Pod dohledem tří sopek: Guatemalské Chichicastenango na břehu jezera Atitlán

Chichicastenango proslulo jedním z nejbarevnějších trhů ve Střední Americe a láká nejen místní obyvatele z blízkého i vzdáleného okolí, ale také zahraniční turisty. Cizích návštěvníků však v poměru k domácím přijíždí tak málo, že se ve všudypřítomném mumraji docela ztratí. Tržiště ožívá každý čtvrtek a neděli, přičemž doslova pohltí celé město.

Při procházce rušnými uličkami vás určitě zaujmou zářivé odstíny mayských vyšívaných halen neboli huipiles, které rozhodně nepatří k levným suvenýrům – jejich přepočtená cena se pohybuje v tisících korun. Pokud si ovšem huipil koupíte, pokud možno si ho neoblékejte přímo na místě. Každý kus totiž vypráví příběh o mayské historii, přičemž použité tvary a barvy reprezentují konkrétní komunitu. Místní jsou na ně patřičně hrdí, a neradi je proto vidí na někom, kdo do společenství očividně nepatří. Složité geometrické vzory mohou zosobňovat například přírodu či vesmír, ale nezřídka představují také konkrétní orientační body nebo posvátná místa. Výstřih může být ve tvaru slunce, červená barva symbolizuje vášeň či vitalitu a modrá zas oblohu, případně vodu.

V davu zvířecích hlav

Kromě huipiles na trhu natrefíte také na nejrůznější ubrusy či přehozy. A zaujmou rovněž barevné dřevěné masky ve tvaru zvířecích hlav, které se v lokalitě používaly od 19. století při obřadech a tancích: Tradičně se spolu s pestrými kostýmy vyrábějí v lidových dílnách, zvaných morerías. Na stáncích najdete i guatemalské šperky, často s barevnými korálky a složitými vzory. Oblibě se těší rovněž stříbrné a nefritové ozdoby, které už si můžete po zakoupení bez obav rovnou nasadit.

Trh se člení do jednotlivých zón, jež se zaměřují vždy na určitý druh zboží. V pomyslném středu pak stojí hala, až po okraj zaplněná stánky s ovocem a zeleninou. Běžně přitom zřejmě slouží jako tělocvična, neboť podlahu protkávají linie vyznačených hřišť a okraje lemují basketbalové koše.

Mezi nebem a podzemím

Další střípek guatemalské mozaiky tvoří víra, na jejíž praktikování narazíte doslova na každém kroku, a to nejen v trhové dny. Město se pyšní 400 let starým kostelem sv. Tomáše, který skýtá úžasný příklad spojení španělské koloniální architektury s jedinečnými náboženskými symboly Mayů. A pokud si stoupnete zády k jeho vchodu, spatříte přímo před sebou na protějším pahorku druhý kostel – podobně bílý a nádherně kontrastující s blankytnou oblohou.

V Guatemale se totiž svatostánky obecně vyskytují ve dvojicích a na první pohled jen těžko rozpoznáte, která stavba představuje kostel a která tzv. kalvárii, křížovou cestu. Kostel každopádně tvoří bránu do nebes, do třinácti úrovní mayského nadzemí, zatímco kalvárií se naopak vstupuje do devíti úrovní podzemí, zvaného Xibalbá. Pod uvedeným názvem se skrývá podsvětní říše, kde se shromažďují mrtví. Nejde ovšem o ekvivalent klasického křesťanského pekla, protože tady bylo zlo poraženo a jedná se spíš o místo hrozivého ticha.

Nahual hlídá každého

Před guatemalskými kostely, které se při katolizaci Latinské Ameriky často stavěly na původních posvátných místech Mayů, se nezřídka odehrávají rituály mayských kněží zajorínů nebo duchovních vůdců ajq’ijů. Také na jednom ze symbolických třinácti schodů do kostela sv. Tomáše stojí poměrně nenápadný muž s kadidelnicí a zapaluje různé svíčky či bylinky. Pravděpodobně přitom v něčím jménu hovoří s bohy nebo předky.

Ajq’ij do kostela nikdy nevkročí. Ovšem místní Mayové lidu Kʼicheʼ, kteří na katolickou víru nepřistoupili, jsou nadále přitahováni silou původního posvátného místa. Během mší i jindy zapalují uprostřed kostelní lodi svíčky, pokládají květiny a docela nahlas hovoří se svými předky. Svíce hoří vždy po dvou, neboť každého z nich na jeho životní pouti neustále provází také zvířecí duch nahual, který se s ním pojí v závislosti na datu narození. Mayové pak během mše zvednou oči k oltáři jen jednou, a to ve chvíli proměny hostie a vína v Kristovo tělo a krev.

Velikonoční kámen

V kostele se každopádně nesmí fotografovat: Pokud si tedy chcete odnést snímek místních náboženských tradic, jděte naproti na kalvárii, kde se odehrává v podstatě totéž a dané pravidlo tam neprosazují tak striktně. K focení se nabízí rovněž nedaleký pestrý hřbitov, kde můžete potkat i několik ajq’ijů. A možná se od nich dokonce dozvíte, co znamenají barvy jednotlivých používaných tekutin, že pálení vajec na oltáři uzdravuje nebo proč se ke komunikaci s předky nejlépe hodí kopálová pryskyřice…

Vynechat nesmíte ani návštěvu předkolumbovského idolu Pascual Abaj, na kopci na jižní straně města. Jeho název v překladu znamená „velikonoční kámen“ a podobných soch se prý v Guatemale nachází víc – nicméně se západním náboženstvím nemá Pascual Abaj mnoho společného a slouží hlavně coby mayské obětiště. Do roku 1948 jej dokonce zdobil vytesaný obličej, jenž sice odolal španělským dobyvatelům i přírodním živlům, ale nakonec ho v jediném dni zničili místní katolíci. Kámen najdete na malém oltáři obklopeném obětinami v podobě borových větví, křížů, květin či pryskyřice. Svatyně se však pomalu stává turistickou atrakcí, z čehož nejsou místní právě nadšení.

Na břehu jezera

Po velmi rušném dni v Chichicastenangu potěší chvilka klidu u jezera Atitlán, vzdáleného zhruba hodinu jízdy od města. Ukrývá se v krajině guatemalské vysočiny jako třpytivý klenot, obklopený majestátními horami a malebnými domorodými vesničkami. Společnost mu přitom dělají tři téměř dokonalé kužely sopek San Pedro, Atitlán a Tolimán, jež se tyčí do výšky přes tři tisíce metrů nad mořem a vytvářejí úžasnou kulisu pro nejrůznější výlety po okolí.

Jezero neustále mění barvu od sytě modré po smaragdově zelenou a z turistického centra v podobě městečka Panajachel se dá po jeho hladině dostat do dalších vesnic, z nichž každá je svým způsobem jedinečná. San Pedro La Laguna se těší oblibě mezi mladými, protože nabízí nejrušnější noční život a také nejvíc kurzů španělštiny. Obec San Marcos La Laguna zase získala status nejduchovnější vesnice, kde není nouze o wellness podniky, jógová studia ani o meditační a holistická zdravotní centra.

Nahoře v mracích

San Juan La Laguna pro změnu nabízí ukázky tradičních bavlněných textilií Mayů kmene Tz’utujil a Kaqchikel i nepřeberné množství galerií s místním naivním uměním. Můžete tam také ochutnat lokální kávu a nahlédnout do tajů jejího pěstování a pražení. V neposlední řadě pak vesnici proslavily krásné nástěnné malby přímo na domech v ulicích.

Pokud máte dostatečnou fyzičku, můžete rovněž vystoupat na některou ze jmenovaných sopek. Nejnáročnější je samozřejmě výlet na nejvyšší Atitlán, ovšem nejčastěji se vyráží na San Pedro, neboť cesta nahoru a zpátky obvykle netrvá déle než pět hodin. Počítejte ovšem s tím, že budete začínat v rozpálených tropech s mračny komárů a skončíte na vrcholku stratovulkánu s velmi nejistým terénem, kde vás může bičovat ostrý vítr. Přestože na mapě vypadá trasa jednoduše, hodí se najmout si místního průvodce – zvlášť pokud hodláte zdolat Atitlán nebo ten den hrozí větší oblačnost. Nahoře v mracích je totiž jednoduché ztratit orientaci.

Hotely květinových dětí

Na fyzicky méně zdatné jedince pak čeká řada nádherných vyhlídek, třeba cestou ze Santa Cruz do Jaibalita. Nebo si mohou půjčit kajak, případně spolu s instruktorem absolvovat let na paraglidu. V jezeře se lze samozřejmě také vykoupat, nicméně většina návštěvníků dává přednost hotelovým bazénům, k nimž se navíc váže zajímavý střípek z historie: V 60. a 70. letech minulého století se jezero Atitlán stalo magnetem pro hippies, načež se mnozí z nich v oblasti usadili a otevřeli si tam právě ony malé či středně velké hotýlky, kde budete pobývat.

Nejoblíbenější aktivitu u jezera každopádně představuje sledování západu slunce. Z restaurace, z paluby pronajaté lodi nebo jen tak z nábřeží si užijete zhruba hodinové nebeské divadlo, kdy slunce i obloha mění barvy a odrážejí se na vodní hladině – to vše na pozadí tří majestátních sopečných kuželů…