Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (1)
Německé těžké tankové oddíly se během bojů na východní frontě staly postrachem sovětských vojáků. Se svými tigery totiž protivníkům působily vysoké ztráty a staly se jedněmi z nejefektivnějších tankových útvarů celého Wehrmachtu
Na samém počátku historie německých těžkých tankových oddílů (schwere Panzer-Abteilung, sPzAbt) stály tři útvary zformované v květnu 1942: 501., 502. a 503. oddíl. Jejich hlavní zbraň (a také důvod vzniku) představoval těžký obrněnec PzKpfw VI Tiger – 54 tun vážící kolos vyzbrojený 88mm kanonem a chráněný až 100 mm silným pancéřováním. Vzhledem k náročné, pomalé a drahé výrobě měly tigery do budoucna představovat vzácný bojový prostředek a těžké oddíly (velikostí zhruba odpovídající praporu) tak měly působit samostatně a podléhat přímo velení sboru či armády. Na základě aktuální potřeby pak mohly být přidělovány konkrétním divizím.
První zkušenosti
Organizace těžkých tankových oddílů na bojišti se během války postupně vyvíjela. Prvotní schéma, označené jako „organizace D“, bylo charakteristické kombinací tanků Tiger I se středními tanky PzKpfw III. Bojovou četu tvořily dva tigery a dva PzKpfw III, velitelská četa měla o tiger méně. Čtyři bojové a jedna velitelská četa tvořily rotu, které měl každý oddíl k dispozici tři. Podporu jim zajišťovala jedna velitelská a zásobovací rota a jedna rota opravárenská; první jmenovaná slučovala po jedné četě signální, protiletecké, ženijní, motocyklové, transportní a zdravotnické, zatímco opravárenská rota měla ve svém stavu kromě nákladních i vyprošťovací vozidla.
Velitelskou rotu pak doplňovala i četa pěti PzKpfw III, která mohla v případě potřeby posílit některou z bojových jednotek. Hlavní úkol těchto středních obrněnců v rámci těžkých tankových oddílů přitom spočíval v ochraně cenných tigerů před nepřátelskou pěchotou a v ničení protitankových zbraní nepřítele. Podle organizace D vzniklo od poloviny roku 1942 do prvních měsíců roku 1943 pět oddílů (501.–505.) Zatímco 502., 503. a 505. oddíl čekalo nasazení na východní frontě, 501. a 504. měly zažít svůj křest ohněm v severní Africe.
Více šelem do smečky
Pod vlivem zkušeností ze zmíněných bojišť přistoupil německý generální štáb během roku 1943 k organizačním změnám. Nejviditelnější úpravu představovalo vyřazení stárnoucích PzKpfw III ze struktury praporů, neboť svou výzbrojí a pancéřování nedokázaly s tigery držet krok. Na jejich místa nastoupily další „šelmy“, takže všechny tři bojové roty těžkých tankových oddílů tak nově sestávaly pouze z tigerů.
Změny se udály i ve zbytku praporu; z velitelské a pancéřováním roty kromě čety středních tanků zmizela i motocyklová četa, nahrazená dvojicí čet vybavených polopásovými vozidly. První z nich měla provádět klasický průzkum a ochranu křídel postupujícího oddílu, ve druhé pak působili i ženisté, jejichž úkol spočíval ve vyhledávání vhodných mostů a komunikací pro přesun a jejich čištění od min či jiných nástrah. Nový řád dostal označení „organizace E“ a první jednotkou zformovanou podle tohoto schématu se stal 506. oddíl založený v květnu 1943. Následoval jej prapor určený pro elitní divizi tankových granátníků Grossdeutschland a v září 1943 pak rostoucí produkce tigerů dovolila zformovat i 507., 508. a 509. oddíl.
Zkáza v Africe
Na organizaci E postupně přecházely i formace utvořené dle předchozího „déčka“. Zatímco 501. a 504. oddíl, které Němci museli kompletně odepsat po kapitulaci sil Osy v severní Africe, se dočkaly opětovného zformování již podle nového řádu, 503. a 505. oddíl přecházely na novou organizaci postupně. Ještě během bitvy u Kurska tak v jejich řadách působily tanky PzKpfw III. Posledním těžkým tankovým praporem Wehrmachtu se stal 510. oddíl, jehož historie se píše od června 1944.
TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (2)
Již během roku 1942 ale vznikly i tři těžké prapory pro potřeby oddílů Waffen-SS. Konkrétně se jednalo o 101.–103. těžký tankový oddíl SS. Tyto útvary z organizačního hlediska odpovídaly řádu E, od praporů Wehrmachtu se ale lišily především svým navázáním na konkrétní formaci. Každý totiž spadal pod jeden z tankových sborů Zbraní SS a permanentně setrával v jeho organizační struktuře. Jeden prapor tigerů tak mohl shodně nasadit I., II. i III. tankový sbor SS.