Pastevci proti vlkům: Potomky římské vlčice čekají nejisté časy

Pokud budete průměrnému myslivci tvrdit, že velká šelma, jakou je rys nebo vlk, se nemůže přemnožit, dočkáte se otevřeného výsměchu. Běžný nimrod má vžitou tradiční představu, podle níž dělí zvěř na užitkovou (lovnou) a na škodnou. Prapůvodní představa vidění světa, jakou vyznávaly přírodní národy, že živý i neživý svět existuje v rovnováze kruhu, je mu na hony vzdálena. Chce hospodařit, chce řídit a mít dohled. A je jedno, zda je jeho mateřštinou čeština, slovenština, italština nebo finština. Mnozí chovatelé hospodářských zvířat jsou tomuto přístupu také více než nakloněni a často vyznávají metodu „preventivní likvidace“ predátorů. Šelmy, tak nezbytné pro správné fungování přírodních souvztažností, mají v rozhodování řízeném výše uvedenou premisou smůlu. A příroda s nimi.

Zákon malé smečky

Pochopit zákonitosti vnitřní redukce populace šelem není složité. Určuje ji totiž prostá logika přežití. Šelem je jen tolik, kolik je schopno uživit jejich lovecké území, teritorium. Ani pravěké lovecké tlupy – lovci mamutů, sobů, divokých koní atd. – neměly mnoho členů, protože by jejich členové nutně museli trpět hlady!

Rys je samotář, vlci loví ve smečce. Nejakceschopnější vlčí smečka čítá pět až sedm exemplářů. Jedinou šelmou, která se za určitých specifických podmínek přemnožit může, je medvěd, který není typický masožravec: Na jeho jídelníčku najdeme rostlinnou potravu, med, hmyz a hmyzí larvy… Ostatně medvěd je prachšpatný lovec a raději se přiživuje na úlovcích úspěšnějších predátorů nebo na padlé zvěři.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Pokud se určité území „naplní“ šelmami, expandují do nových nebo staronových území. Jedinci, kteří se chtějí osamostatnit, najít si druha či družku, vytvořit vlastní lovecké teritorium a předat geny budoucím generacím, musejí putovat a hledat volná území. Tímto způsobem osidlují vlci německou Lužici (migrací z Polska), naše Beskydy (ze sousedního Slovenska) nebo francouzské Přímořské Alpy (putováním z Itálie).

„Bestie“ poklidného Toskánska

Na začátku října tohoto roku se k nám prostřednictvím médií dostaly zprávy o přemnožených vlcích v italském Toskánsku. Tento italský správní celek je v turistických průvodcích líčen jako půvabná oblast ve střední Itálii. Je veliký jen asi jako čtvrtina naší republiky. Přitom je vyhlášené nejen úchvatnou Florencií a nakloněnou věží v Pise, ale i úrodnými údolími, cypřišovými a olivovými háji a světoznámými vinicemi, které produkují vína světových značek z nichž červené chianti je patrně nejslavnější.

Toskánsko teď prý ovšem kromě vína a oliv oplývá i krvelačnými vlky, kteří decimují stáda ovcí pasoucích se na horských loukách. Naposledy, pokud lze věřit bombastickým agenturním zprávám, udeřili pod sopečným kuželem Monte Amiata (1 732 metrů n. m.), kde zadávili desítku ovcí.

S prasaty do jednoho pytle

Podívejme se do nedávné vlčí minulosti na italském území. Není tomu tak dávno, kdy zdejší vlci stáli na demarkační čáře vymření. Poslední z nich přežívali v nejodlehlejších a nejdivočejších místech Abruzz, kam shodou okolností plynula spousta peněz na záchranu posledních medvědů. Finance se „někam vytratily“ a vedení národního parku bylo propuštěno. Na situaci paradoxně vydělali vlci: populace abruzzských medvědů již patrně poklesla pod hranici životaschopnosti a finanční prostředky (i z Evropské unie) byly soustředěny „alespoň“ na záchranu vlků.

TIP: Boj o vlky a proti nim aneb Těžký život beskydských psanců

V průběhu následujících let důsledné ochrany se vlčí populace v Itálii vzpamatovala. Podle velmi hrubých odhadů tady dnes žije asi šest stovek vlků. Zemědělci a chovatelé ovcí tvrdí, že italská příroda vlky neuživí, je v ní prý „mrtvo“, proto se vlci soustřeďují na „vyvražďování“ ovčích stád. (Italští pastevci navíc podezřívají ochránce přírody, že v Apeninách vysadili vlky z Balkánu, což považuji za nesmysl. Podobný projekt by se v odborných kruzích rozhodně neutajil.) Je pozoruhodné, že lidé, kteří si stěžují na přemnožení vlků, jsou současně rozezleni i z příliš vysokých stavů černé zvěře. (I divočáci byli v sedmdesátých letech 20. století v italských lesích téměř vyhubeni a poté reintrodukováni.) Divoká prasata přitom figurují na vlčím jídelníčku na předních místech.

Zaslepené „svaté právo“

Ochránci přírody oponují, že oběti v ovčích stádech mají na svědomí především smečky zdivočelých psů, jichž je i podle mých zkušeností v Toskánsku skutečně hodně. Ať už je pravda jakákoli, skutečností zůstává, že ochrana stád před šelmami není složitá. Zpravidla postačí elektrický ohradník a strážný pes. Nebo, že by Italové zapomněli na skvělé maremmanské a abruzzské pastevecké psy a bergamské ovčáky, které sami dali světu? Navíc ochránci přírody hodlají z peněz poskytnutých Evropskou unií v nejbližší době postavit oplocení pro nocování ovcí a hovězího skotu.

Trpělivost pastevců však prý už přetekla, a protože italská vláda dosud nepovolila selektivní odstřel vlků, vzali pytláci „svaté právo“ ochrany před šelmami do svých rukou: ročně odstřelí a otráví až pětinu vlčí populace! Že by se pohrobci někdejší říše římské opět měnili v barbary?