Konec velkého dramatu: Jak vypadala likvidace stalingradského kotle

V prvních dnech a týdnech po uzavření obklíčení ještě 6. armáda disponovala dostatečnými zdroji, aby se mohla pokusit o výpad. Zima a hlad si ale vybíraly svou daň a koncem prosince již německé jednotky nebyly větší akce schopné. Vojáci neměli dostatečnou fyzickou kondici a Paulusovi chyběly i zásoby munice nutné k vedení ofenzivních operací. Západní okraj kotle se nacházel několik desítek kilometrů západně od Stalingradu, ale generálplukovník věděl, že v případě útoku bude muset ustoupit do města a nechat nepřítele dobývat jeho ruiny. Rudá armáda měla ochutnat vlastní medicínu. 

Operace Kruh 

Posledního listopadového dne dostali obklíčení Němci první ultimátum, ale tehdy se ještě mohli kojit nadějí, že je vyprostí operace Zimní bouře. Na začátku ledna Rudá armáda opět chtěla obránce vyzvat ke kapitulaci, ale ti zahnali parlamentáře palbou do vzduchu. Bylo jasné, že definitivní rozuzlení musí přinést zbraně. Sověti shromáždili kolem obklíčených Paulusových jednotek celkem sedm armád. Dvě z nich – 62. a 64. držely své dosavadní pozice a měly vázat Němce ve Stalingradu, zbylých pět pak mělo útočit od severu, jihu i západu a postupně zmenšovat kotel.

Operaci s krycím názvem Kruh zahájila 10. ledna 1943 téměř hodinová palebná příprava, na které se podílelo asi 7 000 děl a raketometů. Jeden ze sovětských důstojníků si poznamenal: „Z takové kanonády vedou jen dvě cesty: smrt, nebo šílenství.“ První nápor směřoval na jihozápadní výběžek kotle bráněný 44. pěší divizí.

Ta řešila nedostatek mužstva nasazením dělostřelců a pracovních jednotek, podporu zajišťovalo na podmínky zablokované armády poměrně velké množství tanků a děl. Vyhladovělým německým vojákům mrazem tak otékaly prsty, že někteří měli problém dostat je do lučíků svých zbraní. Svou daň si vybrala i drtivá dělostřelecká příprava a přesila čerstvých rudoarmějců. Jihozápadní část kotle se zhroutila a několik divizí ustupovalo, aby se vyhnulo odříznutí. Na severu se naopak německým tankistům podařilo nápor rudých obrněnců odrazit. 

Nepřítel se blíží 

Po pěti dnech ofenzivy se letiště Pitomnik dostalo pod palbu sovětské artilerie. O dva dny později je rudoarmějci obsadili. Němci se rychle stahovali na východ ke Stalingradu, který jim na rozdíl od otevřené stepi nabízel možnost úkrytu. Jak se zmenšovalo území kontrolované 6. armádou, bylo pro Luftwaffe čím dál těžší shazovat obklíčeným jednotkám zásoby na padácích. Vojáci Wehrmachtu označovali své pozice světlicemi, ale Sověti vystřelovali světlice stejných barev, aby piloty zmátli.

Když pak 23. ledna padlo i letiště Gumrak, zůstala Němcům jen malá přistávací plocha Stalingradskij nedaleko od města. Smyčka se ale neúprosně stahovala. Šestá armáda se sice stále oficiálně dělila na sbory, divize a pluky, tyto pojmy ale rychle ztrácely svůj význam. V polovině ledna 1943 měla například 14. tanková divize pouhých 80 bojeschopných mužů a střelivo jen pro jeden tank. Právě nedostatek munice představoval jeden z hlavních problémů obklíčených jednotek. Dělostřelci směli vypálit jen několik ran denně, při nepřátelském útoku se střelba zahajovala až na bezprostřední vzdálenost. Kanony se zapojovaly do akce, až když se Sověti přiblížili na 200 m, pěchotní zbraně na pouhé desítky metrů.

Do posledního náboje 

V závěrečné fázi bojů již útočícím tankům hrozilo jen minimální nebezpečí, a tak jejich osádky s klidem najížděly do bezprostřední blízkosti německých bunkrů a ty pak ničily palbou z několika metrů. Postavení pěchoty drtily střední tanky T-34 svými pásy, čas od času však přece jen narazily na odpor. Generál ženijních vojsk Erwin Jaenecke, který velel IV. armádnímu sboru, v hlášení uvedl, že jeden z jeho poručíků osamoceným protitankovým dělem zastavil útok téměř tří desítek sovětských tanků, přičemž 15 z nich zničil.

Jiné obrněnce vyřadili němečtí pěšáci pomocí min, svazků granátů nebo Molotovových koktejlů. Donský front platil krví za každý metr, ale jeho postup již nešlo zadržet. Dne 26. ledna ráno se tanky od západu útočící 21. armády setkaly s vojáky 62. armády. Obzvlášť pro Čujkovovy muže šlo o dojemnou scénu, protože po pěti měsících tvrdých bojů bylo vítězství na dohled. Část dojatých rudoarmějců oslavovala s lahví v ruce, zatímco Němci věděli, že se blíží konec.

Nikdo neunikl

Paulus se svým štábem a většinou vyšších důstojníků skončil v jižní části rozděleného kotle a zřídil si své poslední velitelské stanoviště v obchodním domě Univermag. Severní kapsu tvořily hlavně zbytky šesti divizí XI. sboru generála pěchoty Karla Streckera rozložené kolem Traktorového závodu. Kontakt s ostatními německými silami jim zajišťovala jediná divizní vysílačka, která přežila téměř neustávající nepřátelské bombardování a dělostřeleckou palbu. Koncem ledna již 6. armáda neměla téměř žádnou munici. Dne 30. ledna se Hitler pokusil zvýšit morálku obránců vlnou polních povýšení, z nichž je nejznámější jmenování Pauluse polním maršálem. Pád pevnosti Stalingrad již ale nic nemohlo oddálit. Nazítří Rudá armáda zlikvidovala jižní kapsu, 2. února pak ustal odpor i v severní části kotle. Dlouhý zápas o město na Volze skončil.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Malé skupinky Němců či někteří jednotlivci se pokusili proniknout nepřátelskými liniemi a v přestrojení dojít k vlastním liniím. Všichni do jednoho přitom zemřeli nebo padli do sovětského zajetí, byť jeden voják údajně několik set kilometrů dlouhou pouť úspěšně absolvoval, aby jej hned následujícího dne zabila letecká puma, která zasáhla lazaret. Tento příběh je však nepřesvědčivý a hlavně nedoložený, takže je třeba jej odkázat do říše mýtů. Z 6. armády neunikl nikdo.