Výnosem z roku 1925 rozčlenila Mezinárodní astronomická unie celou oblohu na 88 souhvězdí. Netvoří je tak pouze stálice formující známé obrazce, v nichž lze s trochou fantazie spatřit pravěké příšery, bájné hrdiny či přístrojovou techniku. Tato uskupení obklopují převážně pravoúhlé polygony, rozdělující nebe na územní celky – souhvězdí. A každá hvězda formálně patří do některého z nich.
TIP: Proti proudu času: Kdy a kde vznikla nejstarší mapa hvězdného nebe?
Stálice se však pohybují, i když zdánlivě pomalu, a vlastní pohyb mnoha z nich lze měřit. Nacházejí-li se tedy poblíž hranice souhvězdí, mohou se přesunout na sousední území a fakticky změnit svoji příslušnost. Hvězdy ovšem mezi souhvězdími přecházely rovněž v souvislosti s upřesňováním jejich poloh a hranic nebeských obrazců. Například Sirrah, nejjasnější členka Andromedy – tedy α And, leží těsně na hranici se souhvězdím Pegase: Donedávna tak nesla označení δ Peg, coby jeho čtvrtá nejvýraznější stálice.
