Oživlá mrtvola: Vačice viržinská dokáže dokonale předstírat svou smrt

Stačí, když ji člověk slabě udeří holí nebo když se dostane do sevření čelistí šelmy. Vačice viržinská (Didelphis virginiana) se okamžitě skácí k zemi a zůstane nehybně ležet s přivřenýma nebo úplně zavřenýma očima. Z pootevřené tlamy vytékají zpěněné sliny a čouhá jazyk. Před pár okamžiky čilý živočich kolem sebe navíc skoro okamžitě začne šířit pach mršiny. „Je po ní,“ vzdychne užasle neznalý pozorovatel a nechá „mršinu“ na pokoji.

Téměř mrtvé umění

Zdání klame. Vačice je mistr v předstírání smrti. Můžete ji převrátit na druhý bok nebo i odnést stranou a ona se ani nepohne. Ničím neprozradí, že stále žije a teprve po čtyřiceti minutách, ale někdy dokonce až po čtyřech hodinách, pomalu přichází k sobě. Jako první prozradí návrat k životu sotva znatelné záškuby ušních boltců.

Předstírání smrti označované odborně jako akineze nebo tanatóza je u savců skutečnou raritou. S podstatně menší dovedností finguje smrt ještě africká lasicovitá šelma zorila velká (Ictonyx striatus). Umění akineze je mnohem rozšířenější mezi nižšími obratlovci a vynikají v něm především hadi. Akinezi zvládá třeba i naše užovka obojková (Natrix natrix). Když je chycena za ocas, zůstane někdy bezvládně viset s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Americký had Heterodon contotrix patřící do širšího příbuzenstva naší užovky se při akinezi dokonce obrací břichem vzhůru. Umění akineze vačic je někdy považováno za dědictví po prvních savcích, kteří se vyvinuli z plazů.

Ve zvířecí říši ale najdeme i tvory, kteří předstírají smrt proto, aby se sami zmocnili kořisti. Například velká dravá cichlida Haplochromis livingstoni ulehá na dno na bok a její kůže získá skvrnité zbarvení. Snaží se tak přilákat nějakého rybího mrchožrouta a ošálenou rybu pak rychlým výpadem chytí a spolkne. Samci pavouka Pisaura mirabilis podstupují velmi riskantní námluvy, při nichž jim hrozí, že je samička sežere. Předkládají své vyvolené úlovek, aby ji nasytili, a navíc chvílemi upadají do stavu strnulosti, kdy vypadají jako mrtví. Čím lépe hraje samec svou smrt, tím vyšší jsou jeho vyhlídky na milostné vyvrcholení se samičkou.

Pasti moderního světa

Důvody pro předstírání smrti jsou zřejmé. Někteří predátoři loví jen živou kořist a o „mrtvé“ zvíře ztratí zájem. Ze strany vačice však nejde o vědomý úskok, nýbrž o ryze pudovou reakci. Zvíře upadá do jakéhosi stavu šoku, ztuhne a přestane reagovat na podněty. Sekret uvolněný z pachových žláz u konečníku vydává mrtvolný puch.

Reflexivní fingované umírání se objevuje už u malých mláďat. Ta někdy nedopatřením „hynou“ i při zcela neškodných podnětech. V moderním světě ovšem tahle obrana někdy selhává. Vačice jsou všežravci a potravu hledají i v blízkosti lidských sídel. Hodují na spadaném ovoci, vybírají odpadky z košů a popelnic. Rušné silnice s mršinami přejetých zvířat jsou pro ně prostřeným stolem. Na hluk blížícího se automobilu reaguje vačice tak, jak je zvyklá. Místo aby vzala nohy na ramena a utekla do bezpečí, padne uprostřed silnice na bok a předstírá smrt. Nejednou tak sama skončí pod koly auta.

Plno zubů a ocas na přidržení

Vačice patří k nejprimitivnějším savcům a zoologové je řadí mezi vačnatce. Vlastí amerických vačnatců je Jižní Amerika, kde byli tito savci „uvězněni“ až do doby před třemi miliony roků. Tehdy se v místě dnešní Panamské šíje vynořila pevnina a spojila do té doby rozdělenou Severní a Jižní Ameriku. Předci severoamerických a středoamerických vačic pronikli z jižního kontinentu daleko na sever a nejúspěšnější byla v postupu severním směrem právě vačice viržinská.

Tento živočich má i velmi zajímavou anatomii a bez přehánění se dá říct, že má „zubů plnou hubu“. Z horní čelisti vyrůstá vačici 26 zubů, z dolní dalších 24, takže má chrup složený z celkem padesáti zubů. Člověk je ve srovnání s ní „troškař“.

Na počet prstů jsou si však lidé a vačice rovni. Na předních i zadních končetinách má vačice po pěti prstech. Zatímco ale my dokážeme obrátit palec proti ostatním prstům na rukou, vačice má takto pohyblivý palec na zadní končetině. Trumfne nás však úhlem, jaký může její palec s ostatními prsty svírat. Dokáže jej postavit proti zbývajícím prstům v úhlu 180° a díky tomu s velkou jistotou šplhá po větvích. Přitom se přidržuje i ocasem, kterým se ovíjí kolem větví nebo různých předmětů. Mláďata dokonce zvládnou viset delší dobu jen za ocas.

Královský údiv

Jihoamerická vačice opossum (Didelphis marsupialis) byla prvním vačnatcem, kterého Evropané poznali. Krátce po objevení Ameriky přivezl vačici na španělský královský dvůr Kolumbův kapitán Pinzón. Král s královnou nevěřícně strkali prsty do vaku, které mělo zvíře na břiše, protože už tehdy se vědělo, že vak slouží k odchování mláďat. Nebylo však jasné, jak se mláďata do vaku své matky dostanou. Dodnes někteří domorodci věří, že se vačice páří vzájemným třením čenichů, mláďata jsou počata v nozdrách a matka je pak kýchnutím „prskne“ do nitra vaku.

Páření ovšem probíhá u vačic stejně jako u všech savců. Vajíčka jsou oplozena otcovými spermiemi v těle matky. Zajímavostí je, že se spermie při cestě pohlavními orgány samice spojují do dvojic, z nichž se uvolňují až před kontaktem s vajíčkem. Stejně jako u ostatních vačnatců nedochází u vačic ke spojení zárodku s dělohou matky. Embryo tak může čerpat živiny jen ze sekretů děložní sliznice a vlastních velmi chabých zásob. S tím ovšem dlouho nevydrží.

Nesmlouvavý závod o život

Vlastní březost je rekordně krátká a trvá necelých devatenáct dní. Poté matka vypudí zárodky z dělohy. Jsou velké asi jako včela a bývá jich více než dvacet. Tyto růžové uzlíčky jsou přesto schopny impozantního výkonu. Vylezou na matčino břicho a putují srstí k deset centimetrů vzdálenému vstupu do vaku, který jim matka pečlivě vyčistila jazykem. To zřejmě zavdalo příčinu k bajce o „vykýchnutých“ mláďatech. 

Ve vaku je třináct bradavek uspořádaných do oválu a jedna vyrůstá v jeho středu. Každé mládě se přisaje k jedné bradavce. Pokud cestu zvládne víc než třináct mláďat, pak o přežití konkrétního jedince rozhodují nesmlouvavé počty. Kdo dřív přijde, ten přežije. Opozdilci, kteří už nenajdou volnou bradavku, hynou. Vývoj ve vaku trvá třikrát déle než vývoj v těle matky. Navzdory zdánlivé křehkosti jsou zárodky vačice neuvěřitelní nezmaři a bez újmy se jim zhojí dokonce i přerušená mícha. Tenhle proces usilovně studují biologové a lékaři. Rádi by jej využili pro léčbu lidí, kteří po poranění míchy ochrnuli.

I po opuštění vaku jsou mláďata odkázána na matku. Lezou po ní a nechávají se vozit. Drží se přitom matčiny srsti. Ilustrace ze starších knih zobrazují mláďata, která se drží matky tak, že ovíjejí ocásky kolem jejího ocasu položeného na hřbetě. To je však jen další bajka, která se o vačicích koluje.