Pod císařskou orlicí: Jak se žilo za vlády Habsburků?

Pokud jsme pod Habsburky skutečně trpěli, pak toto „utrpení“ trvalo skoro 400 let, neboť Habsburkové na český trůn usedli už v roce 1526. Avšak nešlo o jejich první kontakt s Královstvím českým. Habsburkové se o vládu nad ním ucházeli dávno ve středověku. Už v říjnu 1306 se českým králem stal Rudolf Habsburský, který však vládl jen několik měsíců. Českými králi z tohoto rodu se nakrátko stali též Albrecht Habsburský (1437–1439) a Ladislav Pohrobek (1453–1457). A teprve o dalších bezmála 70 let později usedl na český trůn další Habsburk, arcivévoda Ferdinand. Byl to on, kdo založil panovnickou linii, jíž na hlavě spočívala koruna českých králů až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.

Vlídná konstituční monarchie

Pro Čechy měla příslušnost k Rakousku, později k Rakousko-Uhersku, řadu pozitiv. Skutečnost, že od šedesátých let 19. století žili v konstituční monarchii a těšili se ze široce založených občanských práv, zásadním způsobem ovlivnila jejich politickou kulturu. Češi o sobě s oblibou tvrdí, že jsou národem s demokratickými tradicemi a své tvrzení opírají o dvacetiletou existenci první Československé republiky v letech 1918 až 1938. Tento úctyhodný stát však trval příliš krátce na to, aby zásadním způsobem zformoval smýšlení českého národa. Pro jeho vývoj měl daleko větší význam půlstoletí trvající život v náruči habsburské monarchie.

Vždyť rakouská monarchie v době panování císaře Františka Josefa I. dospěla od absolutismu, reprezentovaného ministrem vnitra Alexandrem Bachem (ve funkci 1849–1859), až po stát s uzákoněným všeobecným, rovným a přímým volebním právem, v němž prakticky neexistovala cenzura, jehož občané měli právo svobodně cestovat, mohli zakládat různé spolky, organizace i politické strany, těšili se svobodě vyznání a shromažďování. 

Přicházejí zlaté časy

Osmdesátá a devadesátá léta 19. století byla obdobím, kdy Češi sahali po hvězdách a kdy se zdálo, že není překážek, které by nedokázali překonat. Dosahovali skvělých úspěchů na poli ekonomickém i kulturním, úroveň vzdělanosti české společnosti přesahovala evropský průměr.  V roce 1882 rozdělením dosud německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou dobudovali Češi svůj vzdělávací systém od škol základních po vysoké; v roce 1899 jej doplnila i Česká vysoká škola technická v Brně. Roku 1883 bylo slavnostně otevřeno české Národní divadlo v Praze, v lednu 1890 vznikla Česká akademie věd a umění, o rok později získalo Muzeum Království českého novou monumentální a reprezentativní budovu v horní části Václavského náměstí v Praze a dne 7. června 1894 schválily rakouské úřady stanovy České filharmonie. 

V roce 1902 byla k Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění připojena jako soukromá fundace Františka Josefa I. Moderní galerie Království českého, a tak byly položeny základy instituce, nazývané dnes Národní galerie.

Nenáviděný dualismus

Jen v politice se Čechům nevedlo. Od obnovení konstitučního života v monarchii usilovali o federalizaci říše, v níž by země Koruny české tvořily zvláštní samosprávný celek. Toho však nikdy nedosáhli. Největší zklamání zažili po válce prusko-rakouské v roce 1866. Český národ tehdy projevil ukázkovou loajalitu k Rakousku i k panující dynastii a Češi věřili, že panovník jejich postoj ocení a jejich politická přání uspokojí. Místo toho se však roku 1867 dočkali takzvaného dualismu, tedy rozdělení dosud jednotné říše ve dvoustátí, zvané Rakousko-Uhersko, v níž se privilegovaného postavení naopak dostalo Maďarům, přestože ti v nedávno skončeném konfliktu neskrývaně stranili nepřátelským Prusům. Českými zeměmi proběhla vlna demonstrací a veřejných táborů na památných místech, jimiž příslušníci českého národa dávali najevo svoji nespokojenost a zklamání.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie

Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské se staly součástí nově vytvořeného celku, který sice byl tradičně označován jako „Rakousko“, jehož oficiální název však zněl „Země a království na Říšské radě zastoupené“. Rakousko-uherské vyrovnání a nesplnění císařova slibu, že se nechá korunovat českým králem, nesporně významným způsobem otřásly loajalitou českého národa k monarchii i panující dynastii a otevřely cestu, jež nakonec vedla k jeho rozchodu s Rakouskem.