Oni se vrátili bez škrábnutí?! Jak probíhala riskantní výprava Voschodu 1

Raketa Voschod 11A57 odstartovala ráno 12. října 1964 z kosmodromu Bajkonur. Pro posádku šlo o životní zážitek, kdežto pro konstruktéra Sergeje Koroljova a další v bunkru o „únavných 523 sekund“, jak se vyjádřil velitel oddílu kosmonautů Kamanin. Po necelých devíti minutách se Voschod úspěšně oddělil od třetího stupně nosiče, a to na dráze 177,5 × 409 km se sklonem 64,9° k rovníku. Kosmonauti mohli proces oddělování lodi sledovat na obrazovce, kam se přenášel signál z vnější kamery. Třetí stupeň měl přitom záměrně černobílý šachovnicový nátěr, takže bylo lépe zřetelné, jakým způsobem po oddělení rotuje. 

Pro posádku znamenal začátek volného letu neobvyklou zkušenost, protože se mohli o své dojmy navzájem podělit – a také je porovnat s Jurijem Gagarinem, který s lodí udržoval při startu a v první fázi mise spojení.

Plán je neúprosný

Nebyl však čas si užívat let a stav mikro­gravitace, neboť posádka musela plnit velmi ambiciózní plán. Jak se později vyjádřil kosmonaut Konstantin Feoktistov, tréninkové nácviky a simulace se přes veškerou snahu všech zúčastněných od reality zcela lišily. Většina úkonů trvala mnohem déle, než se předpokládalo, a kosmonauti poměrně rychle nabrali oproti ideálnímu scénáři skluz. Čekala je však i příjemná překvapení: Feoktistov například zjistil, že vydolovat fotoaparát zpod sedadla je naprostá hračka. Stačilo se odpoutat, ve vzduchu se otočit obličejem dolů a jednoduše pro přístroj sáhnout.

Na prvním obletu planety provedl Boris Jegorov všeobecnou lékařskou prohlídku posádky a následovala dvacetiminutová snídaně. Muži měli k dispozici jídlo z kovových tub, přičemž se počítalo s jejich osobními chuťovými preferencemi. Energetická vydatnost tohoto i dalších pokrmů činila zhruba 2 800 kcal na člověka. Feoktistov se poté věnoval sledování zemského povrchu, atmosféry a hvězd, zatímco těžiště práce velitele spočívalo v hodnocení funkce lodi, jejích systémů a také v experimentech s orientací plavidla. Na druhém oběhu kosmonauti na dálku pozdravili účastníky právě probíhající olympiády v Tokiu a na třetím odebral Jegorov svým kolegům vzorky krve.

Nad očekávání

Let probíhal až nad očekávání dobře, i když se vyskytly dílčí problémy. Například teplota a vlhkost v interiéru postupně narůstaly, což nasvědčovalo, že systém pro zajištění životních podmínek pracuje na hranici svých možností. Přesto měla posádka i pozemní tým důvod k optimismu. U Komarova zašlo nadšení dokonce tak daleko, že se rozhodl trochu zatlačit na Koroljova, aby se mise prodloužila. Na dotaz, zda je posádka připravena k závěrečné operaci, velitel odvětil: „Posádka je připravena.“ A po krátké pauze dodal: „Žádáme o povolení pokračovat v letu!“  Hlavní konstruktér napůl s úsměvem opáčil: „Rozumím, ale takto naše domluva nezněla.“ 

„To skutečně ne, ale setkali jsme se tady s řadou zajímavých jevů,“ nedal se odbýt Komarov. Sergej Pavlovič pak rozpravu uzavřel citátem ze Shakespeara: „Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, milý Horácio, vše probádat nelze.“

Bylo jasné, že žádost představovala ne zcela vážně míněný pokus. Nikdo neměl zájem zbytečně napínat síly trojice na orbitě ani možnosti plavidla, a navíc let již tak vstoupil do kosmické síně slávy. Kromě první vícečlenné posádky v dějinách šlo s 5 320 kg také o dosud nejtěžší pilotovanou loď a rovněž se podařilo dosáhnout nejvyššího apogea při misi s kosmonauty, a sice 409 km. Prvenství ovšem neměla vydržet dlouho: Již o pár měsíců později se na opačné straně zeměkoule spustila neuvěřitelná mašinérie jménem Gemini, jež měla v průměru jedním startem za dva měsíce pokořit řadu rekordů. Nyní však ještě scéna patřila Voschodu.

Dramatický návrat

Při šestnáctém obletu Země v 9:55 moskevského času se loď automaticky zorientovala k brzdicímu zážehu, jenž následně započal v 10:19. Podle telemetrie proběhl uspokojivě, ale spojení s posádkou se z nejasných důvodů nepodařilo navázat. Kosmonauti mezitím zažívali něco, co do té doby zakusilo jen pár vyvolených. Vstup z oběžné dráhy do atmosféry je vždy nesmírně dynamický a dramatický, a o to víc tomu tak muselo být v případě pionýrů kosmických cest.

Po oddělení návratové kabiny na chvíli viděli přístrojový úsek a vzápětí na iluminátor dopadla sprška jakési kapaliny. Feoktistov se dovtípil, že proběhlo proplachování brzdicího motoru dusíkem po skončení jeho práce a že se jedná o zbytky pohonných látek. Ty okamžitě pokryly průzor ledovou vrstvičkou, a ochudily tak posádku o další poutavé výhledy. Zakrátko kabina vstoupila do hustých vrstev atmosféry, a přestože rostoucí teplota iluminátor očistila, záhy jej pro změnu zanesly saze z ablativního tepelného štítu. Kolem se začala rozléhat prásknutí podobná výstřelům a Komarov s Jegorovem hleděli s otazníky v očích na Feoktistova. Ten se jim však snažil vysvětlit, že v důsledku teplotního namáhání pouze dochází k místnímu narušení některé z vrstev azbotextolitu, jenž kabinu pokrýval.

Tvrdé měkké přistání

V určené výšce se dostal ke slovu padák a zbývala už jen jedna neznámá: Jak efektivní bude systém měkkého dosednutí? Zafunguje motor na padákovém závěsu tak, jak byl navržen? Odpovědi se kosmonauti dočkali v 10:47 moskevského času, přičemž zněla „ano i ne“. Systém pracoval přesně podle plánu, nicméně Feoktistov později poznamenal, že bylo přistání tak měkké, až měli všichni tři od nárazu jiskřičky v očích.

Let trvající jeden den, sedmnáct minut a tři sekundy zakončili v závěsu na řemenech hlavou dolů, poté co se kabina po dosednutí převrátila. Nejprve se ven vysoukal Komarov, poté Jegorov a nakonec Feoktistov. Přestože se s lodí nepodařilo během přistání navázat spojení, posádky pátracích letounů ji zpozorovaly ještě v době, kdy se snášela na padácích. Zanedlouho tak mohli piloti ohlásit, že u Voschodu vidí tři mávající muže. Jakmile se zpráva o úspěšném završení letu dostala ke Koroljovovi, šeptem pronesl: „Už je skutečně po všem a oni se vrátili bez jediného škrábnutí? Nikdy bych nevěřil, že se dá z Vostoku udělat Voschod a že v něm tři kosmonauti mohou letět do vesmíru…“

Neveselé oslavy

Z místa dosednutí přepravil posádku vrtulník do Kustanaje a odtud pak letadlo na Bajkonur. Triumfální návrat nových hrdinů do Moskvy však zmařilo dění v nejvyšších patrech sovětské politiky: V tentýž den byl Chruščov formálně odstaven od moci a neklidná doba oslavám na Rudém náměstí nepřála. Kosmonauti mohli závan čehosi podivného cítit už krátce po přistání, kdy měl proběhnout tradiční telefonát s vedoucím představitelem SSSR – nicméně se nekonal. Trojici bylo řečeno, že se jejich odjezd do hlavního města odkládá, a teprve pátý den po návratu z vesmíru se dočkali uvítání v Kremlu, nyní však již v režii nového stranického vůdce Leonida Brežněva.

Oslavy navíc narušila zpráva, že v Jugoslávii havaroval Iljušin 18 – tentýž stroj, v němž kosmonauti přelétali z Kustanaje na Bajkonur. V jeho troskách zahynulo sedmnáct lidí, včetně náčelníka generálního štábu sovětské armády maršála Birjuzova…

Vyčerpané možnosti

Západní svět vnímal let Voschodu 1 jako uvedení nové generace kosmických lodí, s mnohem větším potenciálem a schopnostmi než v případě Vostoku. Po jistou dobu se tak mohlo zdát, že Americe na poli pilotované kosmonautiky opět ujíždí vlak. Málokdo tehdy tušil, že šlo o program vytvořený ve spěchu, za ohromného tlaku shora, a že se při něm možnosti starého dobrého Vostoku ždímaly až na dřeň. Nicméně z hlediska propagandy se o úspěch bezesporu jednalo. Podruhé a naposledy Voschod zazářil při letu „dvojky“, při němž se v březnu 1965 uskutečnil první výstup člověka do volného prostoru. A později ho zcela zastínil veleúspěšný americký program Gemini. 

Předpokládalo se, že bude Voschod po prvních dvou misích pokračovat, minimálně do startu „sedmičky“. V rámci programu se měly uskutečnit lety na vysoké orbity, mise ženských posádek i s výstupy do volného prostoru, pokusy s umělou gravitací a mnoho dalších experimentů. Jeho potenciál se však vyčerpal dlouho předtím, než se mohly popsané projekty realizovat, a odpovědní činitelé vsadili na kosmickou loď nové generace Sojuz 7K. To už je ale zcela jiný příběh…