Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Vašeho jména jsem si poprvé všiml při čtení knihy Čekání na bílou smrt od Steva Lovečka a žasl jsem nad vašimi snímky, kterými jste knihu doprovodil. Předpokládám ale, že k focení pod vodou jste se dostal podstatně dřív… 

Asi jako u většiny podvodních fotografů šlo o splnění dětského snu. Před revolucí jsem se dostal nejdál na Slovensko, ale pak přišla Jugoslávie, Aruba a moři jsem úplně propadnul. Fotografování šlo ruku v ruce s tím a zpočátku jsem si připadal jako nejlepší fotograf na světě, když jsem aparátem za deset dolarů vyfotil rozmazanou chobotnici. Iluze jsem ztratil na prvních výstavách, ale porovnání s dalšími mě motivovalo a za těch sedmnáct let se snažím pořád o víc.

Nejste sice výhradně fotografem podmořského světa, ale přesto jsou snímky z tohoto prostředí a speciálně fotky žraloků vaší doménou. Co vás motivuje při dalších a dalších ponorech k nebezpečným predátorům?

My, kteří jsme propadli kouzlu žraloků, používáme parafráze tohoto slova, když říkáme, že nás to prostě „sežralo“. Čím déle se s nimi člověk potápí, tím méně se mu chce zpět na pevnou zem. Vedlejším produktem pak mimo jiné je, že mám dnes zřejmě největší archiv fotografií žraloka tygřího, což je hned po velkém bílém nejnebezpečnější žraločí druh. A přesto, že mám někdy pocit, že jsem je už fotil ze všech možných úhlů a ve všech možných situacích, mě často překvapí něčím úplně novým.

Takže máte pocit, že vás vodní hrátky se žraloky nikdy neomrzí?

Toho se nebojím, protože potápět se ke žralokům a se žraloky mě opravdu baví pořád víc. Mám úplně jinou obavu a sice, že nebude trvat dlouho a už nebude s kým si hrát.

TIP: Steve Loveček Lichtag - Napřed točte, pak se zachraňujte!

Jsem si jednoznačně vědom toho, že mnohé věci, které se mi podařilo zachytit dřív, už nikdy nevyfotím, protože ti žraloci už prostě nejsou a nebudou.

K problému ubývání druhů se v nejrůznějších podobách dostávám při rozhovoru snad s každým, kdo dobře zná v zásadě libovolnou část přírody. Takže ani žraloci nebyli ušetřeni...

Je to tak a důvodů je hned několik. V prvé řadě ubylo spotřebních ryb, které se nám dostávají na stůl, tedy tuňáků, makrel, sardinek a tak dále. Ty ryby jsou do značné míry vyloveny a tím pádem přišel na řadu žralok, který byl ze spotřebního hlediska odpadní rybou. Teď je navíc zajímavým módním artiklem a každá restaurace, která chce být „in“ má na jídelním lístku žraločí steaky.  

Odpusťte mi přerušení. Vy už jste žraloka jedl?

Kdepak, já jsem v tom pověrčivý. Nejím je, aby mi neoplatili stejně.

Můžete nějak konkrétněji vyjádřit, jak moc žraloků na základě dostupných údajů ubylo?

Od 50. let minulého století se nám podařilo vyhubit 90 % žraločí populace. Každý rok zabijeme sto milionů kusů. To, jak žraloků ubývá, je vidět v rybářských přístavech. Když jsem byl nedávno na Borneu, přijela tam rybářská loď naložená tunami žraloků a největší z nich neměl ani metr. Velké kusy třeba kolem pěti metrů jsou naprosto ojedinělé.

Mám pocit, že podle vašeho přesvědčení jsou ve hře o stavy žraločí populace i další faktory než jen snaha zasytit žaludky, že?

Rozhodně. Možná ještě důležitějším faktorem je všeobecný strach ze žraloků, který s potěšením stále živí média. Příkladem razantního postupu proti nim je Jihoafrická republika, kde vláda začala razit heslo: „Dobrý žralok, mrtvý žralok.“

Přitom jsou ale některé žraločí druhy už delší dobu chráněny, ne? 

Paradoxně právě Jihoafrická republika prosadila v 80. letech minulého století zákon na ochranu velkého bílého žraloka a po ní to akceptovaly další země, jako Austrálie nebo USA. Jenže doba se změnila a dnes vláda v JAR cíleně vybíjí žraloky, aby zabezpečila příliv turistů do země.

Jak konkrétně jsou tam žraloci likvidováni?

V prvé řadě byly podél pláží nataženy sítě, které mají zajistit, aby se žraloci nedostali k pobřeží. To je ale totální blbost, protože žralok není ani hloupý ani slepý a tu síť, pod kterou by se vešla atomová ponorka, jednoduše podplave. Má namířeno na plážičku, kam jeho předkové mířili po miliony let, aby lovili a aby se v příboji vyspali. To je jediné místo, kde si může odpočinout, aniž by musel plavat a přitom má stále přísun kyslíku z pohybujících se vodních mas.

Jenže na té pláži jsou tisícovky turistů, motorové skútry a kdovíco ještě. On se lekne, vyrazí odtamtud pryč a teprve v ten okamžik se zaplete do té sítě. Všichni ti žraloci, kterým má síť zabránit dostat se k pobřeží, se chytnou zevnitř a ne zvenku!

A celkový bezpečnostní účinek? Před 50 lety docházelo na těch plážích ke dvěma žraločím útokům za rok a dnes je to jeden. Asi nejsem schopen posoudit, zda je to opravdu dostatečné, aby člověk mohl zároveň ignorovat, že v těch sítích kromě žraloků končí taky mladé velryby, albatrosi, delfíni, želvy, spousty tuňáků ... K tomu jsou ještě mezi sítěmi natažené ocelové dráty s hákem a krvavým masem, aby dorazili zbytek žijících žraloků. To je prostě katastrofa.

Se žraloky jste už byl pod vodou určitě stovky hodin a tvrdíte, že s nimi lze být v přímém kontaktu a přitom nebýt napaden. Co hlavně musíte respektovat a na co dávat pozor?

Je potřeba mít na paměti, že žralok je dokonalý predátor – dravec na vrcholu potravního řetězce. Takže pokud připlave a zabije mě nebo jiného člověka ve vodě, má na to absolutní právo. Není to ovšem žádný hloupý a bezhlavý zabiják, který okamžitě útočí na všechno, co plave. Naopak. Je nesmírně opatrný a tisíckrát si situaci rozmyslí než opravdu zaútočí.

Dá se poznat, když se žralok chystá k útoku a je dobré se mu klidit z cesty?

Ano, potápěč se musí naučit znát řeč žraločího těla. Když chce žralok vědět, s čím má tu čest, bude se o vás otírat a pokoušet se vás okousávat. To ještě není útok, ale něco, čemu se říká testovací zákus.

Když za žraloky skočíte do vody, neustále si budou rozmýšlet dva možné postupy: sežrat – utéct. Čím déle budete ve vodě a čím víc jej budete dráždit, tím je pravděpodobnější, že po vás natvrdo půjde. Máme vyzkoušeno, že za půlhodinu až hodinu je žralok rozhodnut pro to, že by vás spíš sežral.

Něco mu ve vodě strašně voní, což jsou rozdrcené sardinky, které kolem něj házíme, abychom jej vůbec udrželi na dosah. Jinak bychom mu bez návnady byli úplně ukradení a on by uplaval. Človíček, který se před ním převrací ve vodě, je na něj strašně pomalý a vypadá jak mrtvola, takže jej to hrozně láká.

Takže nejdéle hodinu po prvním kontaktu se žralokem prostě musíte z vody ven? To určitě není všechno…

Jistěže ne. Musíte žraloka umět číst. Jak se točí, kdy signalizuje, že už jej to hraní přestává bavit. Když je v klidu, uvolněný a plave v horizontální poloze, má tak povolené svaly, že byste jej promáčkli jak gumový člun. Jakmile sklopí ploutve, nahrbí se, začne se kroutit doleva doprava, cenit čelisti a celá mimika ve tváři mu ztuhne, jakoby říkal: „Už jsi tady moc dlouho a moc blízko!“ Pokud to nerespektujete, přitvrdí a začne kroužit kolem vás. V té chvíli má tak zpevněné tělo, že byste jej ani harpunou neprostřelil. Jasně a dlouze vám dává najevo, že se mu něco nelíbí. Pak se může stát, že zaútočí a určitě to nebude čelní útok. Přijede na vás zezadu a kousne vás do zadku nebo do lýtek, kam si nevidíte.

Žraloci jsou tedy vlastně dost čitelní – predátoři, před kterými je potřeba dát si pozor. Napadá vás nějaké zvíře, které se lidem naopak jeví jako milé a podle vaší zkušenosti je pravdou spíš opak?

Protikladem žraloka je podle mě v tomto ohledu oslavovaný miláček delfín. To je opravdu jedno z mála zvířat, které zabíjí pro zábavu – aniž by lovil, aniž by trénoval lov, aniž by učil lovit mláďata. Jsou známy případy, kdy delfíni jen tak zabíjí mladé velryby běluhy. Další nesympatickou vlastností je, že tři čtvrtiny jejich populace tvoří gayové. To je proto, že delfíni mají nedostatek samiček. Dokonce jsou tímto faktem tak frustrovaní, že se snaží kopulovat se zévami nebo si vyberou za „cíl“ dýchací otvor velryby keporkaka. Dokonce se několikrát stalo, že dotírali na ženu, která se potápěla v období plodnosti.

A co opak, pokud tedy pomineme žraloky? Napadá vás zvíře, které je vám sympatické přes jeho obecnou neoblíbenost? 

Když pominu vodní živel, tak mám hrozně rád hyeny. Možná právě proto, že jsou tak odsuzované. I v přírodě to má nesmírně těžké. Je to hrozně ubližované zvíře, které je nesmírně zajímavé, inteligentní a přitom má obrovskou spoustu kladných vlastností.

Máte velké zkušenosti s fotografováním zvířat mnoha druhů ve vodě i na souši. Co je podle vás zcela zásadní pro to, aby vznikla dobrá fotografie nějakého živočicha?

Zásadní je určitě trpělivost a čas, což je v případě fotografování pod vodou někdy problém. No a pak samozřejmě technika, představivost a fotografický cit. Když se tohle dá dohromady s obrovskou dávkou štěstí, může vzniknout něco zajímavého.

Máte nějaký fotografický cíl nebo sen?

Je to toho hrozně moc. V podstatě závidím každému fotografovi, který vyfotil něco, co já nemám. Ale nemůžu dělat všechno i proto, že spoustě zvířat nerozumím. Nemůžu pracovat se zvířetem, které jsem nepochopil už proto, že mám rád kontakt a snažím se, aby mě to zvíře pustilo k sobě. Život v divoké přírodě ale mizí tak závratným tempem, že za pár let se už jen budeme dívat na archiv snímků a vzpomínat na to, co kdysi bylo. Moje vize je, že nejdéle vydrží v mořích život u pólů v chladných vodách a tam mám v plánu jezdit.  

Skutečně máte pocit, že život mnoha druhů se počítá už jen na roky?

Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi včetně například Jean-Michaela Costeaua, syna Jacquese Cousteaua, či Billa Parkse – známého oceánologa a znalce žraloků. Tihle lidé o oceánech opravdu něco ví a shodnou se na tom, že život v nich skončí ani ne za sto let.

Kdo je Richard Jaroněk

Cestovatel, fotograf a potápěč Richard Jaroněk pochází z valašských Vizovic. Jeho osudem se však nestaly valašské kotáry, ale vrcholoví mořští predátoři – žraloci. Jejich poznávání a fotografování se intenzivně věnuje bezmála dvacet let a snaží se vyvrátit mýtus o žralocích jako krvelačných zabijácích bezhlavě útočících na lidi.

Je autorem několika fotografických knih a spoluautorem filmu „Interactions“., který pojednává o možné symbióze člověka se žraloky.

Na okraj rozhovoru

Richard Jaroněk mi byl na dálku sympatický už při čtení knihy Čekání na bílou smrt, kde spolupráci s ním popisuje Steve Loveček-Lichtag. Moje virtuální sympatie byly posíleny, když se mi do ruky dostaly jeho vlastní knihy a články. Představoval jsem si jej jako velkého bodrého chlapa, jehož přítomnost oceníte když vám poteče do bot. Který si na nic nehraje a když má popsat věci, jaké jsou, nebere si servítky. Setkání zcela naplnilo moje představy a měl jsem příjemný pocit, že tohohle člověka už vlastně dávno znám.