Pětihvězdičkové jesle pro lenivé klienty: Lenochodí útulek v srdci Kostariky
Křečovitě se drží dlouhých chlupů na mámině břiše. Najednou mu kolem uší zahučí vítr. Takovouhle rychlost již nikdy v životě nezažije. Malé tělíčko s dlouhými končetinami dopadá bezmocně na zem. Je otázkou pár minut, kdy lenochodí mládě rozpárají tesáky ocelota…
Vítejte v Kostarice. Málokdo ví, že v překladu se tato země jmenuje Bohaté pobřeží. Středoamerický stát omývá jak Tichý oceán, tak Karibské moře. V sevření tří pohoří, kterým dominuje hora Cerro Chirripó (3 820 m), najdete pralesní ráj. Většina obyvatel se tísní uprostřed státu, v Centrálním údolí. Kromě neprostupné zeleně zabírají velké části nížin bažiny a mokřady. Z letadla si většiny z nich ani nevšimnete – schovávají je rozložité koruny stromů. V těchto místech se ještě před 1,8 milionu let promenádoval lenochod velký jako slon. Jeho příbuzní zde žijí dodnes, z majestátních rozměrů však mnoho nezbylo. Pevnou zemi vyměnili dnes jen šedesáticentimetroví a šest kilogramů vážící lenochodi za bezpečnější větve.
Ocelot kořist nedostane
Nanejvýš metrový ocelot vypadá jako přítulná kočička. V amerických tropech však představuje pro lenochody nepřítele číslo jedna. Patnáctikilogramová šelma tentokrát jen rozčíleně zastřihá vousy a její kožich v levhartích barvách se ztratí v neprostupné zeleni. Zmatené lenochodí mládě berou do náruče dvě ženské ruce. Právě se začala psát historie zřejmě první čistě lenochodí záchytné stanice na světě, rodinně přezdívané sirotčinec.
Jsme na kraji kostarického Národního parku Calhuita a vyjukaný lenochod putuje do další náruče. „Sousedka mi před dvaceti lety přinesla mládě lenochoda tříprstého. Tehdy neexistoval žádný útulek pro tahle zvířata a já jsem věděla, že něco musím udělat. Rozhodla jsem se o něj postarat, jak nejlépe jsem uměla,“ vzpomíná dnes Judy Avery Arroyová, zakladatelka útulku pro lenochody. Že se jí její úsilí o záchranu zvířecího života podaří ještě mnohokrát zopakovat, nemá tušení. Kdyby jí někdo prozradil, že její školka bude brzy čítat sto třicet jedinců, asi by se upřímně zasmála.
Třicetidenní cesta trávicím traktem
Hlavně žádné rychlé pohyby – přesně tímhle heslem se řídí celý lenochodí život. V kostarickém útulku pro lenochody je však pěkně rušno. Stovky zvědavců si sem přijíždějí prohlédnout dva druhy lenochodů. Hnědokrké a Hoffmanovy.
Hned u vchodu všechny líně vítá Zlaté poupě. Téhle lenochodí samičce je přes dvacet let. Hádáte správně, jde o ono ztracené mládě. Právě díky ní celý útulek vznikl. „Zachránili jsme ji a za dva roky nám přinesli další mládě, po půlroce další a takhle to šlo pořád dál,“ směje se Judy.
Od chvíle, kdy vzala Zlaté poupě prvně do rukou, se její život točí už jen kolem lenochodů. Dnes je jich ke sto třiceti pěti. Začátky byly ale pořádně těžké. Představte si, že vám právě dáme hladové mládě, ať se staráte. Co víte o tom, jak se malý lenochod stravuje? Pravděpodobně to samé, jako kdysi Judy. Vůbec nic. Dnes už v útulku lenochodím novorozencům míchá mléko takřka nerozpoznatelné od toho lenochodího. Jen co trochu odrostou, dopuje je ovocem. S jídlem se musí opatrně. Lenochod si totiž dává na čas i s trávením. Porci potravy zpracovává až třicet dní!
Pětsetkrát pomalejší než gepard
„I po těch letech ale všechno neumíme. Jak máme mládě naučit to, co by ho jinak naučila matka? V džungli je učí bránit se a hlavně poznávat stromy. Mládě se musí naučit, kolik z určitého stromu sníst listí, a pak přelézt na jiný, aby se neotrávilo,“ přiznává Judy Avery Arroyová. Se šplháním začínají mláďata na velkých plyšácích. Teprve poté mohou do terénu. Spěchat na ně nemá smysl. Lenochodi jsou 200× pomalejší než chrti a 500× pomalejší než gepardi.
Sirotčinec se brzy rozrostl ještě o nemocnici. Jakmile se po okolí rozneslo, že se Judy stará o mladé, začali sem lidi nosit i zraněná zvířata. „Léčíme hodně případů úrazů elektrickým proudem. Časté jsou také zlomeniny, když mláďata spadnou ze stromu. My je tady uzdravíme a vypustíme zpátky do džungle,“ popisuje ošetřovatel lenochodů, Marcelo Espinoza.
Jsou to zelenáči
Sirotčinec si časem mohl dovolit i speciální inkubátory. Zdravotní stav některých lenochodů už navždy zůstane na hranici invalidity. Návrat do přírody by znamenal smrt. Pro ně je tu pětihvězdičkový útulek s plnou penzí. Lidští turisté zde však přijdou o jedinou věc: neuvidí totiž zeleného lenochoda. Ve volné přírodě se totiž v kožichu lenochodů usazují řasy. Evoluce ihned chytla příležitost za pačesy a vybavila hostitele dokonce speciálními žlábky, aby se řasám lépe dařilo! Proč to? Přece kvůli dokonalému pralesnímu maskování!
TIP: Kostarika: Nejzelenější země planety
Péče Judy a jejího týmu má pro kožich i výhody. Ve volné přírodě jsou chlupy lenochodů hotovou učebnicí entomologie. Hmyzu v kožichu pranic nepřekáží změna teploty. Lenochodovi teploměr do podpaží raději nestrkejte, připravil by vám šok. Během pár hodin jeho teplota kolísá mezi 27 až 35 stupni Celsia. Člověk by podobné výkyvy nepřežil, stejně jako fakt, že lenochod si „odskočí“ třeba jen jednou za měsíc!
Megatherium: Lenochod velký jako slon!
V třetihorním pliocénu, zhruba v době, kdy se v Africe vyvinul první prokazatelný předek člověka, Australopithecus, se po zemi šine největší z lenochodů. Vyslouží si jméno Megatherium a úspěšně by mohl konkurovat dnešním slonům! A to jak hmotností, tak velikostí. Je býložravý, pomocí tlamy a dlouhých drápů očesává listí ze stromů. Ke každé hostině se rád posadí, zapřený o masivní ocas. V Evropě bychom na něj nenarazili, žije jen na území Střední a Jižní Ameriky. Jeho éra končí v pleistocénu, tedy před 1,8 milionu let. Na vině zřejmě byly rozsáhlé klimatické změny na celé planetě.
