Osud kosmického trosečníka aneb Jak snadno umřít ve vesmíru

Do podobné situace se zatím dostalo jen několik lidí. Poznatky odborníků o vlivu vesmíru na naše nechráněné tělo jsou proto velmi kusé a z velké části teoretické. Odhaduje se, že neodvratná smrt ve volném kosmu nastává zhruba po 90 sekundách. Postižený však asi do 15 sekund upadá do bezvědomí, především v důsledku dramatického poklesu množství kyslíku v krvi. Víme to díky dobrovolníkovi NASA Jimu LeBlancovi, který se v roce 1966 nechal zavřít do tlakové komory při nácviku letů do vesmíru, načež došlo k nehodě. A LeBlanc omdlel právě za 15 sekund.

Jisté je, že bez ochrany by člověk v kosmu čelil několika smrtelným rizikům. Podle rychlosti fatálních následků je lze seřadit následovně: „vaření“ krve, nedostatek kyslíku, závažný úbytek oxidu uhličitého v krvi, dekompresní nemoc, působení extrémních změn teploty a tvrdého kosmického záření. 

Když se vaří krev

Pokud se člověk ocitne v podmínkách odpovídajících nadmořské výšce kolem 19 km, dochází k tzv. ebulismu – stavu, kdy se v těle začne „vařit“ krev. Při normálním atmosférickém tlaku vře voda v nulové nadmořské výšce při 100 °C. Ve výškách kolem 19 km, kdy na tekutiny působí jen minimální atmosférický tlak, však var nastává již při 37 °C, tedy při běžné teplotě lidského těla. 

Ebulismus vede k mrznutí tkání v důsledku prudkého vypařování tělních tekutin. V membránách očí a úst a také v podkoží se tvoří bubliny, mohou například otéct ruce. Bubliny plynu pak mohou ucpat cévy a způsobit mozkovou mrtvici, infarkt či plicní embolii. Po ztrátě dostupnosti kyslíku v tkáních následuje asi za 30 sekund selhání oběhového systému a ochrnutí. Zároveň zkolabují plíce a v trávicím traktu se vytvoří led.

Potíže s dechem

Pokud v krvi náhle poklesne obsah rozpuštěného oxidu uhličitého, nastává tzv. hypokapnie. K navození tohoto stavu přitom člověk ani nemusí být v kosmickém prostoru či v tlakové komoře. S trochou smůly stačí, bude-li hodně zhluboka či rychle dýchat. Pokud se hypokapnie rozvine a z krve se ztratí oxid uhličitý, může se změnit její kyselost a selže nervový systém. 

Ve srovnání s tím je dekompresní nemoc v podstatě méně nebezpečná. Dochází k ní, je-li člověk vystaven prudkému snížení tlaku. Dusík, uložený v těle, se vylučuje do tělních tekutin. Pokud se tak ovšem děje příliš rychle, objevují se bublinky plynného dusíku v krvi a vyvolávají řadu příznaků – od svědění a vyrážky přes bolesti kloubů až po selhání smyslových vjemů, paralýzu a smrt. Osudové by pak bylo zadržet v kosmu dech. Vzduch v plicích se totiž ve vakuu rychle rozpíná, takže by orgán nejspíš explodoval. 

Umrznout pomalu 

Pro člověka ve volném vesmírném prostoru představují problém i extrémní změny teplot. Slunce sice může ohřívat části těla, které jsou jeho záření vystaveny, ve vakuu se však prudce vypařují tělní tekutiny, což naopak rychle ochlazuje. Ve vzduchoprázdnu se mohou vypařovat kapaliny z plic, z oční rohovky a z úst. Především ústa pak mohou zmrznout. 

Ke smrtelným ztrátám tepla a k umrznutí by ale v krátké době nedošlo. Teplo se totiž přenáší pouze vzájemným kontaktem částic hmoty – jenže vesmír je extrémně prázdný. Proto bychom tam při téměř absolutní absenci částic, které by z našeho těla „vysávaly“ teplo, umrzali překvapivě pomalu.  

Ničivé záření

Vesmír je prostoupen tvrdým kosmickým zářením. V naprosté většině se jedná o hmotné subatomární částice nabité vysokou energií, které divoce letí prostorem v ohromném množství. Původ kosmického záření však stále obestírá tajemství: Pouze tušíme, že pochází z extrémních vzdálených zdrojů, jako jsou například exploze supernov nebo bouřlivá aktivní galaktická jádra.

TIP: Kolik lidí už zemřelo v kosmu?

Stěny vesmírných lodí jsou obvykle dost silné, aby průniku nebezpečného záření zabránily. Kdyby mu však čelilo nechráněné lidské tělo, okamžitě by došlo k poškození. Rozsah následků by se pochopitelně odvíjel od délky působení a síly proudu kosmického záření. Pravděpodobně by se narušila DNA i další molekuly v buňkách. Pokud by člověk déletrvající záření přežil, zřejmě by brzy zemřel na selhání orgánů. Kratší expozice by mohla podnítit vznik rakoviny.