Plody zakázané lásky: Jak se žilo přemyslovským levobočkům
Být nemanželským dítětem není žádný med a ve středověku to platilo dvojnásob. Když už však někoho taková smůla potkala, bylo mnohem lepší přijít na svět „z levého boku“ panovníka. Někteří králové se totiž ke svým hříchům rádi přiznali
I v přemyslovském rodu se našla celá řada dětí, které se narodily mimo manželský svazek. Jejich postavení u dvora sice nebylo tak bezproblémové jako pozice jejich legitimních sourozenců, ale jinak se to až zas tak vážně nebralo. Vlastní i nevlastní potomci spolu často dobře vycházeli, pomáhali si a královský „parchant“ mohl dosáhnout i poměrně vysokého postavení.
Ten druhý Vratislav
Přemysl Otakar I. (králem 1198–1230) byl prvním českým králem, kterému se podařilo dědičně zajistit titul i svým potomkům. Jenže jen některým. Jeho prvorozený syn Vratislav se narodil ve vyhnanství, kam se panovník uchýlil po jednom ze svých prohraných zápasů. Krátce po svatbě se pak s manželkou Adlétou Míšeňskou mohl vrátit do země, na pražský stolec se však dostal až roku 1192.
Ani teď se však nezačalo blýskat na lepší časy. Nebohá manželka se totiž z jeho postavení těšit nesměla. Novopečený vladař ji po téměř dvacetiletém manželství zapudil! Oficiálně to bylo kvůli čtvrtému stupni příbuzenství, neoficiálně prý za rozvodem stála Přemyslova náruživost či hledání vhodnější partie. Zároveň s chotí však panovník zavrhl i nejstaršího syna, ač tím riskoval, že již nebude mít dědice. Zpochybněním manželství z chlapce udělal levobočka, a když se mu pak z nového manželství narodil dědic, pojmenoval ho… Vratislav! Jako by tím dával najevo, že se starším potomkem už nepočítá. Hoch, který snad někdy měl velké vyhlídky, svou šanci neproměnil.
Mstitel otcovy smrti
Železný a zlatý Přemysl Otakar II. (1253– 1278) byl bujarým a nezkrotným mladíkem. Vedle dvou zákonitých manželek měl prý i nespočet milenek a jednou z nich měla být i Anežka z Kuenringu. Tato dívka žila u dvora jako dáma jeho vlastní manželky Markéty Babenberské, se kterou se Přemysl Otakar II. dne 11. února 1252 oženil. Urozené choti bylo už padesát, její muž byl o 20 let mladší a Babenberkovna mu jen stěží mohla dát potomky. Podle kronikáře Přibíka Pulkavy prý z neplodnosti nespravedlivě vinila svého muže, a proto si král vyžádal jednu z jejích dívek. Královna tedy vybrala dámu, kterou měla ze všech nejraději. Anežce se říkalo Palcéřík kvůli vlasům, které měla netradičně zastřižené v účesu zvaném „pážecí“.
Z panovníkova vztahu se v prvním roce narodil syn Mikuláš a hned od začátku měl opravdu výsadní postavení. Přemysl totiž přestal počítat s tím, že by měl dítě se svou manželkou, a proto papeže Alexandra IV. požádal o legitimizaci. Hlava církve nebyla proti, dodatkem papežské buly však z dědického práva vyjmula český trůn. Přemysl se s tím smířil, problematiku nástupnictví však musel vyřešit jinak. Znovu se proto oženil, tentokrát s Kunhutou Uherskou.
Na synka ovšem nezapomněl. Přidělil mu Opavsko, které tak 4. července 1269 získalo svébytný statut. Ačkoli byl totiž Mikuláš nelegitimní, měl s otcem velmi dobrý vztah. Doprovázel ho do válek a po Přemyslově boku stál i 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli. Údajně nechyběl ani u toho, když byl jeho otec zabit.
Svůj podíl na porážce, ze které vyplynula vladařova smrt i Mikulášovo následné věznění, měl Vítkovec Záviš z Falkenštejna, který přeběhl na stranu Habsburků. A levoboček si to dobře zapamatoval. Když se pak vrátil na Opavský Hradec, zjistil, že tady vládne jeho nevlastní matka Kunhuta se svým novým milencem. A že tím milencem není nikdo jiný, než proradný Vítkovec.
Rozezlený Mikuláš zamilovaný pár z Opavska vyhnal a znovu se ujal vlády. Následně se smířil s římským králem Rudolfem I. Habsburským, což stvrdil i tím, že se oženil s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou. Habsburkovi pak odpřisáhl, že se Falkenštejnovi pomstí, s čímž Rudolf rád souhlasil, stejně jako Mikulášův nevlastní bratr, král Václav II. V lednu 1289 se oba Přemyslovi synové spojili a Václav Záviše pozval na svůj dvůr. Zde byl někdejší první muž království zajat a souzen. Obviněn byl ze zrady a přípravy Václavovy vraždy. Přišel však o majetek a v srpnu 1290 jej nechal Mikuláš popravit. Nesmírně tak upevnil svůj vliv. Když pak Václav II. získal polskou korunu, svěřil nemanželskému bratrovi titul svého zástupce v Polsku a levoboček se tak stal de facto místokrálem.
Se smrtí posledního korunovaného Přemyslovce Václava III. se však Mikulášovo postavení velmi zhoršilo. Nakonec se proti němu vzbouřila šlechta a vyhnala jej do Brna. Opavský vládce tady nechal opravit minoritský kostel svatých Janů, kde byl 25. července 1318 pohřben „dosti jsa chud na statky, ale bohat na ctnosti“.
Milující bratr
I král Václav II. (1283– 1305) měl řadu dětí, které nebyly počaty v manželském loži. Jedním z nich byl například známý Jan Volek. O jeho původu toho příliš mnoho nevíme a neznáme ani přesné datum jeho narození. Jisté je pouze to, že mu otec vybral církevní dráhu a nemanželský syn se tak stal podjáhnem. Když pak byl v roce 1306 zavražděn Václavův legitimní syn Václav III., Volek se sblížil se šlechtou a na jaře roku 1319 jej proto Jan Lucemburský jmenoval vyšehradským proboštem.
Levoboček se tak automaticky stal i kancléřem českého království. Měl moc i majetky a neomezený přístup do Lucemburkova domu. Podle všeho se však rozpínal až příliš a příliš se také spřátelil s královnou Eliškou Přemyslovnou. Jan Lucemburský se obával, že se proti němu ti dva spolčili, a tak byl Jan Volek 21. července 1322 zatčen. Král jej dokonce nutil, aby si sám vybral způsob popravy. Duchovnímu se ovšem podařilo uprchnout a Lucemburk tak přišel o manželku, která mu mimo jiné nemohla odpustit, že proti jejímu nevlastnímu bratrovi zakročil tak tvrdě. Po roce se vyhnanec s králem usmířil a mohl se vrátit do všem funkcí. S Eliškou si byli blízcí i nadále a na tom se nic nezměnilo až do její smrti. V roce 1340 pak opuštěný bratr k uctění její památky a ke spáse duše její a duší jejích předků založil ženský klášter v jihomoravské Pustiměři.
TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku
Jan Volek se nesmírně činil i ve vysoké politice. Kromě toho, že až do své smrti vykonával funkci kancléře, podílel se na vypracování česko-polsko-uherské smlouvy podepsané v uherském Visegrádu. V roce 1333 byl dokonce ve skupině šlechticů, kteří přivedli mladého kralevice Karla IV. z Itálie do Čech. S mladým panovníkem měl nakonec tak dobré vztahy, že byl za jeho nepřítomnosti několikrát pověřen správou Moravy a dohlížel na dopravu říšských korunovačních klenotů.
Nemocná jeptiška
Tak jako ve všem, bylo i v případě zatížení nemanželským původem výrazně výhodnější narodit se jako muž. Urozeným ženám totiž zbývala jediná kariéra, a totiž ta církevní. Nejinak tomu bylo i s pravděpodobnou dcerou Václava III. Alžbětou. Tato dívka dostala jméno po Elišce (Alžbětě) Přemyslovně. Mnoho let strávila v klášteře v Pohledu a poté (zřejmě kvůli nemoci) přešla k benediktinkám u sv. Jiří v Praze. V tomto klášteře byl totiž přece jen poněkud mírnější režim. Pravděpodobně ze zdravotních důvodů se zde však nemohla stát abatyší. Tohoto postavení však nakonec přece jen dosáhla, a to v klášteře v Pustiměři, který nechal vybudovat její příbuzný Jan Volek.
Zleva špatný
Levá strana je sice stranou srdce, ve středověku však byla vnímána jako „ta špatná“. Podle apokryfního textu měl Ježíš při ukřižování po pravici hodného Dismase, zatímco po jeho levici visel zlý Gesmas
