Pivo a prázdnota v grónském Nuuku: Reportáž Davida Těšínského

Grónsko, autonomní součást Dánského království, představuje tvrdé místo k životu. Za dlouhých tmavých zim tam teploty padají až k minus třiceti, zatímco během krátkého dvouměsíčního léta se vzduch zahřeje sotva na pět stupňů. Krajina je dramatická, ale pustá a do zasněžených hnědých kopců se zařezávají fjordy. 

Arktické podnebí se dá relativně dobře snášet pouze na jihu ostrova, kde v chráněném zálivu leží i hlavní město Nuuk, domov asi sedmnácti tisíc lidí. Starší zástavba je rozesetá po pobřeží a zahrnuje pestrobarevné dřevostavby jako z katalogu na exotickou dovolenou, zatímco zbytek moderního Nuuku vyrostl z šedivého betonu. „Když člověk vyjde ven – ať už do hospody, nebo domů – všude je prázdno. Prázdná sídliště, dětské koutky, venkovní veřejné posilovny, všechno. Ve vzduchu se vznáší deprese,“ popisuje své první dojmy z grónské metropole fotograf David Těšínský.

Jsi Dán? Naštěstí ne!

Po většinu roku nelze volný čas trávit nějak smysluplně venku. Hlavně v zimě tak prostor za dveřmi představuje místo, kam člověk vyráží, jen když musí. Život mimo domov se tedy přirozeně koncentruje v barech a hospodách. „Fotit lidi v hospodě mě napadlo, když jsem zavolal bývalému velvyslanci v Dánsku Zdeňku Lyčkovi a vyptával se ho, na co se na ostrově zaměřit. Zmínil problém s alkoholem, a tak jsem vyrazil. Když jsem se v baru začal bavit s místním opilým chlápkem, hned se mě zeptal, odkud jsem. Jakmile se dozvěděl, že nejsem Dán, rozjařil se a pozval mě na panáka a na pivo. Oni tam Dány moc nemilují. Sice vybudovali veškerou lokální infrastrukturu, ale taky si místní lidi klasiky ‚zotročili‘ jako kolonizátoři, a dokonce ženám vkládali tělíska proti početí, aby kontrolovali růst populace.“ 

Dánská vláda skutečně mezi léty 1966 a 1970 vedla tajný program, v jehož rámci čtyřem a půl tisícům převážně mladých dívek při gynekologických kontrolách – a často bez vědomí jejich rodičů – implantovala antikoncepční tělíska, a ve vzdálenějších oblastech dokonce prováděla sterilizace. Po mnoha letech mlčení však celý program vyplul na povrch a nyní se vyšetřuje v dánském parlamentu.

První velký panelák

Jako první obyvatele se Těšínskému paradoxně podařilo nafotit etnické Dány. „Nechovali se zrovna společensky – teda pokud člověk nepovažuje za společenské chování přistát někomu na stole. Není úplně příjemné popíjet pivko v přepočtu za dvě stě padesát korun v hospodě, kde nonstop řvou tři opilí Dánové, kteří padají, sjíždějí se práškama na ADHD a u toho poskakují. Na místní Inuity ale nemají: Není nijak neobvyklé vidět je už v odpoledních hodinách ležet čelem na stole, na lavičce u baru, nebo i pod stolem.“

Urbanistická strohost Nuuku se zrodila v 60. letech, kdy se dánská vláda rozhodla, že nadále není udržitelné financovat infrastrukturu v desítkách malých vesnic maximálně se stovkami obyvatel, rozesetých po rozlehlém grónském pobřeží. Ve většině zmíněných osad tak zrušila školy i ordinace a obyvatelé dostali nabídku přestěhovat se do nových domů v jednom ze tří městských center na ostrově. Právě v Nuuku pak vznikl největší panelák v celém Dánském království: Měl sice jen pět pater, ale na délku měřil dvě stě metrů. Dostal „poetický“ název Blok P a právě do něj se přestěhovali etničtí Inuité, tvořící 90 % ostrovní populace.

Kulturní šok

Jednalo se o kulturní šok. Rybáři uvyklí životu v malých domcích uprostřed rozlehlé krajiny se museli náhle vtěsnat do bytů navržených podle evropských standardů, s nedostatkem úložných prostor pro vybavení a s absencí místa pro porcování ryb. Řadě z nich nezbylo než tradiční obživu opustit a najít si špatně placenou práci. Nevyhnutelným důsledkem popsané transformace se staly deprese a konflikty. Na rozdíl od izolovaných osad se však bary a alkohol, jež tlumí bolesti duše, nacházely hned po ruce.

Statistiky alkoholismu, sebevražd a domácího násilí následně prorazily strop. V 80. a 90. letech vypili místní lidé za rok asi třiadvacet litrů čistého alkoholu na hlavu, téměř dvojnásobek toho, co jejich krajané v kontinentálním Dánsku (pro srovnání – v Česku se dnes jedná zhruba o deset litrů). Vláda nakonec zakročila a v roce 2011 nechala Blok P zbourat, načež zaplatila rozvojové programy vzdělávání i výstavbu přívětivějších domovů. A fungovalo to: Spotřeba grónské populace klesla na dnešních šest litrů na hlavu, domácí pití vymizelo, a místní bary tak představují poslední vzpomínku na někdejší temnou historii města.