Olovo nad Koreou: Protivzdušné kulomety a kanony KLDR
Jestliže se hovoří o letecké válce nad Koreou, zpravidla se tím myslí vzdušné souboje, ale největší hrozbu pro letadla jednotek OSN ve skutečnosti představovaly nepřátelské systémy protivzdušné obrany.
Období mezi světovými válkami přineslo obrovský rozvoj letectva, a zvláště bombardéry budily veliký strach, na který se proto logicky reagovalo pokrokem v oblasti protivzdušné obrany. Ta se prudce rozvíjela také během druhé světové války. Na scéně se objevily větší a výše střílející těžké kanony, zatímco obranu proti letounům v malých výškách měly zajišťovat rychlopalné zbraně menších kalibrů. Začaly experimenty s úplně novými technologiemi, mezi něž patřily například přibližovací zapalovače, počítače pro řízení palby nebo protiletadlové rakety. Některé se za druhé světové války uplatnily jen omezeně, ovšem příležitost pro jejich rozsáhlé využití brzy nabídl konflikt na Korejském poloostrově.
Postupné budování obrany
V momentu propuknutí války 25. června 1950 vlastnila Korejská lidová armáda, jak se jmenovaly a dodnes jmenují ozbrojené síly Korejské lidově demokratické republiky, pouze malý počet speciálních protiletadlových zbraní. Nebylo tedy žádnou vzácností, když se americké nebo britské letouny v malých výškách stávaly cíli hromadné střelby z obyčejných pušek severokorejských vojáků. Zlepšení se dostavilo až po intervenci čínských „dobrovolníků“, neboť tyto jednotky měly kolem 130 sovětských kanonů kalibru od 25 do 76,2 mm a velké počty 12,7mm kulometů, jež náležely do výzbroje čínských pěších divizí.
Intenzita působení letounů OSN však stále rostla a severokorejští i čínští generálové opakovaně posílali žádosti o podporu do Moskvy. Po počátečním váhání se Josif Stalin rozhodl vyhovět a poskytl expediční kontingent ze struktury sovětského letectva a protivzdušné obrany. Zdaleka nejznámější položku tvořily slavné stíhací letouny MiG-15, poněkud méně známým faktem je, že do KLDR zamířily také protiletadlové zbraně s obsluhami, jež ale často oblékaly severokorejské uniformy a používaly krycí jména.
První protiletadlové jednotky dorazily ze SSSR na místo určení v prosinci 1951 a pokračovala i expanze protiletadlového arzenálu čínských vojsk. Z toho poté ovšem vznikaly i problémy vyplývající nejen z jazykové bariéry, ale také ze skutečnosti, že trojice komunistických armád měla odlišné systémy velení. Jejich spolupráce proto často příliš nefungovala a opakovaně docházelo k „přátelské palbě“, neboť severokorejští a čínští vojáci nezřídka stříleli na sovětské stíhačky, jejichž přítomnosti ve své oblasti nebyli předem informováni, takže se domnívali, že jde o nepřátelské stroje. Protivzdušná obrana na území severně od 38. rovnoběžky se ale stále rozrůstala z hlediska kvantity i kvality, protože SSSR poslal také nejtěžší kanony a vyšší počet radiolokátorů. Ty poté řídily i palbu zbraní menších kalibrů, a proto měla na konci války radarové navádění už zhruba polovina kanonů.
Kulomety pro malé výšky
Početně však v severokorejské protivzdušné obraně pořád převažovaly kulomety, neboť pro letouny v malých výškách představovaly značnou hrozbu i zbraně „puškové“ ráže 7,62 mm. Na vzdušné cíle proto občas pálily sice konstrukčně zastaralé, ale vysoce spolehlivé kulomety na principu Maxim, tedy sovětské zbraně PM vz. 1910 na dvoukolové lafetě. Jejich zdánlivě překonané vodní chlazení nabízelo i jednu důležitou výhodu – pokud se poblíž nacházel zdroj vody a obsluha měla dost nábojů, dalo se pálit takřka nepřetržitě, kdežto modernější vzory vyžadovaly častou výměnu zahřátých hlavní. (Z téhož důvodu jsou maximy mimochodem dosud velice oblíbené i na Ukrajině jako zbraně proti ruským „sebevražedným“ dronům.)
Běžně se uplatňovaly také novější kulomety SG-43 systému Gorjunov, které střílely stejným nábojem jako maximy, tedy 7,62×54 mm, ale už měly vzduchové chlazení a výměnné hlavně. Kromě původní sovětské podoby se užívaly i čínské kopie jménem Typ 53. Zajisté nejběžnější design kulometu v Korejské lidové armádě a v čínských „dobrovolnických“ silách ale představovala proslulá „duška“, tedy sovětský kulomet DŠK vz. 1938 ráže 12,7×108 mm, dále jeho modernizovaná verze DŠKM a čínská kopie Typ 54. Šlo o opravdu vynikající zbraň, která se osvědčila v řadě rolí a dodnes se používá po celém světě (a stejně jako maxim si vede skvěle proti ruským dronům nad Ukrajinou).
V průběhu války rozšířily arzenál kulometů ještě sovětské zbraně KPV kalibru 14,5×114 mm, a to zejména v protiletadlových podobách, jež se označují jako ZPU (zenitnaja pulemjotnaja ustanovka, protiletadlové kulometné zařízení). Jde o trojici lafet pro jeden, dva nebo čtyři kulomety, jež se podle počtu nazývají ZPU-1, ZPU-2 a ZPU-4. Sovětská armáda je zavedla v roce 1949 a nejčastěji se instalují na tažené přívěsy, byť se běžně objevují také na nákladních automobilech.
Kanony s vysokou kadencí
V nepříliš dlouhém seznamu typů protiletadlových kanonů, které patřily do arzenálu Korejské lidové armády už na počátku války, figuruje také sovětská 25mm zbraň vz. 1940, známá i pod podnikovým pracovním označením 72-K. Šlo o výsledek velmi dlouhé a komplikované snahy sovětských konstruktérů vytvořit samočinný protiletadlový kanon malé ráže, která se datovala již do druhé poloviny 20. let, přinesla však použitelné výsledky až na konci 30. let. To ostatně dokazuje i označení kanonu, které odkazuje na jeho zavedení do služby v roce 1940. Kanon se používal k palbě na vzdušné cíle ve výšce do 2 000 m a vedle standardních pozemních lafet se objevoval i například na obrněných vlacích či lodích, nikdy si však nezískal velkou oblibu a mnozí odborníci dnes hodnotí celou tuto konstrukci jako omyl.
Severokorejská armáda obdržela několik desítek kusů včetně určitého počtu systémů s dvojicí zbraní na jedné lafetě, ale ani v jejích službách se tyto kanony neukázaly jako právě účinné. Jejich nepříliš dobré výsledky navíc velmi kontrastovaly s vysokou efektivitou jiné, mnohem podařenější automatické zbraně, jež se poté stala hlavním obranným prostředkem proti letadlům v malých výškách.
Šlo o 37mm kanon vz. 1939, známý též jako 61-K. Kromě verze s jednou zbraní se vyrábělo rovněž „dvojče“ a obě provedení byla licenčně produkována v Číně jako Typ 55, respektive Typ 65. Kanon nabízel praktickou kadenci až 170 ran za minutu, obvykle sloužil pro střelbu na letouny ve výškách do 3 000 m a osvědčil se rovněž proti pozemním cílům. Mezi jeho přednosti patřil též lehký čtyřkolový podvozek, díky kterému se snadno přesouval, a proto mohli severokorejští vojáci neustále vytvářet nové a nové „protiletadlové pasti“, tedy dobře maskované pozice, z nichž se pálilo na letouny OSN. Podobně jako kulomety se „sedmatřicítky“ používaly též pro střežení důležitých zásobovacích tras, tedy zejména některých silnic a železničních tratí.
