Riskantní výprava Voschodu 1: Trojice sovětských kosmonautů letěla v teplácích

Výběr kádrů pro Voschod se nesl ve znamení hořkého konfliktu mezi vojáky, zastoupenými velitelem oddílu kosmonautů Nikolajem Kamaninem, a civilisty v čele s hlavním konstruktérem Sergejem Koroljovem. Zatímco první zmínění trvali na sestavení posádky výlučně z existujícího oddílu, tedy z příslušníků armády, druhá strana žádala uvolnit alespoň dvě místa pro civilní kandidáty. Navrch měl nakonec Koroljov: Domohl se rozhodnutí Vojensko-průmyslové komise, která 13. března 1964 nařídila cvičit tým tvořený velitelem z řad vojáků, dále inženýrem a lékařem. Start trojice byl předběžně stanoven na první polovinu srpna téhož roku, což znamenalo naprosto šibeniční termín.

Vojáci, nebo civilisté?

Kamanin zprvu vybral vojenské kosmonauty Bykovského, Popoviče, Titova, Volynova, Leonova, Chrunova, Beljajeva, Komarova a Ďomina. O několik týdnů později se však sestava pozměnila s tím, že ve Voschodu nepoletí ti, kdo už ve vesmíru byli. Jednak tím měl oddíl získat další zkušené veterány a také by se Sověti v případě neúspěchu alespoň zčásti vyhnuli celosvětovému negativnímu ohlasu. Kamanin poněkud vypočítavě sestavil dva čistě vojenské týmy s tím, že civilní kandidáti možná neprojdou lékařskými testy. Ke konci května tak začaly trénovat dvě trojice, a sice Komarov, Beljajev, Leonov a Volynov, Gorbatko, Chrunov.

Mezitím se vybírali členové z řad civilistů, zahrnujících muže z několika institucí včetně Akademie věd, Institutu medicínsko-biologických problémů a samozřejmě konstrukční kanceláře OKB-1. Z celkových 64 kandidátů postupně odpadával jeden za druhým, většinou ze zdravotních důvodů, až jich na začátku července zbylo sedm a Kamanin z nich vytvořil dvě posádky: První byla ve složení Boris Volynov jako velitel, inženýr Georgij Katys z Akademie věd a vojenský lékař Boris Jegorov, toho času působící v civilním sektoru. Do druhé se zařadil Vladimir Komarov coby velitel, inženýr z OKB-1 Konstantin Feoktistov a vojenský lékař Alexej Sorokin ze Střediska výcviku kosmonautů. Sedmičku pak uzavřel rovněž vojenský lékař Vasilij Lazarev, figurující jako záložník pro oba týmy.

Černé ovce posádky

Ani nyní však ještě nebylo vše jasné a zejména Kamanin se nedokázal s některými kandidáty smířit. Trnem v oku mu byl obzvlášť Georgij Katys, jenž odmítal vstoupit do Komunistické strany. Veliteli oddílu kosmonautů se posléze doneslo, že Katysova otce zastřelili v 30. letech během stalinských čistek. A přestože byl posmrtně rehabilitován a zbaven všech obvinění, z pohledu kryptostalinisty Kamanina měl jeho syn nepřekonatelnou „vadu charakteru“. Když se pak zjistilo, že Georgijův nevlastní bratr a sestra emigrovali do Francie, jednalo se o další vodu na mlýn Nikolaje Petroviče. Pouze fakt, že k tomu došlo ještě před Katysovým narozením, jej nakonec pomohl uklidnit a adept směl pokračovat ve výcviku.

Další oříšek představoval taktéž nestraník Feoktistov, s několika chybějícími články prstů, a navíc se značnými zdravotními problémy. V mládí trpěl žaludečním vředem, jeho zrak již nebyl nejostřejší a kvůli potížím s páteří mu lékaři zakázali parašutistický trénink, plný rozsah letů se simulací mikrogravitace, nácviky přistání na vodu i další aktivity. Měl však velmi vlivného zastánce v Koroljovovi, jenž tvrdě usiloval o jeho zařazení do hlavní posádky.

Personální škatulata

Nakonec šéfkonstruktér přes Kamaninův tuhý odpor dosáhl svého: 18. září 1964 bylo neoficiálně ustanoveno, že hlavní posádku utvoří Komarov, Feoktistov a Jegorov. Záložníky se stali Volynov, Katys a Sorokin s tím, že Lazarev setrvá na pozici náhradníka pro oba týmy. Složení hlavní posádky tedy představovalo výsledek tlaku Koroljova, ministerstva obrany (Jegorov byl synem tehdejšího náčelníka armádní lékařské služby) a podle jistých zdrojů také latentního antisemitismu, který v sovětské společnosti panoval. Volynov měl totiž po matce židovský původ, což bylo pro některé vysoké aparátčíky v Ústředním výboru nepřijatelné.

Zákulisní machinace ohledně toho, kdo v trojmístném Voschodu poletí, se neúměrně protahovaly. Možná tedy bylo dobře, že se start několikrát odkládal: Z poloviny srpna se postupně stal přelom druhé a třetí zářijové dekády, až se nakonec termín přesunul do první půlky října. Po trnitém testování všech systémů se zdálo, že má historická premiéra vícečlenné posádky zelenou. Zbýval poslední krok v podobě generální zkoušky.

Zdařilá generálka

Čtvrtého října dorazily oba týmy kosmonautů na Bajkonur, aby mohly být u startu družice Kosmos 47. Pod záměrně nicneříkajícím názvem se skrývala zkušební loď s kódovým označením 3KV a s továrním číslem №2 v bezpilotní variantě. Namísto původně zvažovaných zvířecích pasažérů obsadily křesla v kabině pouze tři figuríny. 

Raketa se z „gagarinovské“ rampy zvedla 6. října v 10:12 moskevského času a před zraky přítomných zamířila k obloze. Fungovala přesně podle předpokladů a umístila loď na dráhu 174 × 383 km se sklonem 64,62° k rovníku. Po jednodenním letu přistála návratová kabina v Kazachstánu, avšak ve větru o rychlosti až 17 m/s ji padák vlekl přibližně na vzdálenost 160 m. Případná posádka by nicméně mohla padákové šňůry odstřelit, takže by se neplánovaná cesta po stepní půdě nekonala. Každopádně všechny systémy pracovaly při letu normálně a nic již nebránilo tomu, aby se 12. října 1964 vydala do kosmu první vícečlenná posádka v historii. 

Na start v teplácích

Jedenáctého října byla raketa s lodí vyvezena na již zmíněnou gagarinovskou rampu. Přípravy ovšem odhalily závadu na telemetrickém systému Tral, který již o několik týdnů dřív hrozil vážným narušením harmonogramu testů. Tehdy působil potíže systém v lodi, nyní pro změnu zlobil Tral na třetím stupni nosiče. Přestože se konstruktér Alexej Bogomolov zapřísáhl, že oprava potrvá maximálně hodinu, nevyhnul se jednomu z pověstných výbuchů hněvu Sergeje Koroljova. Na šéfkonstruktérovi se zjevně podepisoval stres ze startu, bedlivě sledovaného z nejvyšších míst.

Ráno 12. října naposledy zasedla v blízkosti rampy Státní komise a potvrdila plnou připravenost všech systémů k letu. Pro tři členy posádky – toho času ještě pobývající v domku, kde před svým historickým startem přespal Gagarin – měl nastat velký den. Přes noc sevřel okolní step mráz a ráno bylo jiskřivě průzračné. Oproti předchozím zvyklostem trvala příprava na odjezd k rampě o něco kratší dobu, jelikož kosmonauti nemuseli oblékat skafandry. Místo nich měli na sobě šedé bavlněné sportovní soupravy, navrch modré bundy a na hlavě bílé komunikační čepičky.

Jak se vtěsnat do kabiny

Po osmé hodině moskevského času zastavil autobus s kosmonauty nedaleko rakety a po nezbytném hlášení zástupcům Státní komise se trojice vydala k výtahu. I tam se změna v počtu členů posádky projevila, neboť se dovnitř nevešli všichni. Nejprve tedy k lodi vyjeli Feoktistov s Jegorovem, kteří do ní nastupovali první, a teprve poté je následoval Komarov v doprovodu Jevgenije Frolova coby vedoucího projektu Voschod. Trojice mužů se postupně nasoukala do kabiny: Úplně vzadu, nejblíž k průzoru s orientátorem Vzor, se uvelebil Jegorov, doprostřed usedl Feoktistov a krajní sedadlo u průlezu patřilo veliteli Komarovovi. „Uvelebit se“ ovšem představuje poněkud nadsazený výraz: Kosmonauti v křeslech zaujali fetální pozici, s koleny přitaženými k hrudníku. 

Předstartovní přípravy pobíhaly hladce. Komarov se staral zejména o rádiové systémy, zajištění životních podmínek a systémy řízení lodi, zatímco Feoktistov se zaměřil na antény a přístroj Globus ukazující polohu plavidla nad povrchem Země. Jegorov pak kontroloval lékárničku, upevnění lékařského vybavení, ale i filmů a fotoaparátu. A potom již nadešel očekávaný okamžik, jehož kontury byly nastíněny teprve o půl roku dříve…