Ostrý nástroj honáků i katů: Předlouhá historie práskajícího biče

Původ biče nelze snadno vysledovat. Nicméně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že je téměř stejně starý jako lidstvo samo: Využívala ho takřka každá primitivní kultura, která domestikovala stádní zvířata. Už v mladší době kamenné lidé švihali různými proužky kůže, aby odehnali šelmy, případně aby si usnadnili lov drobné zvěře.

Ve starověku se stal bič symbolem trestu a moci, kterým bylo jednoduché pobízet otroky. A když zrovna nepráskal nad hlavami dělníků, slýchali jej odsouzenci během mučení. Není tedy divu, že například ve starověkém Řecku s ním bývá zobrazována bohyně spravedlnosti Nemesis. A zároveň nikoliv náhodou drží faraoni často v rukou důtky, i když podle některých odborníků nesloužily k prosazování moci, nýbrž k odhánění much… 

Ve středověku se bič mimo zemědělství a dopravu s koňskými spřeženími prosadil především v námořnictví, kde nutil galejníky k vyšším výkonům u vesel. Uplatnil se opět při vyslýchání, ale nově si jeho ovládání osvojili také kejklíři a jiní umělci, kteří s ním pro pobavení publika prováděli různé krkolomné kousky – třeba trefovali růže, jež drželi odvážlivci v ústech.  

Jako trest i zbraň

Z 18. a 19. století pak máme doloženu formu trestu zvanou ulička. Vojáci s rákoskami, býkovci, případně koženými řemeny postrojů nastoupili do dvou řad tvořících koridor a za dozoru důstojníků bili trestaného druha, který uličkou procházel do půl těla svlečený. V závislosti na provinění přitom musel strastiplný zážitek absolvovat i několikrát. 

Biče běžně používali kočí na dálkových trasách. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter, jímž případně odháněli toulavé psy či vlky a často se jeho pomocí bránili také proti pobudům nebo dotěrným lapkům. V civilním konfliktu jde o vynikající útočnou zbraň právě díky flexibilitě: Její dopad se jen obtížně vykrývá, takže si téměř vždy najde „skulinu“, kudy se zařízne do těla. Jihoameričtí honáci dobytka zvaní gauchos pak biče používali pro „ruční výměnu názorů“, aniž by museli vytahovat nože. Pokud se dva muži dostali do sporu, nakreslili na zem kruh a vstoupili do něj bez košile – pouze s bičem a pončem omotaným okolo předloktí. Ten, kdo protivníka z kruhu vyhnal, odešel se ctí.  

A také bojová umění 

Do válek, alespoň těch evropských, se ovšem bič nehodil. Proti jakékoliv polstrované ochraně nemají jeho štípance efekt, nemluvě o tom, kolik prostoru si jeho ovládání žádá. Ve světě se však výjimky najdou: Například Filipínci dokonce vytvořili bojové umění zvané látigo y daga neboli „bič a dýka“, jež kombinuje řadu tradičních technik nejen ze zmíněných ostrovů, ale také z Malajsie a Indonésie.  

V Číně pak kdysi existovalo hned pět různých druhů válečných bičů. Lišily se mimo jiné materiálem a používaly se na blízko i do dálky, přičemž nejdelší měřily přes čtyři metry. Šaolinští mniši prý dodnes dovedou bičem zlomit vaz, ovšem nejbizarnějším v historii zřejmě zůstává indický urumi – jakýsi meč vykovaný do tak tenkých plátků, že se chová jako bič s břitem. Nejčastěji bývá k vidění v podobě jednoho pásu, ale najdou se i kousky složené z pěti pásků. Pro svého majitele je takový prostředek stejně nebezpečný jako pro protivníka, a jeho ovládání se proto vyučovalo u nejpokročilejších studentů, kteří již zvládli všechny ostatní zbraně. 

Magická síla práskání

Biče se uplatňovaly také při řadě rituálů a uměli s nimi zacházet čeledíni prakticky na každém statku. Na našem území se využívalo hned několik druhů bičů – například tzv. formanský, u nějž se cenil vzhled i kouzelná moc. Lidé totiž věřili, že dokáže znehybnit cizí spřežení, nebo koně naopak donutit k převezení nadměrného nákladu.

Tehdejší přesvědčení o pozitivním účinku hlasitých zvuků pak z bičů učinilo nedílnou součást obřadů, jimiž se přivolávalo bohatství, zdraví a plodnost. Od adventu přes masopust až po Velikonoce se tak můžeme setkat s obchůzkami, při nichž koledníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také práskali biči. Četné pověry opřádaly rovněž pastýřský bič, jehož zvuk měl údajně čarovnou moc, posílenou dále bylinkami ukrytými v dutině rukojeti. Obecní pastýři se dokonce radním zavazovali, že budou práskáním vyhánět ze dvorů a ze vsi všechny zlé síly. 

Armáda na útěku

Také za hranicemi se k bičům vázala řada pověr o jejich nadpřirozených vlastnostech. Maďaři jimi například práskají na silvestra a zmíněnou tradici zřejmě udržují od roku 1559, kdy se poprvé objevila ve městě Hajdúszoboszló. Má jít o připomínku, jak místní bojovníci práskáním bičů a zvoněním kravských zvonců údajně zahnali tureckou armádu. 

V alpském podhůří zas přežívá předkřesťanská tradice známá jako Aperschnalzen: Koná se většinou okolo 3. února a bičem se při ní vyhánějí zlé síly temnoty a chladu. Podle jiných interpretací má však probudit semena spící pod sněhovou pokrývkou. Říká se, že se Aperschnalzen v dnešní podobě konal už v roce 1730, nicméně poprvé byl zdokumentován teprve o osm dekád později. 

Ve Španělsku pro změnu při slavnosti El Colacho pobíhají ulicemi muži přestrojení za ďábly a přeskakují nemluvňata ležící na matracích, čímž je mají očistit od prvotního hříchu. Podivný festival se ve městě Castrillo de Murcia odehrává již od roku 1620 a ke slovu se při něm dostávají nejen kastaněty, ale právě i biče. V Rusku se zas po svatbě bičovaly matrace a peřiny na loži novomanželů, přičemž nezvyklý úkon prováděl svědek, aby vystrnadil zlé duchy.  

Nikam nezmizely

V moderním světě se z biče stalo spíš sportovní náčiní nebo kuriózní pomůcka při sexuálních hrátkách. Obzvlášť v rozvojových oblastech však na jeho práskání nedají dopustit například pastevci a důležitou roli hraje také v životě amerických statkářů. Snaha o zachování historického dědictví tak především v USA a v Austrálii vedla ke vzniku soutěží, v nichž účastníci předvádějí co nejpůsobivější zvukové efekty nebo dokazují svoji mušku při trefování cílů.

Přestože se práskání bičem těší velké popularitě, prozatím neexistuje žádná celosvětová organizace, která by pořádala šampionáty. Na řadě míst se konají alespoň setkání s mezinárodní účastí, kam jezdí i naši bičaři. O výrobu bičů se přitom dnes, stejně jako v minulosti, starají hlavně sedláři či brašnáři. .