Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (2)

Z mladíků, kteří přestáli úvodní bitvy a nyní trávili většinu času obklopeni tunami vlhké hlíny, se brzo stali veteráni a na nováčky se dívali skrz prsty. Poručík Maurice Genevoix z francouzského 106. pluku začátkem roku 1915 v jakési vesnici poblíž fronty pozoroval zástupy zelenáčů: „Kabáty jim byly velké a visely jim na ramenou. Torny měli tak vysoko, že vzadu rozdíraly krk. Postižené místo si třeli rukou a svůj pohled upírali dopředu. Někteří byli bledí s prázdným výrazem, jiní zase rudí s velkými kapkami potu, i když panovala zima. Je po nich poptávka, jenže ani tahle várka nestačí. Brzo dojdou i tihle… Jdou příliš mladí, aby přežili.“

Předchozí část: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (1)

Ztráta lidskosti 

Mnozí nováčci si přes zprávy z médií a zkušenosti mnohdy zmrzačených navrátilců uchovávali romantické představy o válce a málokterý zelenáč měl reálné ponětí o tom, co život v zákopech obnáší. Po příchodu na frontu většinu mladíků šokovaly především sluchové zážitky, což potvrdil britský vojín Clarie Jarman: „Přijeli jsme vlakem do Amiens a uslyšeli v dálce dunění dělostřelectva. Poprvé jsme šli do přední linie, kulky svištěly a nutily nás shýbat hlavy. Granáty nad námi skučely, ale rychle jsme se naučili, kdy má smysl se krýt a kdy ne.“

Pokud se nováčkům podařilo první boje přestát, upadali do podobné letargie jako starší kolegové. Šířil se cynismus a šibeniční humor, lidské potřeby se zužovaly na ty nejzákladnější: přežít, najíst se a vyspat. Zatímco první pohled na mrtvé spolubojovníky vyvolával hrůzu, po čase si muži na přítomnost smrti zvykli a brali ji jako součást každodenního života. Celkovou otupělost popsal francouzský kapitán Besagnon: „U Verdunu jsme prožili strašlivé chvíle a naše tváře ztratily veškerou lidskost. Šestnáct dnů jsme nezamhouřili oka a všechen čas trávili mezi umírajícími, v neustálé úzkosti a útrapách.“

Rozdílné konstrukce

Samotné zákopy se co do propracovanosti i pohodlí v různých sektorech fronty lišily. Na belgickém území se kvůli vysoké hladině spodní vody nedaly kopat v plném profilu, takže se často namísto nich stavěly valy z pytlů vyztužené dřevěnými podpěrami. V mnoha francouzských regionech se naopak vyskytovala vápencová půda, díky níž se snadno hloubily zákopy s předními náspy zpevněnými pytli poskytujícími dodatečnou ochranu před odstřelovači.

V některých sektorech bylo dost času a vhodné podmínky pro vznik odolnějších krytů vyztužených dřevěnými trámy a překrytých nepromokavou plachtou. A kupříkladu v hornatém terénu Vogéz mohli někteří francouzští vojáci přespávat dokonce v dřevěných boudách, které si na odvrácených svazích postavili. Pečlivě budované pozice ale měly na morálku části mužů spíš negativní dopad – naznačovaly totiž, že jednotka na místě stráví dlouhou dobu.

Díra pro zbabělce

Jiní vojáci přeměnili zodolňování a zútulňování zákopů v „únikovou“ činnost, která umožňovala na chvíli zapomenout na okolní hrůzy. Korespondent 227. pěšího pluku to v roce 1915 okomentoval takto: „Vytržen ze svého zaměstnání, domova a rodiny stává se francouzský občan na vše připraveným bojovníkem, stavitelem, inženýrem, zedníkem, střelcem, granátníkem, kulometčíkem i kuchařem.“

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Přístup k provedení zákopů se lišil též mezi jednotlivými armádami. Britský generální štáb na budování pohodlnějších úkrytů dlouho nahlížel s nedůvěrou. Velitelé se obávali, že propracovanější zázemí probudí v mužstvu defétismus a utlumí ofenzivního ducha. Němečtí generálové podobné obavy nesdíleli a nezřídka nechali stavět pečlivě vybetonované kryty až 18 m pod povrchem terénu. Nakonec se i pro vojáky Jeho Veličenstva hloubily podzemní prostory, kam se však nedostal zdaleka každý. Mnozí si tak během palebného přepadu museli vystačit s výklenkem v přední stěně zákopu zvaným díra pro zbabělce (funk hole).