Pestrobarevné vojsko: Když armády landsknechtů ovládaly Evropu

Landsknechti nejsou u nás moc známí, zato Němci si je dodnes často připomínají při různých historických slavnostech. Jsou spojeni s císaři Svaté říše římské, verbovali se převážně v německých krajích a ve své době představovali téměř neporazitelnou sílu.

Proměna

Renesance přinesla do střední Evropy počátku 16. století mimo jiné i rozkvět umění – a proměnila i odívání šlechticů a měšťanů. Oproti spíše jednoduššímu středověku šlo o nápadnou změnu. A tak není divu, že se do pestrých šatů začali oblékat i příslušníci nově vzniklého vojska, které pro císaře Maxmiliána I. Habsburského vytvořil jistý Georg (či Jörg) von Frundsberg přezdívaný Otec landsknechtů. Německé slovo Land znamená česky země, Knecht zase pacholek či slouha. Byli to tedy prostí pěší vojáci.

I přes trochu komický „papouščí“ vzhled šlo o bandu krutých žoldnéřů, kteří si nebrali servítky nejen na bojišti, ale ani při četných taženích, kdy neváhali loupit a rabovat. A když nedostali včas žold, dokázali se vzbouřit, zlynčovat své velitele a spustit vlnu krutého násilí. Říkáte si možná, že popsané krutosti může páchat vlastně jakékoliv vojsko se zbraněmi – čistě díky své síle a fyzické převaze. Jenže některé druhy vojska k tomu inklinují zkrátka víc.

Ne že by se ve středověku nerabovalo, ale tehdy vládli na bojišti rytíři – převážně bohatí šlechtici, kteří jednak neměli zapotřebí se tolik obohacovat a jednak se přece jen alespoň částečně řídili kodexem o pomoci chudým.  Když jejich místo dominantní síly zaujali pěšáci verbovaní převážně z nižší šlechty, měšťanů a často i původních sedláků, kteří veškerou svou „živnost“ založili na profesionálním válčení, tak míra krutosti a bezohlednosti výrazně vzrostla. 

Nová taktika

A jak vlastně k téhle proměně války došlo? Už koncem středověku utrpěla kdysi neporazitelná těžká rytířská jízda řadu porážek od dobře organizované pěchoty. Ať šlo o husitské války, vlámské vítězství nad Francouzi u Courtrai roku 1302 nebo oblíbenou skotskou taktiku zvanou schiltron („ježek“ z ostrých kopí). Nejkřiklavější případ byl vidět u Švýcarů. Vojsko horalů ze švýcarských kantonů, kteří jen neochotně poslouchali své habsburské pány, dokázalo zvítězit nejen ve vlastním prostředí těžko prostupných Alp. Postupem času získaly kantony prakticky nezávislost a ze Švýcarů se stala žádaná námezdná síla, která koncem 15. století vyhrávala po celé Evropě ve službách toho, kdo lépe zaplatil. Kromě jiného byli známí i svými křiklavými obleky. Ostatně švýcarská garda ve Vatikánu u papeže zůstala dodneška.

Na přelomu 15. a 16. století se Švýcaři střetli s nově zbudovaným vojskem Maxmiliána I. právě pod vedením Jörga von Frundsberg a několikrát po sobě ho v takzvané švábské válce porazili. Frundsberg se z toho poučil, když ho císař jmenoval kapitánem tyrolského vojska a pověřil ho, aby sestavil novou armádu podřízenou přímo habsburské koruně. Ta sice začala vznikat už od roku 1490 ve válce o uherské dědictví po Matyáši Korvínovi, ale nový moderní a vítězný ráz jí vtiskl právě až Frundsberg, který ji vybudoval podle švýcarského vzoru.

Papoušci

Landsknechti převzali od Švýcarů i pestrobarevné prostříhávané obleky. Jen namísto kolmých a vodorovných prostřihů ve tvaru kříže obvykle používali otočené do diagonály a výrazně zvýšili jejich počet. Landsknechtská „móda“ proto občas dosahovala až absurdně „přeplácaných“ podob. Nepraktičnost „kudrlinkových“ a prostříhávaných šatů spočívala v tom, že se o ně mohlo leccos zachytit. To ovšem zlepšovalo koordinaci vojáků. Museli s takovým rizikem počítat a naučili se vyhýbat patáliím, jako byla zachycená puška, píka či nabiják. 

Šaty byly ale většinou ušité z velmi odolných materiálů jako je vlna, takže vydržely nejen hrubé zacházení při dlouhých taženích, ale za zimních nocí také zahřívaly. Pozoruhodným doplňkem byl poklopec chránící rozkrok. Ten sice tvořil součást kalhot už od středověku (nebyly z jednoho kusu, ale dvou nohavic a poklopce), ale v renesanci získal často až bizarní tvary a landsknechti v něm občas ukrývali cennosti, aby se jim v bitvě neztratily.

Prapory do čtverců

Landsknechtské vojsko se organizovalo do regimentů čili pluků o počtu kolem čtyř tisíc mužů. Pluk se dělil na deset rot či praporů, přičemž v každé z nich bylo čtyřicet jednotek po deseti mužích. Císařská armáda měla zpočátku pět takových regimentů, tedy dvacet tisíc mužů a čtyři tisíce jezdců, ale časem jejich počet ještě vzrostl, když prokázaly svou efektivitu.

Základní taktická jednotka nesla označení čtvercová formace – v případě plného stavu byla organizovaná až do šedesáti tří řad a šedesáti tří zástupů. Výhoda takového útvaru spočívala v tom, že se mohl bez větších problémů lehce pohybovat. Čtverce pikenýrů doplňovaly formace střelců a vzájemně se chránily podle situace. V případě potřeby se mohli bojovníci i promísit a střelci se schovali mezi pikenýry. Při zapření spodního konce píky o nohu a namíření šikmo vzhůru vznikne velmi účinná zbraň proti jízdě. Jen blázen by se vrhl na koni v plné rychlosti proti hrotům. Tím landsknechti mimo jiné eliminovali právě rytířskou těžkou jízdu.

Nicméně jezdci na bojišti zůstali i v renesanci, byť se jejich počet výrazně zmenšil a tvořili spíše doplněk k pěchotě. Čím dál významnější roli naopak hrálo dělostřelectvo, ale to už se nebavíme o landsknechtech.

Husitští „pohrobci“

Nově vybudovaný typ armády brzy získal jasnou převahu na bojišti, protože císař do landsknechtů investoval obrovské prostředky, jimž Švýcaři nemohli konkurovat. Navíc vojáci sice zůstávali žoldnéři, ale ve skutečnosti všichni podléhali jednomu nejvyššímu veliteli – císaři. Netříštili proto síly v drobných půtkách. 

První velké vítězství vybojovali landsknechti už roku 1504 u Schönbergu ve válce o landshutské dědictví. Pro nás je zajímavé, že proti nim stáli čeští bojovníci bojující stále husitskou taktikou s vozovou hradbou a pavézami. Skupinky těchto dobře zorganizovaných husitských „pohrobků“ se v 15. století v Evropě nechávaly najímat podobně jako Švýcaři. A představovaly velmi žádané zboží.

Nicméně u Schönbergu se ukázalo, že husitské taktice definitivně odzvonilo. Švýcaři a landsknechti spoléhající se na „hradbu“ z dlouhých pík či kopí byli mnohem pohyblivější a akceschopnější než statická vozová hradba, kterou se snažili husité doplnit hradbou pavézovou (tedy složenou z velkých štítů).

Češi se přesto bránili statečně, i když je landsknechti obklíčili. Bojovníci s pavézami se snažili získat čas pro své kamarády budující vozovou hradbu. Tu nakonec landsknechti nedobyli. Jenže i tak císař Maxmilián, který se bitvy osobně účastnil, získal dostatečné množství zajatců.

Češi ve službách vévody Ruprechta tím utrpěli drtivou porážku. Slouží jim však ke cti, že svojí srdnatou obranou lansknechtské vojsko velmi vyčerpali a způsobili mu značné ztráty. Jörg von Frundsberg za tuto bitvu obdržel od Maxmiliána rytířský titul a definitivně ho přesvědčil, že má smysl budovat císařské vojsko právě v této podobě.

Vítězové a plenitelé

Organizované žoldnéřské jednotky tvořící dohromady jistou formu „státní“ armády vydržely na evropských bojištích až do konce třicetileté války, tedy téměř 150 let. To už však nebyli landsknechti – jejich éra skončila už kolem poloviny 16. století. Za zhruba 50 let své existence však stačili s nadsázkou dobýt Evropu. Uplatnili se především v italských válkách, kde Habsburkové bojovali o území a vliv proti francouzským králům. 

Sám Frundsberg zůstal v habsburských službách až do konce svého života. Roku 1509 ho jmenovali nejvyšším polním kapitánem landsknechtů. Stihl několikrát porazit různé italské kondotiéry, stejně jako Švýcary ve službách Francie. V červnu 1521 vpadla císařská armáda pod velením Jindřicha z Nassau a právě Frundsberga do severní Francie a vyplenila města Ardres a Mouzon. Pak se zastavila při obléhání Tournai a Mézieres. Následnou odvetu francouzského krále odrazil Frundsberg tak, že vojsko nechal jednoduše rozpustit, takže František I. už neměl, koho by porazil.

Za vrcholné vítězství a zlatou dobu landsknechtů je považováno Frundsbergovo vítězství u Pavie roku 1525. Společně se Španěly tam landsknechti provedli několik chytrých výpadů a zničili tak výkvět francouzské šlechty včetně těžce ozbrojených jezdců a také zajali samotného krále Františka I. 

Skvělý triumf se však ukázal také odvrácené stránky žoldnéřů. Přispěl k tomu i fakt, že papež opustil císaře, jímž byl od roku 1519 Maxmiliánův syn Karel V. a přidal se na stranu Francouzů. Jenže lansknechtské vojsko už nabylo tak obřích rozměrů, že se odmítlo rozpustit. Stalo se takřka neovladatelným. Docházelo k mnoha vzpourám a sporům mezi veliteli.

Císaři se navíc nedostávalo zlata pro vyplacení žoldu. Autorita Jörga von Frunsberg už nestačila. Navíc utrpěl mozkovou příhodu. Několik band landsknechtů se spojilo a roku 1527 vyplenili Řím, aby se pomstili papeži a především získali bohatou kořist. Ve Věčném městě se chovali doslova jako zvířata. Zalili ho krví, zničili a pokradli, co jen mohli. Pobyli tisíce mužů, znásilnili tisíce žen. I císaři začalo být jasné, že takhle to už dlouho nepůjde.

TIP: Vojáci domu habsburského: Jak se za 300 let proměnila císařská armáda?

Frunsberg zemřel roku 1528. Císař Karel V. pak sice využíval landsknechty téměř až do konce svého života, tedy dalších třicet let, ale ani rozdělováním vojska na menší celky se mu nedařilo udržet klid. Nepomohlo ani to, že díky předchozím úspěchům si landsknechty začali najímat i další menší evropští vládci. Mezi veliteli a stále sebevědomějšími a drzejšími vojáky docházelo k čím dál větším excesům. Landsknechtské vojsko se stalo pro korunu spíše přítěží než užitkem. Proto kolem roku 1550 prakticky všichni vládci landsknechtské vojsko raději rozpustili.