Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (2)

Akademici z Cambridge předali v předvečer první světové války do deníku The Times následující prohlášení: „Pokládáme Německo za zemi, která hraje prim na poli umění i vědy. Vše, co známe, odráží díla a objevy německých učenců. Válka vedená proti Německu v zájmu Srbska a Ruska by byla hříchem proti lidské civilizaci. Pokud dopustíme, aby nás čest a úcta k dodržení závazků nešťastně zavlekly do takové války, pak sice můžeme mít plná ústa vlasteneckých frází, avšak na této křižovatce považujeme za spravedlivé protestovat proti boji s národem, jenž se nám tolik podobá.“

Předchozí část: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (1)

Značná část Britů nadcházející konflikt nepovažovala za vlastní a odmítala bojovat po boku Ruska, se kterým navíc ostrovní velmoc soupeřila v oblasti černomořských úžin a ve Střední Asii. Z rozpoutání agrese pak na ostrovech vinili především Srbsko a právě carské Rusko.

Hlasy pro

Na druhou stranu i v Británii – především mezi konzervativci – zaznívaly hlasy hovořící o nutnosti zapojit království do nového konfliktu. Argumentovaly tím, že ostrované nemohou nechat Německo zvítězit a ovládnout tak kontinent. Vlivný diplomat Eyre Crowe z ministerstva zahraničí uváděl, že Velká Británie nesmí stát stranou, neboť by se tak připravila o prestiž a velmocenské postavení. O nutnosti bojovat neochvějně po boku aliančních partnerů hovořili i čelní vládní představitelé Edward Grey, první lord admirality Winston Churchill a nakonec také dlouho váhající premiér Herbert Henry Asquith.

Mezi zastánci boje převládal názor, že jde o válku nezbytnou a oprávněnou, zvlášť pokud by německý postup na západě ohrozil velmocenské postavení Francie a existenci Belgie. Mnozí naivně věřili, že Británie jako námořní velmoc nebude během válčení na kontinentě trpět tolik, jako kdyby zůstala neutrální. Toto stanovisko vyjádřil před poslanci v Dolní komoře i samotný Grey: „Jestliže vstoupíme do války, budeme trpět. Budeme však trpět o málo více, než kdybychom zůstali stranou.“

Konflikt v Evropě mezitím dál eskaloval, když Německo 1. srpna vyhlásilo válku Rusku. Na základě této zprávy Churchill přesvědčil během nočního jednání premiéra o nutnosti mobilizovat námořnictvo.

Krok do války

Británie se bezprostředně přiblížila účasti v konfliktu počátkem srpna, kdy na ostrovy dorazily zprávy o přesunech početných německých sil k francouzským a belgickým hranicím. Premiér Asquith varoval 2. srpna u společné snídaně německého vyslance Karla Maxe Lichnovského, že porušení belgické neutrality garantované londýnskou smlouvou z roku 1839 by nutně znamenalo britské nepřátelství. V rámci preventivních opatření došlo k mobilizaci Royal Navy a ještě téhož dne Londýn ujistil francouzské spojence, že Británie zajistí v případě německé agrese kontrolu Lamanšského průlivu a Severního moře.

V Berlíně ale již rozhodnutí padlo. Císařství zaslalo ještě téhož dne v 19 hodin bruselské vládě ultimátum požadující souhlas s volným průchodem svých jednotek přes belgické území a Vilémovi vojáci zároveň napochodovali do neutrálního Lucemburska. Belgický král Albert nátlaku mocného souseda neustoupil a požadavek odmítl.

Londýnská vláda ovšem o postoji své země stále nerozhodla, a tak se Británie stala jedinou evropskou mocností, kde se o vstupu do války debatovalo v parlamentu. Legendárním se stal projev ministra zahraničí Edwarda Greye ze 3. srpna, v němž komentoval narušení belgické neutrality a ohrožení rovnováhy sil v Evropě: „Může tato země (Velká Británie – pozn. red.) jen stát a přihlížet, dochází-li k největšímu zločinu, který kdy poskvrnil tvář dějin?“ Dolní sněmovna ocenila Greyův nezvykle vášnivý projev bouřlivým potleskem a pro boj se tehdy konečně vyslovil i do té doby váhající ministr financí David Lloyd George.

Kostky jsou vrženy

První německé jednotky postoupily na belgické území 4. srpna v 8 hodin ráno v blízkosti Cách. Když se o invazi dozvěděl Edward Grey, instruoval ve 2 odpoledne telegramem berlínského vyslance Edwarda Goschena, aby předal německé straně ultimátum. Britové v něm požadovali, aby se císařství do půlnoci (23 hodin londýnského času) zavázalo respektovat belgickou neutralitu a vyklidilo území svého napadeného souseda. Goschena ale v Berlíně vyrozuměli, že Německo se již rozhodlo.

TIP: Střet mocností: Válka, která zničila podunajskou monarchii

Během emotivního rozloučení s kancléřem mu Bethmann-Hollweg řekl, že Británie učinila hrozné rozhodnutí jen kvůli cáru papíru a slovu „neutralita“. Goschen se údajně při obhajobě britského stanoviska psychicky zhroutil a rozplakal. Kancléře pak měl požádat, aby se směl v předpokoji jeho kanceláře uklidnit, aby jej tak rozrušeného nikdo nespatřil. Ještě odpoledne ostrovní království mobilizovalo a po vypršení ultimáta země oficiálně vstoupila do války s Německem.