Pod palestinským sluncem: Tři krvavé bitvy o Gazu
Při snaze o dobytí Palestiny narazily britské síly na město Gaza obsazené tureckou posádkou pod německým velením. Během roku 1917 podnikli Britové tři pokusy o jeho dobytí, ale úspěch slavil až netradiční přístup generála Allenbyho.
Ačkoliv se většina pozornosti britských generálů i veřejnosti upírala na západní frontu, blízkovýchodní válčiště hrozilo ostrovní velmoci značnými komplikacemi. V roce 1916 se Egyptskému expedičnímu sboru (Egyptian Expeditionary Force – EEF) podařilo dosáhnout palestinských hranic, avšak předchozí porážky u Gallipoli a Kútu navýšily tureckou prestiž v okolních zemích. Zejména v Egyptě, Persii a Indii se silným zastoupením muslimského obyvatelstva hrozilo, že se rozhoří odpor proti impériu. Další riziko spočívalo v odříznutí od ropných ložisek v Perském zálivu.
S pěchotou v hlavní roli
V Londýně se rozhodli čelit neblahému scénáři strategií „nejlepší obranou je útok“ a začali plánovat obsazení Palestiny. Klíč k Jeruzalému spočíval v dobytí měst Gaza a Beerševa, jejichž posádce velel německý major Tiller. V čele tureckých jednotek v regionu stál zkušený generál Friedrich Kress von Kressenstein. Také britským silám udílela rozkazy dvojice mužů – vrchní velení EEF měl v rukou generálporučík Archibald Murray, operační velení připadlo generálporučíkovi Charlesi Dobellovi.
Začátkem roku 1917 Britové odhadovali počty nepřátel v oblasti na maximálně 12 000 mužů a v první polovině března posádka Gazy skutečně sestávala jen ze dvou praporů. Když průzkum odhalil síly EEF chystající se na úder proti městu, von Kressenstein začal shromažďovat početnější oddíly, jejichž jádro tvořilo asi 10 000 příslušníků turecké 3. a 16. divize.
Bojeschopnost obránců však narušovaly dezerce syrských a arabských vojáků, po nichž v předvečer bitvy hájilo Gazu jen asi 4 000 mužů s padesátkou děl. Dobell v čele 12 000 pěšáků a 11 000 jezdců se těšil z výrazné početní převahy, navíc se mu podařilo zmařit několik tureckých pokusů o přísun záloh. Murray mu pro nadcházející střet stanovil tři cíle: obsadit linii podél vádí Ghuzzee, zabránit Turkům v předčasném ústupu a zajmout posádku Gazy.
Britský plán se inspiroval vítěznými bitvami u Magdhaby (prosinec 1916) a Rafy (leden 1917) s jednou odlišností – hlavní slovo hodlal Dobell přenechat infanterii. Zatímco 53. pěší divize s podporou brigády vyčleněné z 54. divize měla udeřit od jihu, úkol Imperiální jízdní divize a novozélandské Jízdní divize ANZAC spočíval v odříznutí Gazy obsazením hlavních cest do Beerševy a Hareiry. Zároveň měla kavalerie setrvat v pohotovosti, pokud by pěšáci potřebovali pomoc.
Unáhlené stažení
Šestadvacátého března ráno vydal Dobell rozkaz k obchvatným manévrům kolem města. Hustá mlha kryla pohyby dohodových kavaleristů a jízdní oddíly brzo dosáhly určených pozic. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo v 8.00, kdy se 7. jízdní pluk dostal pod palbu u Sheikh Abbas.
Před devátou EEF dokončil obklíčení města a podařil se mu i husarský kousek v podobě zajetí štábu turecké 53. divize. Tiller hlásil napadení ze tří směrů, ale obdržel rozkaz držet se do posledního muže. Dobellovy brigády sice postupovaly k městu, ale velitel Pouštního jízdního sboru generálporučík Philip Chetwode nabyl kolem poledne dojmu, že intenzita odporu nedovolí pěchotě do setmění Gazu ovládnout. Přikázal Jízdní divizi ANZAC udeřit na město od severu, zatímco Imperiální jízdní divize podporovaná děly převzala její pozice. Kavalerie se však přeskupila teprve v 15.15 a její nástup nabral kritické zpoždění. Mezitím pokračovala ofenziva 53. divize, jejíž 160. brigáda dosáhla opevněného zahradního komplexu na jihu města. Ostatním formacím způsobila koncentrovaná palba těžké ztráty a výrazně zpomalila postup. Teprve před čtvrtou hodinou artilerie umlčela turecké kulomety a 161. brigáda mohla obsadit hřeben Ali Muntar.
Obránci nehodlali nečinně přihlížet a tisícovka Turků vyrazila do protiútoku, který kavalerie a obrněné vozy zastavily. Dalším útvarům se ale podařilo prorazit a napadnout jízdu udržující Gazu v obklíčení. Přesto Britové celkově protivníka zatlačovali a motorizovaná artilerie dokázala rozbít protiúder 4 000 Turků blížících se od Huj. Ačkoliv vítězství bylo na dosah, Dobell se zalekl sílícího tlaku protivníkových záloh. Rozhodl, že pokud Gaza do soumraku nepadne, EEF se raději stáhne. Když při západu slunce skutečně část zákopů zůstávala v rukou nepřítele, vydal rozkaz k ústupu. Dobellovo rozhodnutí zřejmě ovlivnily zpožděné zprávy o úspěších některých útvarů a pro velitele jednotek, které se právě chystaly vstoupit do Gazy, šlo o nepochopitelný krok.
S tanky a plynem
Kvůli britské liknavosti spadlo Turkům do klína nečekané vítězství a von Kressenstein se rozhodl na nevyhnutelný další úder lépe připravit. Během tří týdnů proměnil Gazu v nejsilněji opevněný bod Palestiny s předsunutými pozicemi na východ k Hareiře i jihovýchod k Beerševě. Kolem města vznikly linie zákopů o délce až 19 km. V klíčových bodech vyrostly pevnůstky, které Turkům umožnily uvolnit početné rezervy a ponechat je za frontou pro překvapivé protiútoky.
V očekávání nového tlaku přibyly do oblasti i další dva pluky turecké 53. divize, čtyři dělostřelecké baterie a jízdní oddíly. Celkem se v samotném městě nacházela kompletní 3. divize, jeden regiment 16. divize a skupina Tiller sestávající ze sedmi praporů. Přístupy hájily zbylé útvary 16. divize, zmíněná 53. divize a 1 500 jezdců. V záloze navíc čekali muži z XX. a XII. sboru.
Proti těmto silám se Murray rozhodl nasadit 52., 53. a 54. divizi. Zatímco první z nich naposledy bojovala před dlouhými osmi měsíci, zbývající si prošly první bitvou o Gazu, jež každou z nich připravila o 1 500 mužů. Infanterii měly podpořit dvě jízdní divize o síle osmi brigád. Britové disponovali asi 170 děly, s jejichž zaměřováním pomáhaly pozorovací letouny. Žhavou novinku, na kterou velitelé hodně sázeli, představovalo osm tanků Mark I. Murray je hodlal využít pro posílení frontálního útoku a věřil, že mezi Turky vyvolají hrůzu. Premiéru na palestinském bojišti si měla odbýt také chemická munice, reprezentovaná 4 000 granátů s otravnou náplní.
Proti tuhé obraně
EEF se dal do pohybu 16. dubna 1917 kolem 19. hodiny, kdy svazky vyrazily k výchozím pozicím. Ofenziva začala nazítří ráno útokem 52. divize na levém a 54. divize na pravém křídle, přičemž tyto formace měly obsadit linii od Sheikh Abbas přes Mansuru k hoře Kurd a zakopat se. Mezitím 53. divize postupovala přes vádí Ghuzzee západně od silnice z Rafy do Gazy s cílem zaujmout předsunutou pozici v dunách podél levého boku 52. divize.
Dva tanky přidělené ke 163. brigádě 54. divize od 4.30 rachotily ke svým cílům, avšak jeden záhy vyřadily zásahy děl. I tak se Britům do sedmé hodiny podařilo obsadit Sheikh Abbas. Vojáci 52. divize narazili na tužší odpor, a ačkoliv 157. brigáda nakonec ovládla mansurský hřeben, turecká artilerie další postup zastavila. Přes tyto potíže Britové dobyté pozice stabilizovali a během dne se opevnili na linii Sheikh Ailin–Sheikh Abbas, čímž se dostali na pět kilometrů od Gazy.
Osádky tanků se snažily ještě za denního světla eliminovat co nejvíce palpostů, ale obtížný terén a neutuchající kanonáda jim v tom zabránily. Útočící jednotky do této doby odepsaly asi 300 mužů, což Murray považoval za nepříliš vysoké ztráty. Neuvědomoval si, že jeho muži dosud překonávali jen předsunuté body a skutečné opevnění je teprve čeká.
Po celý den bojoval též Pouštní jízdní sbor, jehož úkoly spočívaly v ochraně pravého křídla 54. divize a ve výpadu proti posádce Hareiry. Pátá jízdní divize už ve 2.30 překročila vádí Ghuzzee a do svítání dosáhla pozic pět kilometrů jihozápadně od města, přičemž se jí podařilo přerušit telegrafní linku. Jízdní divize ANZAC mezitím utrpěla těžké ztráty při likvidaci tureckých postů jihovýchodně od Hareiry a Imperiální jízdní divize setrvávala v záloze poblíž velitelství sboru. Odpoledne Novozélanďané zaujali pozice podél cesty ze Shellal do Beerševy, po setmění zde ponechali jedinou brigádu a zbytek vyrazil napojit koně.
Čelně místo obchvatu
Nazítří se pěchota snažila upevnit získané pozice před hlavním útokem, zatímco dělostřelci obou stran si vyměňovali hřmotné pozdravy. Britové během dne posílili pěší formace Imperiální jízdní divizí i jezdci na velbloudech, novozélandští kavaleristé nadále střežili pravé křídlo infanterie.
Klíčová část útoku měla přijít 19. dubna, avšak Dobell nyní udělal kritickou chybu. Přecenil hodnotu dosavadních úspěchů a rozhodl se místo plánovaného obchvatu Gazy udeřit čelně. Nezáviděníhodný úkol připadl 52. a 54. divizi, které měly s podporou pěti tanků ve východní části bojiště postupovat od Mansury a Sheikh Abbas, stočit se doleva a po obsazení Ali Muntar zamířit ke Gaze. Dobellovi nijak nevadilo, že pěchotu posílá po stejné trase, na níž v první bitvě neuspěla Jízdní divize ANZAC. Současně měla kavalerie na pravém křídle neustálým tlakem držet obránce v zákopech, což znamenalo udeřit přes otevřený terén na pečlivě připravené linie podporované zastřílenými děly.
Útok začal v 5.30 za podpory námořních děl. Ke kanonádě se přidaly i houfnice a čtyřicet minut zasypávaly nepřítele plynovými granáty. Jakmile tato munice došla, pálili britští dělostřelci další dvě hodiny vysoce explozivními granáty. Nakonec vyrazila v západním sektoru na zteč 53. divize s úkolem vyčistit prostor u pobřeží a obří dunu Samson. Současně měla 52. divize ve východním sektoru udeřit na Ali Muntar a 54. divize – posílená jezdci na velbloudech – zahájit postup od Sheikh Abbas.
Krvavé ztráty
Vojáci 53. divize narazili na kulometnou palbu z míst, kde měl obránce eliminovat plyn, protože granáty dopadly mimo hlavní pozice. Odpor zdržel Brity natolik, že dobyli Samson teprve kolem 13. hodiny ztečí na bodák. Vojákům ze 159. brigády se při potírání nepřítele na pobřeží dařilo lépe, nicméně celkově divize pozbyla 600 mužů a zastavila se až do doby, než 52. divize přispěchala krýt její pravý bok.
Právě této jednotce se podařilo za cenu ztráty jednoho tanku obsadit hřeben Es Sire, načež se dostala pod těžkou palbu. Do čela útoku se postavili skotští hraničáři podporovaní zbývajícím obrněncem a kolem desáté dobyli několik obzvlášť odolných bodů. Jejich příkladu se snažili následovat skotští fyzilíři, ale šrapnely je doslova zmasakrovaly.
Nyní se velmi negativně projevil nedostatek munice u britských dělostřelců a pěšáci bez artilerie pokračovali celé odpoledne v marných ztečích. Ztráty stoupaly a kupříkladu 155. brigáda přišla o 1 000 mužů z 2 500. Také útok 162. brigády 54. divize ztroskotal kvůli kanonádě z hřebenu Ali Muntar a vražedné kulometné palbě. Sesterská 163. brigáda o něco východněji si vedla lépe a dostala se na 500 m od svých cílů, poté přehradná palba zmařila jakékoliv naděje.
Míru ztrát dokresluje dochovaná statistika, podle níž tři prapory odepsaly 1 500 mužů včetně dvou velících důstojníků a tuctu velitelů rot. Když Turci odpoledne dokonce ukořistili tři tanky, dostala pěchota rozkaz zakopat se. Jezdci na velbloudech úkoly splnili a obsadili pozice za cestou z Gazy do Beerševy, avšak vzhledem k celkové situaci je museli záhy vyklidit.
Změna ve velení
Když tma ukončila krvavé boje, Murray s Dobellem stále naivně předpokládali, že druhého dne ofenzivu obnoví. Šlo o zcela nereálnou představu – pěchotě se sice na několika místech podařilo prorazit skrz zákopy, ale protiútoky ji vyčerpaly natolik, že další postup nepřipadal v úvahu. Poté, co na velitelství dorazily zprávy odhadující ztráty na 6 000 mužů a konstatující všeobecný nedostatek munice, nezbylo než akci odpískat. Sčítání ztrát ukázalo, že původní odhady se příliš nemýlily – EEF pozbyl přes 6 400 vojáků (509 mrtvých, 4 359 raněných, 1 534 nezvěstných), přičemž neoficiální zdroje hovořily o více než dvojnásobku. Obránci odepsali jen 82–402 padlých, asi 1 350 raněných, 250 nezvěstných a dvě stovky zajatých.
Výsledek bitvy měl pro obě strany vážné následky. Na turecké straně vedlo vítězství k nárůstu sebevědomí a nadřízení odměnili von Kressensteina velením nově ustavené 8. armády. Britům naopak došla trpělivost s Murrayho a Dobellovou neschopností, zbavili je funkcí a odvolali domů. Jednotky EEF dočasně přešly do obrany, dokud noví nadřízení nevytvoří jiný plán obsazení Gazy. S oboustranným opevňováním zavládla na palestinské frontě patová situace, kterou měl rozlousknout nový velitel EEF generál Edmund Allenby. Ministerský předseda David Lloyd George mu před odjezdem do Káhiry dal jednoznačný úkol: „Do Vánoc v Jeruzalémě!“ Dobytí svatého města Londýn plánoval jako nečekaný a exotický vánoční dárek britskému národu, jenž už měl plné zuby nezdarů ze západní fronty.
Kavalerie vpřed!
Allenby se po zhodnocení situace rozhodl pro odlišný přístup. Obě dosavadní bitvy se zaměřily nejprve na Gazu a počítaly s tím, že Beerševa – ležící uprostřed extrémně suché pouště – poté padne sama. Allenby hodlal nejprve udeřit na Beerševu, čímž chtěl protivníka přinutit nevhodně přeskupit síly. Proto se snažil Turky zmást a vyvolat dojem, že hlavnímu úderu bude i tentokrát čelit Gaza.
Koncentrovaný úder na Beerševu z 31. října 1917 Osmany zcela zaskočil. Dvě pěší a dvě jízdní divize posádku obklíčily, přičemž 60. divize obsadila okolní návrší, z nichž začaly do zákopů dopadat granáty. Protože všechny ostatní oddíly kavalerie bojovaly v okolí města, Allenbymu nezbylo než pověřit finální ztečí 4. lehkou jízdní brigádu. Její příslušníci neměli šavle (šlo primárně o jízdní pěchotu), přesto se úkolu zhostili se ctí. Koně nejprve postupovali pomalu, kilometr před tureckými liniemi přešli v klus a nakonec ve cval. Na poslední stovce metrů je muži pobídli k trysku a osm stovek jezdců se řítilo na nevěřícně zírající Turky.
Jeden z pamětníků napsal: „Jeli koleno na koleno, kůň vedle koně. Slunce se odráželo od bodáků. Turecké kulomety a pušky na poslední chvíli zahájily palbu, ale brigáda se řítila vpřed. Pozorovali jsme mezi jezdci výbuchy granátů, dokud nedosáhli beerševských linií.“ Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostali příslušníci 4. pluku, seskočili ze sedel a vrhli se do boje muž proti muži. Ostatní regimenty mezitím překonaly defenzivní linie a za neustálé střelby město obsadily.
Závěrečný nápor
Nyní už zbývalo vypořádat se „jen“ s obránci Gazy, oslabenými odsunem části oddílů do Beerševy i několikadenním dělostřeleckým bombardováním. Cílem útoku se místo dobytí města stala izolace posádky a její udržení uvnitř hradeb. Allenby se rozhodl obsadit pouze první linii zákopů za spolupráce pěchoty, tanků a intenzivní dělostřelby – tedy kombinace typické pro západní frontu. Aby uchránil své vojáky před vražednou kulometnou palbou, spustil Allenby finální ofenzivu v noci z 1. na 2. listopadu. Útok se zaměřil na 4,5 km dlouhou linii mezi dunou Umbrella Hill a pobřežím. Brigády 52. a 54. divize se měly postupně probojovat od tohoto kopce až k jihozápadní části opevnění Gazy. Odpor jim kladla turecká 7. a 53. divize, jejichž příslušníci podnikali nepříjemné lokální protiútoky.
Obránci Umbrella Hill nakonec přece jen zahájili palbu z kulometů a připravili útočníky o desítky mužů, ale 52. divize cíl dobyla a otevřela cestu k hlavnímu úderu. Ten nastal kolem třetí ráno a s podporou dvou tanků se zaměřil na opevnění oblasti zvané El Ariš. Turecká dělostřelba a mlha působily Britům potíže, přesto postupně získávali převahu. S úsvitem se 162. brigáda pokusila prorazit v liniích severovýchodně od města mezeru, jíž by udeřila kavalerie. Neměla však k dispozici dělostřeleckou podporu, bez níž málem podlehla protiútoku dvou pluků, a musela se stáhnout k pobřeží. Řádění Turků učinil přítrž až příval šrapnelů z děl pobřežních monitorů.
Dobytí Jeruzaléma
Jak boje pomalu ztrácely na intenzitě, stáhl Allenby část sil do prostoru mezi Gazou a Beerševou, kde uvízly turecké oddíly vyslané na pomoc sužovanému městu. I jim způsobili Britové citelné ztráty, přičemž celkově v třetí bitvě o Gazu zajali několik stovek vojáků a tisícovka Osmanů našla smrt v zákopech. EEF pozbyl necelé 3 000 mužů. Přestože se Allenbymu nepodařilo splnit všechny cíle, považoval výsledek střetu za jednoznačný úspěch. Britové pokračovali v ostřelování města i v dalších dnech a největšího rozsahu dosáhlo bombardování 6. listopadu – následující noci totiž EEF uskutečnil několik úspěšných útoků na nepřátelské zákopy. Triumf se dostavil 7. listopadu ráno, kdy průzkumníci zjistili, že Turci v noci město vyklidili. Linie Gaza–Beerševa se následně zhroutila a osmanská 7. i 8. armáda zahájila ústup.
Allenby nelenil, pustil se do jejich pronásledování a po několika dalších střetech vstoupil v polovině prosince 1917 do Jeruzaléma. Šlo o symbolický moment, neboť v křesťanských rukou se svaté město nacházelo naposled před šesti stoletími. Expedičnímu sboru se tak podařilo definitivně ukončit tureckou hrozbu v Mezopotámii a povzbudit místní arabské obyvatelstvo k dalšímu kolu diverzních akcí proti tureckému týlu.
Klamání nepřítele
Před třetí bitvou o Gazu potřeboval Allenby odvrátit pozornost tamní posádky a úkolem zmást nepřítele pověřil plukovníka Richarda Meinertzhagena. Tento zpravodajský důstojník proslul nejen nápaditostí a oddaností, ale také krutostí. Nyní měl tento koníček uplatnit v káhirském působišti. Město bylo plné agentů centrálních mocností a plukovník zjistil, že jim šéfuje jistý Arab. Ačkoliv ho nikdy neviděl, poslal mu děkovný dopis se značnou sumou peněz, která měla ve čtenáři vyvolat dojem, že tento muž pracuje pro Meinertzhagena. Psaní poslal po prostoduchém poslíčkovi, o němž tušil, že ho Turci zajmou. Když se tak stalo, nepřítel skočil na lep a arabského šéfa agentů nechal popravit – čímž se připravil o zdroj informací.
Dalším husarským kouskem se stala schránka s falešnými depešemi „ztracená“ poblíž tureckých linií. Patřila fiktivnímu důstojníkovi britského štábu a kromě podvržených osobních předmětů obsahovala i dopis kritizující Allenbyho záměr podniknout klamavý útok u Beerševy, zatímco hlavní síly napadnou Gazu (tedy přesně naopak než Britové plánovali).