Pod hladinou proti Říši: Sovětská gardová ponorka S-56

Sovětské velení muselo po počátečních těžkých ztrátách na námořní válku de facto rezignovat. Námořnictvo vyplouvalo jen sporadicky – obvykle v roli podpory pozemních operací. Výjimku představovaly akce podmořských člunů, jež v několika případech dosáhly i na čestný titul „gardová ponorka“. Jedním z nich byla ponorka S-56 kapitána Ščedrina.

Podle německého vzoru

Geneze vývoje plavidla začala kupodivu v meziválečném Německu, kde si sovětští odborníci v roce 1932 prohlédli člun E-1, stavěný pro Španělské námořnictvo. Výsledkem sovětského zájmu bylo navázání spolupráce – technici firmy Deschimag postavili v letech 1934–36 v Leningradu právě tři takové ponorky z dovezených dílů. V dané době patřily svou spolehlivostí, rychlostí, obratností a nesenou výzbrojí ke světové špičce.

Sovětské loděnice ve výrobě dalších člunů pokračovaly i po odjezdu Němců, ač na vše technicky samy nestačily. Problémy s produkcí přitom nebyly zanedbatelné a přinášely je především dieselmotory, akumulátory, periskopy a torpéda, které sovětský průmysl nedokázal vyrábět patřičně rychle a hlavně v požadované kvalitě. Přesto patřila nová ponorková třída S („srednaja“ – střední, též „Stalinec“) k tomu nejlepšímu, s čím šli Sověti do války. Bojů se nakonec zúčastnilo 29 kusů „Esek“. Obecně patřily k úspěšnějším podmořským plavidlům – byť 16 z nich bylo za války ztraceno. 

Zrod legendy

Vlastní výrobu S-56 zahajovala v listopadu 1936 leningradská továrna André Martí, samostatně vyprodukované části pak odvezly vlaky po dílech do Vladivostoku. O závěrečnou kompletaci se postaraly loděnice Dalzavod. Do služby byla tato střední ponorka zařazena 20. října 1941, a představovala na Dálném východě jedno z mála opravdu moderních plavidel. Její velení získal nadporučík Grigorij Ivanovič Ščedrin, který již ve 14 letech zahájil kariéru jako plavčík. V roce 1941 byl ve věku 28 let už zkušeným ponorkovým velitelem.

Na pacifickém pobřeží však S-56 nezůstala dlouho. Sovětský průmysl doposud nedokázal nahradit těžké ztráty ponorek z prvního válečného roku a tak v létě 1942 dostal velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev rozkaz, aby poslal své nejlepší ponorky na cestu přes Panamu. Cílem byla ponorková základna až v dalekém Poljarném u Murmanska. Nutno podotknout, že plavba dlouhá 17 000 námořních mil nepředstavovala odpočinkovou akci. Sousední ponorku L-16 omylem torpédovala poblíž Kalifornie japonská ponorka I-25 a do potíží se dostala i S-56. Po několika dnech plavby prasklo olejové potrubí pravého motoru.

Plavba do kamčatského Petropavlovsku – v bouřlivém počasí a na jeden motor – se stala opravdu riskantním dobrodružstvím. V Sargasovém moři ponorkáři poprvé ve svém životě přestáli pravý tropický hurikán, kdy podpalubí zalévaly tuny mořské vody. Do této nebezpečné situace je dostali především sovětští konstruktéři a jimi zvolené řešení jak nabíjet nekvalitní akumulátory pohonu. Během procesu se totiž uvolňoval třaskavý vodík, a aby ponorka okamžitě neexplodovala, museli ji bez ohledu na počasí větrat, a to dokonce všemi poklopy.

Proti Kriegsmarine

Již na první hlídce v březnu 1943 narazila S-56 u norského Tanafjordu na konvoj asi deseti německých lodí. Ščedrin se svými muži poprvé vypustil dvě torpéda, ale vzápětí i oni zažili premiérový protiútok hlubinnými náložemi. Po návratu na základnu hlásil velitel jednu potopenou a jednu poškozenou loď nepřítele. Ve skutečnosti ale obě torpéda svůj cíl minula. Stejně tomu bylo i o čtyři dny později, když Ščedrin zaútočil na další konvoj.

První dvě lodě S-56 ve skutečnosti potopila až na druhé misi o měsíc později; jejími oběťmi se staly malý tanker Eurostadt a parník Wartheland. Na třetí hlídce se Ščedrinovi v husté mlze podařil brilantní torpédový útok, realizovaný se zbrusu novým britským asdicem („Anti-Submarine Detection Investigation Committee“ – protiponorkový ultrazvukový detekční systém). Ke dnu šla tehdy minolovka M-346. Útok na další plavidlo stejného typu již nevyšel, když torpédo loď jen těsně minulo. Za tři dny nato S-56 potopila malou hlídkovou loď NKI09 a Ščedrin tím získal pověst vynikajícího velitele. 

Na mušce

Na další válečnou hlídku se S-56 vydala až po generální opravě v zimě 1944. Nejprve 20. ledna 1945 zaútočila na německý konvoj u Tanafjordu, ale nepodařilo se jí zasáhnout ani jedinou loď. O tři dny později objevila S-56 dva německé stíhače ponorek u mysu Nordkinn. Začal souboj na život a na smrt. Němci zasypávali útočící ponorku hlubinnými náložemi, Ščedrin se naopak třikrát pokusil dostat na periskopovou hloubku. Další a další vodní bomby ovšem zahnaly S-56 zpátky do hlubin.

Divoká honička trvala 26 hodin, přičemž je poměrně komické, že S-56 „unikala“ patrně ještě dlouho poté, co na ni už nikdo neútočil. Námořníci napočítali celkových 362 explozí hlubinných náloží – tolik se jich ale na relativně malé německé stíhače ponorek zkrátka nemohlo vejít. Zdá se, že S-56 se omylem připletla do bitvy o britský konvoj JW-57 plující do Murmansku. Zmateného sovětského člunu si naštěstí nikdo z bojujících nevšiml. Námořníci uvnitř ponorky se samozřejmě domnívali, že vzdálené exploze jsou určeny právě jim.

Návrat hrdinů

Za vyčerpávající honičku se Ščedrin pomstil Němcům o týden později potopením obchodní lodi Heinrich Schulte. Návrat domů znamenal pro posádku S-56 triumf, neboť jejich plavidlo dostalo Řád rudého praporu a vojenský tisk vymyslel pro ponorkáře nový oslavný výraz – „Ščedrinci“. Dne 5. listopadu 1944 Ščedrina dekorovali řádem Hrdiny SSSR a 23. února 1945 byla celá S-56 oceněna čestným titulem Gardová ponorka. Za jeden a půl roku války si posádka S-56 nárokovala celkem deset potopených lodí a čtyři poškozené.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Pozdější bádání německých i ruských historiků však číslo revidovalo a prokázalo, že potopila „jen“ pět lodí, celkem o 10 900 tunách. Ve srovnání s ponorkovými esy jiných států nedosáhli Ščedrinci zrovna oslnivých úspěchů, reprezentovaných závratnými čísly potopených tun lodního prostoru. V sovětské flotile se ovšem nacházelo jen minimum úspěšnějších ponorkářů.

Našli se zde přitom i tací, kteří na základě vyloženě smyšlených hlášení dosáhli vysokých vyznamenání či admirálských hodností. Z tohoto úhlu pohledu si S-56 a její posádka svá ocenění bezesporu zaslouží. Ponorka připlula v roce 1954 severní cestou do Vladivostoku, čímž v podstatě zakončila svou válečnou odyseu kolem světa. Z aktivní služby u námořnictva byla vyřazena v roce 1955.