Pod rouškou tmy: Taktika nočního boje na východní frontě

Publikace Night Combat vyšla ve Washingtonu roku 1953 (a v následujících dekádách i v několika reedicích). Nejvíce se na obsahu podílel generál Alfred Toppe, který na sovětském bojišti sloužil. Šéf amerických armádních historiků generálmajor A. C. Smith neopomenul v úvodu upozornit, že zdrojové texty napsali Němci z německého pohledu a že se uvedené postupy liší od zvyklostí vojáků strýčka Sama. Zároveň však dodal, že i američtí pěšáci absolvují specializovaný výcvik pro boj v noci.

Jak na noční přesun

Během operace Barbarossa se důležitým prvkem plánování i samotné realizace operací stávaly noční přesuny. Němečtí velitelé si uvědomili, že tma se může stát ochráncem jednotek před útoky všeho druhu. V praxi ovšem četnost nočních přesunů limitoval nedostatek kvalitních silnic i náhlé změny počasí. Stačil krátký liják a sjízdná cesta se proměnila v moře bahna.

Každému nočnímu přesunu předcházela zevrubná příprava, která zahrnovala průzkum silnic, zřízení kontrolních bodů, nasazení ženistů k opravám nejpoškozenějších úseků nebo zamaskování útvarů. Zároveň musel velitel zhodnotit míru rizika náletu i pozemního úderu včetně partyzánských přepadů. Pokud se měly za tmy přemisťovat motorizované jednotky, pohyb každé kolony se předem rozfázoval do několika etap. Přední světlomety vozidel vojáci demontovali nebo zatřeli modrou barvou, zadní lampy byly shora zatemněné. Vojenští policisté řídící dopravu a velitelé až na úroveň čety byli vybaveni signálními svítilnami. Dodržoval se rádiový klid, nicméně spojaři byli připraveni v případě nouze ihned vysílat rozkazy nadřízených. Za jasných nocí se Němci odhodlávali použít i pozorovací letouny.

Při transportech podél fronty se dělostřelci snažili přehlušit hluk motorů palbou a maskovat tak pohyby vojsk. Zároveň si Němci navykli projíždět mimo křižovatky i vesnice, kde je sovětská artilerie zpravidla očekávala. Když se motorizované oddíly blížily k frontě, pěchota mívala tendenci setrvávat v transportérech příliš dlouho a v případě nenadálého sovětského útoku utrpěla těžké ztráty. Velitelé se tedy naučili pro každý přesun určit konkrétní linii, na níž vydali vojákům rozkaz sesednout.

Zdroje světla pro průzkum

Trable čekaly německou brannou moc i při nočním průzkumu. Mnozí vojáci za těchto podmínek selhávali, protože jejich smysly otupěly dlouholetým životem ve městě. Už samotná orientace v potemnělé krajině činila mužům potíže – obzvlášť na monotónním ruském venkově s minimem výrazných bodů.
Průzkumné oddíly si pomáhaly odpalováním osvětlovacích granátů, jindy přišly vhod světlice shazované z letadel či pátrací světlomety instalované za frontovou linií. Při průzkumu Němci jen minimálně využívali obrněná vozidla, jejichž hlasité motory přitahovaly pozornost. Výjimkou byly situace, kdy se cíl nacházel příliš daleko na to, aby vojáci mohli úkol pěšky splnit před rozedněním. Tehdy dojeli do bezpečné vzdálenosti od nepřátelských pozic, vozidla zamaskovali a v cílové oblasti už se pohybovali po svých.

Zajímavou součást nočního průzkumu tvořily speciální oddíly přidělované k pozorovacím praporům dělostřelectva. Jejich úkol spočíval ve sledování záblesků sovětské artilerie a odposlouchávání jejích zvuků, z nichž pak s pomocí meteorologů spočítali pozice ruských kanonýrů a nechali na ně zaměřit odvetnou palbu. Za bezměsíčných nocí se příslušníci těchto batalionů pokoušeli pro pozorování užívat upoutané balony, ale taková metoda obvykle přinesla omezené výsledky. 

Útoky v temnotě

K nočním útokům se Wehrmacht uchyloval ve snaze rozšířit územní zisky z denních bojů nebo coby předehře k rozsáhlým operacím. Generálové se pro ně občas rozhodli také za situace, kdy se pokoušeli dobýt zpět území nedávno získané Rudou armádou. A konečně se noční přepady uplatňovaly i jako diverzní akce maskující hlavní směry větších ofenziv.

Hodinu H velitelé stanovovali s ohledem na potíže plynoucí z nočního boje. Potýkali se zejména s následujícím paradoxem: Útok za snížené viditelnosti býval časově náročnější než za dne, jenže bylo žádoucí jej dokončit před svítáním. Velitel tedy musel dobře zvážit situaci a sílu svých i nepřátelských oddílů, než k riskantnímu úderu temnotou vydal rozkaz. K nepříjemnostem se přidával terén východní fronty, málokdy vhodný pro rychlý noční pohyb. Terénní nerovnosti dokázaly útočníky ukrýt, avšak zároveň jim bránily ve výhledu na pozice rudoarmějců a nechávaly je v nejistotě o připravenosti nepřítele. Pokud hrozilo riziko střetu se silnými obránci, měly noční útoky přicházet z nepravděpodobných směrů.

Obecně lze říct, že úspěch úderu tmou závisel na pečlivé přípravě, správném načasování a výběru co nejpříznivějšího terénu. Žádná operace se neobešla bez vyhodnocení informací získaných leteckým i pozemním průzkumem, analýzy ukořistěných map a zajištění dostatečného množství zásob i rezerv. Před vydáním finálního rozkazu velitel probral plán s podřízenými důstojníky a zodpověděl případné otázky. Každý musel přesně vědět, co se od jeho mužů očekává, jinak by se boj mohl rychle zvrtnout.

Podobně detailní přípravu Němci absolvovali u útoků, které měly být zahájeny těsně před rozedněním a kulminovat za denního světla. Před takovými operacemi Wehrmacht věnoval několik nocí přísunu dostatečně silných jednotek.

Systém hloubkové obrany

Co se týče defenzivních operací, aplikovali Němci podobné základní doktríny na denní i noční boj. Za snížené viditelnosti se používala doplňková opatření v čele s posílením předsunutých stanovišť. Zároveň Wehrmacht přesouval lokální rezervy co nejblíže k přední linii a zintenzivňoval průzkum, aby se velitelé ihned dozvěděli o sovětském pokusu o noční útok. Pokud rudoarmějci udeřili, neváhali je Němci zviditelnit světlomety a světlicemi. 

Důležitou roli v noční obraně hrála artilerie. Preventivní přípravy se musely provést už za dne, aby odvetná palba mohla být zahájena záhy po detekování útočníků. Koncentrovaná kanonáda často přinutila Sověty zpomalit nebo ovlivnila směr jejich postupu. Výslechy zajatců navíc potvrdily, že měla na ruské vojáky demoralizující účinek.

V ideálním případě budoval Wehrmacht hloubkovou obranu. Druhá linie se nacházela 60–100 metrů za tou hlavní a sestávala ze zákopu vyztuženého kulometnými hnízdy i minomety. O dalších 650 metrů dále Němci rozmisťovali těžké zbraně, velitelství a zálohy. Ze stran tyto pozice chránily zátarasy z ostnatého drátu a minová pole, celý systém byl propojen komunikačními zákopy. Minová pole se nacházela též před první a druhou linií, klíčové body opevnění měly přímou telefonní linku na velitelství.

V pozdějších fázích války trpěl Wehrmacht nedostatkem personálu a už nemohl obsazovat mužstvem nepřetržité linie. Musel tedy spoléhat na soustavu samostatných bodů, byť vzhledem k rostoucí účinnosti infiltračních taktik Rudé armády šlo o málo účinnou improvizaci.

Umění ústupového boje

Když se situace Hitlerových armád na východě začala zhoršovat, noční hodiny nabízely nejvhodnější čas pro stahování z exponovaných pozic. Jako nezbytná se ukázala opatření proti nepřátelským obkličovacím manévrům. Rudoarmějci totiž prokazovali pozoruhodnou schopnost překonávat i zdánlivě neprostupný terén a přes takto vyčerpávající výkon neúprosně nahánět ustupující Němce. Ti proto preventivně obsazovali menšími oddíly kritické body za frontovou linií: dominantní kopce, mosty, křižovatky nebo soutěsky.

Jindy Wehrmacht stáhl z přední linie všechny postradatelné muže a důstojníci je začlenili do nezávislých bojových skupin schopných prorážet obklíčení. Zároveň se Němci snažili ponechávat v přímém kontaktu s nepřítelem jen takové množství jednotek, jaké zvládali zásobovat. Účinné krycí síly tedy měly raději méně mužů, zato se spoustou munice a paliva. Při rozsáhlejších ústupových operacích ponechával Wehrmacht v kontaktu s dotírajícími rudoarmějci zpravidla pancéřové jednotky. Protože sebemenší porucha v takové situaci znamenala ztrátu, byly do zadních vojů vybírány jen tanky v bezvadném technickém stavu. Generálové taktéž začleňovali do krycích oddílů opravárenské čety, náhradní osádky i ženijní útvary vybavené k provádění demolic.
Pokud velitel vše dobře naplánoval, mohl stáhnout jádro svých sil pod rouškou tmy do týlu, zatímco krycí jednotky na frontové linii simulovaly normální aktivitu – coby divadlo pro sovětské průzkumníky.

Praktická ukázka

Jako typický příklad dodržení zásad nočního ústupu lze uvést stažení 337. divize z prostoru 20 km jihozápadně od Smolenska, kde v polovině září 1943 odrážela útoky ruských vojsk. Ráno 25. září dostala divize rozkaz odpoutat se od nepřítele a zahájit ústup na budovanou linii Panther-Wotan na břehu Dněpru. Velitel divize generálporučík Otto Schünemann neprodleně zahájil přípravy. Divizní velitelství, dva oddíly pěchoty a prapor artilerie přeměnil v průzkumné předvoje, které měly každé jednotce vybrat a přidělit nejvhodnější úsek Panther-Wotanovy linie. 

Schünemann počítal s tím, že ho Rusové budou pronásledovat. Proto nařídil průzkumníkům nalézt též vhodný terén pro zaujetí přechodných pozic, z nichž by Němci během ústupu nepřátelský útok zbrzdili. K průzkumným oddílům přidělil speciální čety, které vyznačovaly trasy a kontrolovaly, zda kolony nebloudí. 

V noci z 25. na 26. září se většina servisních oddílů dala do pohybu a podél ústupových cest vybudovala sklady paliva a munice. Ve snaze o co nejplynulejší přesun Němci přísně regulovali provoz a kolem tras rozmístili také vyprošťovací vozidla. Přes lesní potoky ženisté postavili lávky, které měli po přechodu hlavních sil vyhodit do povětří. Generálporučík neváhal shromáždit civilisty z okolních obcí a dočasně je přemístit do lesů, aby nezasahovali do pohybu kolon. Zažádal též o protiletecké krytí a obdržel pět baterií flaku. Hlavní přesun začal 26. září po setmění. Rudoarmějci stahování 337. divize narušili obchvatnými údery, ale vyčleněné jednotky jejich nástup zdržely a nakonec svazek dosáhl cíle s minimálními ztrátami.

Účinný sovětský průzkum

Toppův „autorský tým“ se věnoval i nočním taktikám Rudé armády – byť v menší míře, protože mohl čerpat jen „z druhé ruky“. Noční přesuny se podobaly německým s jednou výraznou výjimkou. Díky znalosti domácího terénu i podpory civilního obyvatelstva si Rusové dovolovali zkracovat cestu zdánlivě neprostupnými místy, na která by si kolony Wehrmachtu netroufly. Dle vzpomínek německých důstojníků sovětští velitelé vše podřizovali úspěšnému zvládnutí přesunu a jednali nemilosrdně. Pohodlí mužstva ustoupilo do pozadí, a pokud voják nestíhal tempo pochodu, byl ponechán osudu. Nutno dodat, že tento přístup se uplatňoval především v první zoufalé fázi války.

Také shromažďování sil pro útočné operace se zpravidla odehrávalo v noci. Rudá armáda přesouvala pěchotu na nákladních autech, z nichž vojáci vystupovali co nejdále od obydlených míst. Následoval pochod na konkrétní shromaždiště, obrněné a motorizované útvary se přesouvaly do výchozích postavení jako poslední. V roce 1944, kdy síla Wehrmachtu výrazně poklesla, věnovali Sověti méně péče kamuflování nočních přesunů a vozidla často jezdila s nezakrytými světly.

Noční průzkum Rudé armády býval velmi účinný – mimo jiné opět díky znalosti prostředí i pomoci partyzánů. Mezi typické rysy patřilo nasazování silných formací až o velikosti pluku – jakmile regiment narazil na nepřítele, měl ho rovnou napadnout. To menším hlídkám Wehrmachtu činilo značné potíže, navíc Rusové své průzkumníky čas od času posílili i tanky či kavalerií.

Mistři infiltrace

Za nejefektivnější metodu sovětského nočního boje generálové Wehrmachtu považovali nepozorovanou infiltraci německých pozic. Rudoarmějci se postupně stali mistry této taktiky a dokázali ji zvládat jak s malými oddíly, tak na úrovni divize. Ačkoliv čelní jednotky bývaly v boji nablízko nakonec zdecimovány, stihly předtím Němcům způsobit vážné škody a vyvolat chaos.

Sovětská taktika nočních ofenziv prošla během let 1941–1945 řadou změn co do metod i způsobu provedení. Zatímco zpočátku prokazovali Stalinovi vojevůdci nedostatek iniciativy, ve druhé polovině války se blýskli mnoha odvážnými nočními manévry. Účinně dokázali využívat zejména fakt, že německá obrana stále častěji postrádala hloubku. Z počátečních frontálních úderů přes minová pole ve stylu Velké války se generálové nakonec poučili. Útočící jednotky obcházely nejsilnější ohniska odporu, a pokud se jim podařilo dosáhnout územních zisků, měly se je snažit ještě téže noci rozšířit.

V roce 1944 Stavka často nařizovala zahájit masivní ofenzivu časně zrána a pokračovat celý den i po západu slunce. V čele vždy burácely tanky, jenže Němci pomocí přesunů rezerv na nejohroženější místa nepřítele mnohdy zpomalili. K bodu zlomu došlo v létě téhož roku, kdy Rudá armáda inovovala taktiku. Před noční operací provedla klamná opatření na široké frontě, takže nepřítel netušil, kde k dalšímu útoku dojde. Poté Sověti do těžiště úderu koncentrovali pěšáky i tanky, jimž určili jen limitované cíle – zejména narušit celistvost defenzivní linie a připravit půdu druhé vlně. Úspěšnost nočních útoků se tím výrazně navýšila a Němcům nastaly zlé časy.