Skromné začátky plamenometných tanků: Sovětští a britští chrliči ohně
Plamenometné obrněnce působily především psychologickým efektem. Osádky za pancířem dokázaly ohrožovat nepřítele v zastavěných oblastech, v lehkých opevněních a někdy i za střílnami betonových pevností, většinou však jen na vzdálenost desítek metrů. Právě v tom spočívala hlavní slabina ohňometných tanků
V červnu 1941 Rudá armáda provozovala 1 134 plamenometných tanků. Zkušenosti z pole však ukázaly, že velmi přitahovaly nepřátelskou palbu. Kvůli tomu padlo rozhodnutí vytvořit ohňometnou verzi tehdy nejodolnějšího tanku – KV-1. Do věže místo kulometu dostal výkonný plamenomet ATO-41 a standardní 76mm kanón nahradilo menší 45mm dělo.
Vylepšený KV-1 a T-34
Hořlavinu vytlačoval píst, který poháněly prachové plyny, výměna a založení pyropatrony probíhaly automaticky a směs zapalovala elektrická svíčka. Kapacita nádrže dovolovala tři desetisekundové zášlehy. Sloučenina 40 % petroleje a 60 % mazutu měla dosah 60 m, ale náplň čistě jen z petroleje dostříkla až 100 m. To představovalo přece jen pokrok, jelikož tank nemusel přijíždět do takové blízkosti. Nová verze označená KV-8 od roku 1942 začala sloužit v Rudé armádě.
Tyto stroje velení zařazovalo do praporů plamenometných-chemických tanků, k bojovému nasazení otravných látek ale naštěstí nedošlo. Stroje měly mimořádný zastrašovací efekt. Úspěchem skončil například sovětský útok na Voronovo 28. srpna 1942, kde se Němci opevnili v domech a sklepích. Některé plamenometné KV-8 začaly chrlit oheň už ze vzdálenosti 300 m, tedy ještě mimo efektivní dosah. Nepřítel ale už začal prchat. Jeden ze zajatců později u výslechu uvedl: „Najednou na nás vyšlehly dlouhé plameny. Voják v palebném postavení přede mnou hned zemřel, na některých dalších hořely uniformy. Všichni opouštěli pozice, odhazovali zbraně a v panice se dávali na útěk.“
Těžké KV-8 s ohňometem se rovněž užívaly v pouličních bojích ve Stalingradu. Když skončila produkce KV-1, přešla výroba na modernější KV-1S, jehož plamenometná verze dostala označení KV-8S. U něj se zvětšila zásoba nábojů pro kanon na 114 kusů, kdežto nádrž na plamenometnou směs se zase zmenšila na 600 litrů. Celkem se vyrobily 102 kusů KV-8 a 37 kusy KV-8S. Nejhromadněji vyráběným plamenometným tankem se stal OT-34.
Vznikl na bázi středního tanku T-34/76, jehož kulomet v korbě nahradil plamenomet ATO-41, přičemž 76mm kanon zůstal zachován. Šlo tak o dosud nejlépe vyzbrojený plamenometný tank, celkem se jich vyrobilo 1 170 kusů. Vnitřní nádrže hořlaviny měly ale objem pouhých 100 litrů, což představovalo pětinu kapacity těžkých KV-8. Tu se podařilo zvýšit až se vznikem moderního plamenometu ATO-42 a jeho montáží do tanku T-34/85. Sériová produkce začala roku 1944 a dala vzniknout 331 kusům. I u této verze zůstal ve věži zachován kanon ráže 85 mm.
Sovětští vojáci oceňovali psychologický efekt plamenometných tanků, nejpůsobivější při nočním boji. U nepřátelské pěchoty strach z uhoření zaživa spolehlivě devastoval morálku. Koncem války ve velkých německých městech obrněnce s ohňometem spolupracovaly se samohybnými děly SU-152 – ty nejdříve těžkým granátem zbořily dům, plamenometný tank potom trosky vypálil a vyhnal nepřítele ze sklepů. Kvůli ochraně osádek sovětští konstruktéři vyvinuli i speciální žáruvzdorné obleky, začali je i sériově vyrábět, ale jejich přímé nasazení v boji nikdo nedoložil.
Churchill Crocodile
V kolébce tanků – ve Velké Británii – při vývoji plamenometných vozidel poněkud zaspali. Na začátku války sice vzniklo několik typů, převážně na podvozku obrněných automobilů a transportérů, k jejich bojovému nasazení ale nedošlo. Prvním skutečným ohňometným tankem se stal Churchill Mk.II Oke s vrhačem ohně Ronson. Do bojů ale zasáhl jen jednou, při nezdařeném vylodění u francouzského přístavu Dieppe v srpnu 1942. Naprosto však tehdy zklamal.
Britové ale nezahořkli a pokračovali ve vývoji, který nakonec vedl k výrobě Churchillu Mk.VII Crocodile. Ten si ve věži nechal 75mm kanon, avšak místo kulometu se v čele korby nalézal plamenomet s dosahem 100 m. Zásoby hořlaviny pak po italském vzoru táhl v dvoukolovém pancéřovaném přívěsu za sebou. Tyto zásoby stačily zhruba na 80 sekundových výšlehů. První jednotka crocodilů vznikla krátce před invazí v Normandii.
Dne 6. června 1944 se na pláži Gold vylodily tři tanky Crocodile, plamenomety v den D ale nepoužily. I přesto brzy prokázaly svou užitečnost. Účastnily se bojů ve Francii a u německých hranic. Osvědčily se nejen v boji s pěchotou, ale několikrát se dostaly i do střetů s německými tanky a na samém konci války bojovaly u koncentračního tábora Bergen-Belsen. Celkem se vyrobilo přes 800 souprav churchillů určených pro úpravu do plamenometné verze, kolik se jich ale skutečně využilo, nelze zjistit.
