Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (1)

V den, kdy v Sarajevu naposledy vydechl rakousko-uherský následník trůnu a jeho choť (tedy 28. června 1914), se německý císař Vilém II. procházel jako host na palubě britského dreadnoughtu King George V. ve slavnostní uniformě admirála Royal Navy. Eskadra Královského námořnictva složená ze čtyř bitevních lodí a tří křižníků se právě účastnila tradiční Labské regaty v Kielu a během pompézních oslav, projevování úcty a vyměňování poklon to nevypadalo, že obě země zanedlouho stanou proti sobě jako nesmiřitelní nepřátelé.

Ačkoliv se vztahy mezi Británií a Německem především kvůli koloniálním ambicím Berlína, soupeření námořnictev a sporům okolo stavby takzvané bagdádské železnice stále výrazněji komplikovaly, zástupci obou velmocí doufali, že ke vzájemnému vojenskému střetu nakonec nedojde. Britové disponující největším světovým impériem, loďstvem a vůdčí pozicí v zámoří měli pochopitelně motivaci udržet mír a status quo. Spojené království nemohlo konfliktem nic získat a vláda Jeho Veličenstva se naopak oprávněně obávala hrozícího povstání v Irsku. Londýn proto v létě 1914 rozhodně nepatřil mezi válečné štváče.

Na hraně katastrofy

Přestože se nad Evropou začala během červencové krize stahovat mračna, britská vláda Herberta Henryho Asquitha nadále zachovávala optimismus. David Lloyd George působící tehdy jako ministr financí chlácholil ještě 23. července poslance tvrzením, že civilizované evropské národy jistě dokážou najít diplomatické řešení a že britské vztahy s Německem jsou lepší než kdy dřív. Stejného dne ale Rakousko-Uhersko předalo Srbsku známé takzvané červencové ultimátum. Britský ministr zahraničí Edward Grey odsoudil příkrost dokumentu a apeloval na Německo, aby u svého spojence zajistilo prodloužení požadovaného termínu odpovědi (48 hodin).

Ministr prorocky prohlásil, že ať už se vítězem hrozícího konfliktu stane kdokoliv, budou výdaje na válku obrovské a rozvrat obchodu přivodí kolaps evropského průmyslu i jeho kreditu ve světě. Zároveň se Grey prostřednictvím britských velvyslanců pokusil svolat do Londýna mezinárodní konferenci, kde by zástupci velmoci mohli vyhrocenou situaci diplomaticky zažehnat. Tento návrh ale zůstal nevyslyšen a znepřátelené strany se znovu o krok přiblížily velkému ozbrojenému konfliktu. Válka 28. července 1914 skutečně vypukla, když Rakousko-Uhersko vypovědělo nepřátelství Srbsku. 

Pro a proti

Záhy začalo být jasné, že se konflikt rozšíří také mimo Balkán. Rusko mobilizovalo na podporu Srbů a nečinně nepřihlíželi ani v Berlíně. Německé velení dlouhodobě počítalo s válčením na dvou frontách, otázkou však zůstávalo, zda Británie zachová neutralitu, nebo zda podpoří své francouzské a ruské spojence. S Paříží je vázala takzvaná srdečná dohoda z roku 1904 a s Ruskem pak spojenecká smlouva podepsaná o tři roky později. Vlády obou zbývajících členů Trojdohody začaly pochopitelně vyvíjet velký tlak na Londýn, aby ostrovní království jasně potvrdilo spojenectví proti Berlínu.

Postoj Britů však nadále zůstával nejasný, takže i Němci stále věřili, že navzdory připravovanému výpadu císařské armády na západ zůstanou neutrální. Edward Grey za této situace obdržel zprávu od německého kancléře Theobalda von Bethmann-Hollwega, který se v ní dotazoval, zda jeho vláda zachová neutralitu výměnou za respektování integrity Belgie a Francie. Premiér Asquith na to konto poznamenal, že vilémovská diplomacie vykazuje hulvátské, naivní sklony, a Grey tento návrh stroze odmítl. Vilém II. si přesto hýčkal naději, že Londýn zůstane stranou, o čemž ho ujišťoval i císařův bratr Jindřich, který se vrátil z jednání s jejich bratrancem, králem Jiřím V.

Co na to ulice?

Mnozí Britové válku s Německem skutečně odmítali a chápali ji dokonce jako boj proti civilizaci. Asquith odhadoval, že přibližně tři čtvrtiny ze členů jeho Liberální strany požadují přísnou neutralitu, a 22 poslanci této partaje dokonce 30. července naznačili, že rozhodnutí zapojit se do války by znamenalo konec jejich podpory vládě.

Dokončení: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (2)

Nejradikálněji proti hrozící vojenské konfrontaci vystupovali levicoví politici a tisk, přičemž list Daily Chronicle oceňoval ještě posledního červencového dne zdrženlivý postoj ostrovanů: „Skutečnost, že u nás nyní nebují hysterie proti Němcům, je velmi vítaná, ba ve srovnání s tím, co jsme zažili nedávno, i dosti výjimečná.“