvětili celou kariéru. Za největšího světového odborníka na nudu bývá považován John Eastwood z katedry psychologie na univerzitě v kanadském Yorku, který zde založil a řídí speciální Laboratoř nudy. Zabývá se mimo jiné tím, proč sklon k nudě není u všech lidí stejný. Zatímco někteří lidé se začnou nudit velice snadno a je těžké je něčím skutečně zaujmout, jiný má „práh nudy“ daleko vyšší. Čím to je? Odpověď se skrývá v chemickém koktejlu uvnitř našeho mozku.

Podle Eastwooda zde důležitou roli hraje hormon dopamin, který se vyplavuje, kdykoliv uspokojíme nějakou potřebu. Vyvolává tím žádaný příjemný pocit, ovšem zároveň představuje dvousečnou zbraň, neboť čím častěji si konkrétní „potěšení“ dopřáváme, tím více dopaminu k pocitu odměny potřebujeme. Jde-li o cigaretu nebo skleničku alkoholu, pak tento princip hraje klíčovou roli v mechanismu vzniku patologické závislosti.

Jak Eastwood zjistil, lidé náchylnější k pocitům nudy mají v mozku méně dopaminových receptorů než ostatní. Aby se zbavili pocitu frustrace z nedostatku podnětů, vyžadují tedy jeho vyšší dávky, což by rovněž vysvětlovalo fakt, že se z nich mnohem častěji stávají gambleři nebo alkoholici. Zároveň platí, že pocitům nudy podléhají spíše muži než ženy – což jde opět ruku v ruce s tím, že se právě ti spíše uchylují k rizikovějšímu chování.

Nuda jako nástroj

Náchylnost k nudě se podle vědců liší také s věkem. Patrně nejvíce jsou nudou ohroženi dospívající těsně před dvacítkou, což by mohlo souviset s tím, že tou dobou dochází k poslední fázi vývoje té části mozku, která je zodpovědná mimo jiné za sebeovládání. Právě tato vlastnost s nudou úzce souvisí: Méně spontánní jedinci se totiž nudí častěji než ti, kteří se snaží mít vše pod kontrolou.

Další otázka související s nudou se netýká ani tak její příčiny, jako spíše účelu. Pokud totiž i další nepříjemné emoce, například smutek či úzkost, mají pro naši psychiku nějaký význam (zmíněný smutek například pomáhá vyvarovat se pro příště chyb), je logicky namístě ptát se, zda něco podobného platí i pro nudu. S moderními zobrazovacími metodami můžeme snadno zjistit, jak se mění aktivita různých mozkových center v době, kdy se dotyčný nudí. Navzdory očekávání, že v takových chvílích budou mozkové vlny utlumeny, se zdá, že opak je pravdou.

Jedna ze studií například prokázala, že mozek znuděného člověka sice vykazuje zhruba o 5 % nižší celkovou činnost, ovšem současně u něj lze vysledovat daleko intenzivnější prokrvení oblastí zodpovědných za zpracování vzpomínek, zvažování hypotetických možností a pomýšlení na druhé. Z toho vyplývá, že nuda zřejmě paradoxně podněcuje ke kreativnímu myšlení, ponouká nás k hledání neotřelých řešení problémů a právě v důsledku nudy často přicházíme na ty nejlepší nápady. 

Každodenní chvilka nudy

Psycholožka Sandi Mannová se svým týmem z univerzity v britském Lancashireu nechala v roce 2014 skupinu čtyřiceti dobrovolníků po dobu 15 minut přepisovat telefonní čísla, poté dostali plastový kelímek a měli za úkol vymyslet co nejvíce možností jeho využití. Ukázalo se, že ve srovnání se stejně početnou kontrolní skupinou disponovali daleko kreativnějšími nápady ti, kteří měli za sebou čtvrthodinu nezáživné činnosti.

Sandi Mannová na základě těchto zjištění došla k závěru, že nuda je ve skutečnosti prospěšná a neměli bychom se jí snažit vyvarovat, ale raději do svých životů cíleně zařadit „nudné chvilky“ – například nezáživné přednášky, pobyt v čekárně u lékaře nebo dlouhé fronty. A doporučuje to i rodičům malých dětí; jak sama hrdě prohlašuje, své vlastní děti klidně nechává se nudit a nestydí se za to. Pro mnohé rodiče je sice nudící se potomek noční můrou a v obavě z toho, co „zase vyvede“, jej raději neustále zásobují dostatkem volnočasových aktivit, psychologové ale varují, že tento přístup není pro výchovu optimální.

TIP: Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

Jakmile totiž děti nemají co na práci, samy od sebe začnou zaměstnávat svůj mozek vymýšlením toho, jak by se zabavily, a vytváří si tak nová nervová spojení. Nutno však dodat, že uvedený přínos nudy platí jen v případě, že si ji dávkujeme s mírou. Dlouhodobý pocit znuděnosti může naopak vést k závažným komplikacím.