Ukradené dětství: Neúspěšný dánský sociální experiment s dětmi Inuitů

Grónští Inuité, dříve známí jako polární Eskymáci, představovali po staletí jednu z mála nezemědělských společností, která žila bez ozbrojených svárů a válek. Vytvořili zcela osobitý jazyk, kulturu a módu odlišnou nejen od Dánů, ale i od ostatních inuitských národů. Žili v extrémně drsných podmínkách, obklopeni mrazem a ledem, kdy teplota klesala až k minus 50 °C. Živili se jako lovci a rybáři, jedli především tulení, rybí, velrybí a sobí maso.

Po několika stech letech izolace, kdy vůbec nevěděli o existenci jiných lidí, navázali v 18. století kontakt s Dány. Negramotní pohané, kteří své staré a nevyléčitelně nemocné starce i neduživé děti usmrcovali tím, že je utopili nebo nechali umrznout, vzbuzovali u Dánů zděšení. Evropští kolonizátoři proto změnili mnoho aspektů jejich života: nutili je například přijmout křesťanství, usadit se a lovit ryby pro obchod, a způsobili tak jejich závislost na dováženém obchodním zboží včetně alkoholu, tabáku a drog, navíc zavlekli na ostrov dosud neznámé nemoci, jako byla tuberkulóza. V současnosti se populace grónských Inuitů odhaduje na 51 000 osob, přičemž na celém světě žije přibližně 180 000 Inuitů. 

Modernizace ostrova

Dánsko se od padesátých let 20. století snažilo, aby Grónsko mělo stejnou životní úroveň jako zbytek království. Proto bylo na ostrově zřízeno samostatné ministerstvo a založena státní organizace Grønlands Tekniske Organisation, která měla za úkol stavět ve městech moderní domy a infrastrukturu jako silnice, přístavy, elektrárny, nemocnice a školy.

Dánům se modernizace zdánlivě dařila, rychle se zlepšila zejména zdravotní péče – během několika let byla téměř vymýcena tuberkulóza. To vše vedlo v šedesátých letech k populační explozi, během níž se počet obyvatel v letech 1950 až 1970 zdvojnásobil z přibližně 23 000 na 46 000. Zároveň se desetinásobně zvýšil počet Dánů, kteří v Grónsku pracovali v administrativě nebo jako řemeslníci, protože grónské obyvatelstvo většinou nemělo potřebnou kvalifikaci. Docházelo k pozvolnému zániku malých sídel, která se před válkou orientovala na rybolov, naopak postupovala rychlá urbanizace a odliv venkovského obyvatelstva do měst a bytových domů. Grónsko bylo dánskou stranou často označováno jako „severní Dánsko“ a jeho obyvatelé proti své vůli „severní Dánové“.

Brzy se ukázalo, že důsledky prudké a nucené modernizace ostrova nebyly pouze pozitivní. V šedesátých letech 20. století se rozšířily sociální problémy, závislost na alkoholu, kriminalita a sebevraždy, což se přičítá náhlému zániku tradiční grónské kultury pěstované v nyní zanikajících rybářských a loveckých vesnických komunitách. Snaha o dekolonizaci vlastně vedla k završení kolonialismu v Grónsku, protože Dánové proměňovali zemi v další část svého království s dánskou civilizací, kulturou a životní úrovní, aniž by brali v potaz, zda původní obyvatelstvo o to všechno stojí. 

Neutěšená situace vedla Gróňany ke stále silnější nespokojenosti a opozici. Kritizovali dosavadní přístup Dánska a požadovali, aby si o grónských záležitostech mohli rozhodovat sami. Mnozí považovali grónskou kulturu a jazyk za silně ohrožené a snili o autonomii, či dokonce nezávislosti země. Dočkali se v roce 1979, kdy autonomní Grónsko získalo parlament a vlastní vládu. Dánsku se ale podařilo zajistit, aby mu zůstala grónská půda, což znamená, že de facto vlastní grónské suroviny.

Adepti na elitu 

Rostoucí zájem o Grónsko v poválečném Dánsku vedl k řadě návrhů, jejichž cílem bylo poskytnout sociální podporu inuitským dětem. Součástí kampaně za zlepšení životních podmínek na ostrově byla i školská reforma cílící na vytvoření grónské vzdělané elity, která by byla schopna sama převzít funkce ve státní správě. Za nejdůležitější nástroj k tomu byla považována dánština, která měla současně pomoci lidem k lepšímu živobytí. V Grónsku se proto ve školách dávala přednost dánštině před grónštinou, což ale bylo dané i tím, že dánští učitelé neuměli grónsky a inuitští učitelé v dánském „západním“ pojetí neexistovali. 

Úřady se též rozhodly posílat inuitské děti do Dánska do internátních škol a pěstounských rodin, aby se naučily dánskému jazyku a kultuře. Přistoupily k sociálnímu experimentu, v jehož rámci měli inuitští zdraví a nadprůměrně inteligentní sirotci ve věku šesti až sedmi let strávit rok v Kodani, aby se z nich stali „malí Dánové“. Měli se naučit jazyk a vzdělávat se podle západních hodnot, aby později mohli převzít jako jakási elita vedoucí úlohu v grónské společnosti, šířit dánskou kulturu a překonávat propast mezi původním a moderním způsobem života.

Na tomto dobře míněném rozhodnutí se podílely úřady v Dánsku a Grónsku a soukromé dánské nadace. Organizace na pomoc dětem Red Barnet a grónské úřady stanovily kritéria, podle nichž měly být děti vybrány. Vhodné kandidáty hledali pastoři a úředníci v domácnostech a školách. Jelikož se jim nepodařilo vyhledat dostatečný počet sirotků, stanovená kritéria byla upravena. Věk se zvýšil na pět až osm let a děti mohly být i polosirotky. 

Cizí svět

Nakonec bylo vybráno 22 dětí ze znevýhodněných inuitských rodin. Jedna z nich, Kristine Heinesenová, si i po letech živě pamatovala den, kdy musela opustit svůj domov. Podle jejích slov jí tehdy bylo pět let a její bratři ji v člunu převezli na velkou loď, na které dívenka následně odcestovala do Dánska. Vzpomínala: „Vzdalovali jsme se čím dál víc a já se bála, že se nikdy nevrátím.“  Jiné děvče označilo plavbu za noční můru. Děti velmi trpěly steskem po domově: „Když někdo z nás začal vzlykat, všichni ostatní se přidali také.“

Malí Gróňané dorazili do Dánska 7. června 1951. V přístavu se shromáždilo několik stovek lidí, aby je přivítali. Děti se rychle staly předmětem zájmu tisku. Noviny zdobily titulky typu „Osiřelé grónské děti v Dánsku“, „Malí Gróňané na velkém dobrodružství“ nebo „Osiřelé grónské děti dostanou roční pobyt v Dánsku“. Jeden list uvedl, že jde o „vítanou iniciativu a je třeba doufat, že je to jen malý začátek vývoje, který bude mít pro budoucnost Grónska a pro vztahy mezi Dánskem a Grónskem velký význam“. Na základě novinových článků nabyli Dánové dojmu, že se dětem daří dobře.

Malí Inuité žili nejdříve v dětském domově, kde se o ně staral dánsky mluvící personál. Ve skutečnosti šlo spíš o karanténu, neboť panovaly obavy, že by z Grónska mohli zanést něco nakažlivého. Některé děti později uvedly, že čelily obrovskému kulturnímu šoku. Dánsko bylo pro ně naprosto cizí, mnoho věcí (například rostliny, plody či zvířata) vůbec neznaly, sledovaly zvláštní zvyky divných lidí, ve městech je děsily podivné dopravní prostředky, stejně jako zcela plochá krajina bez věčného sněhu a ledu. Děti ale vzpomínaly i na milé okamžiky, třeba když se poprvé koupaly v moři, lezly po stromech nebo navštívily statek. 

Bezcitný experiment

Po půl roce pobytu v domově a dalším půl roce v pěstounských rodinách se 25. září 1952 vrátily do Grónska. Z 22 dětí jich šest bez vědomí rodičů zůstalo v Dánsku, protože jejich pěstounské rodiny požádaly o adopci. Rozloučení sledovali také novináři a ohlasy na experiment byly vesměs pozitivní. Pobyt byl vnímán jako úžasná příležitost pro děti a pro jejich další rozvoj a vzdělávání. 

Šest adoptovaných dětí ztratilo se svou biologickou rodinou veškerý kontakt. Je velmi pravděpodobné, že úřady o možné adopci a naprostém zřeknutí se dítěte biologickým rodičům ani neřekly. Přitom v Grónsku byly běžné adopce, kdy se biologičtí rodiče stýkali s osvojiteli a dítětem. Jeden z adoptovaných chlapců, Gabriel Schmidt, se se svým biologickým otcem setkal až v dospívání. V té době už neuměl grónský jazyk a nemohl se svým rodičem hovořit. Prohlásil: „Bylo to velmi smutné.“

Ostatní děti, které se vrátily do Grónska, nebyly odvezeny zpět k rodinám, nýbrž do dětského domova v Godthåbu (dnešní Nuuk). Provozoval ho dánský Červený kříž a již zmíněná nevládní organizace Red Barnet. Péče a výuka probíhala pouze v dánštině, stejně jako každodenní život. Jedly nožem a vidličkou, každé sousto musely rozkousat 32krát a na konci každého jídla sepjaly ruce a sborově zpívaly dánské děkovné písně. V domově se „elita měla držet stranou“. Nesměla se stýkat s ostatními grónskými dětmi ani mluvit svým mateřským jazykem. Jejich rodiče je mohli navštěvovat jednou týdně.

V Dánsku se nepláče!

Ve skutečnosti se výchovný experiment nezdařil a na osudu dětí se pobyt v Dánsku pozitivně neodrazil, spíše naopak. Většina po celý život trpěla psychickými a zdravotními problémy, které se pokoušela utlumit alkoholem a drogami, mnozí z nich zemřeli před dosažením 50 let nebo spáchali sebevraždu. Pokud založili rodinu, většinou ji nebyli schopni udržet, a někteří se dokonce svých dětí zbavovali tím, že je dali do dětských domovů. Bezcitný výchovný experiment skončil psychickými traumaty, alkoholismem, sebevraždami nebo bezdomovectvím.

Elitu v Grónsku tito jedinci nevytvořili, neboť mnoho z nich chodilo pouze na odbornou přípravu a někteří ostrov později opustili. Ztratili kontakt se svou původní kulturou a vytvořili v Grónsku marginální skupinu, která byla ve své vlasti odstrčená na okraj společnosti. Stali se z nich „lidé bez kořenů“.

Výjimku z „dětí experimentu“ zdánlivě představovala Eva Illumová. Zůstala hrdou Gróňankou, získala dobré vzdělání, dobrou práci, dům v Dánsku, měla manžela, děti a vnoučata. Jenže novinám se svěřila se svými celoživotními psychickými problémy. Vzpomínala: „Byl to vzrušující den, kdy jsem odjela. Jako osmiletí jsme nevěděli nic o tom, co je Dánsko, jak je daleko a jak dlouho budeme pryč.“ Byla odvezena se svou sestrou, ale každá byla později dána do jiné pěstounské rodiny. „Bylo to strašně těžké, když jsme se rozdělily, plakaly jsme.“

V Dánsku se jí postupně vytrácela znalost mateřského jazyka. Ke svým pěstounům necítila žádnou zášť, dokonce s nimi udržovala kontakt. Chyběla jí však její skutečná rodina: „Nebylo to tak, že by mi pořád chyběli, protože se dělo tolik nových věcí, ale stýskalo se mi po rodině. Večer jsem tiše plakala pod peřinou.“ Pokoušeli se ji uklidnit s tím, že neustále opakovali: „V Dánsku se nepláče.“ Po návratu na ostrov se jí grónské děti posmívaly a ptaly se: „Ty jsi Gróňanka? Proč nemluvíš grónsky?“ 

Černé kapitoly dějin

Od konce 20. století usilovalo šest účastníků experimentu, kteří se dožili požehnaného věku, o omluvu dánské vlády. Jejich právník mimo jiné prohlásil, že jsou přesvědčeni, že jejich spolutrpitelé zemřeli žalem. Zdůraznil též, že experiment porušil lidská práva Inuitů. Dánská vláda se však dlouho odmítala omluvit s tím, že záležitost patří minulosti. Pouze nižší vládní úřednice Mette Frederiksenová hovořila již v roce 2009 o „černé kapitole našich dějin“, kterou je třeba vyřešit. Jako premiérka se Frederiksenová o jedenáct let později omluvila šesti obětem experimentu, které tehdy ještě žily: „To, co jste zažili, bylo strašné. Bylo to nelidské. Bylo to nespravedlivé. A bylo to bezcitné (…) To, co se stalo, nemůžeme změnit. Můžeme však převzít odpovědnost a omluvit se těm, o které jsme se měli postarat, ale selhali jsme.“ Každý z postižených alespoň obdržel finanční odškodnění ve výši 33 600 eur.

TIP: Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Dva roky po omluvě se provalil další skandál. Vyšlo najevo, že dánské zdravotnické úřady v letech 1966–1975 implantovaly polovině grónských žen v reprodukčním věku proti jejich vůli hormonální nitroděložní tělíska, aby se omezil populační růst původního obyvatelstva. Odhaduje se, že do roku 1970 bylo zavedeno nitroděložní tělísko přibližně 4 500 grónským ženám ve věku 13 let a více. Dokonce byly v té době změněny zákony, které umožňovaly, aby si nezletilé dívky nechaly zavést nitroděložní tělísko bez souhlasu rodičů. Parlament v Nuuku nedávno jednomyslně odhlasoval, že požádá Dánsko o „nezávislé vyšetřování antikoncepčních praktik dánských zdravotnických úřadů“.