Ohnivé peklo v zákopech: Nasazení plamenometů v 1. světové válce

Nasazení každé zbraně provází samozřejmě i dopad na psychiku vojáků, kteří jí musí čelit – plamenomet v tomto hledu představoval něco zcela výjimečného. Zkrocení ohně znamenalo ve vývoji lidstva mimořádný historický milník, avšak od té doby přetrvává i určitý strach z živlu – respektive z poškození, které dokáže zranitelnému lidskému tělu způsobit.

A právě na tyto obavy sázejí vrhače plamene, jež působí strašlivá zranění a dlouhé, nesmírně bolestivé umírání. Popisy toho, v jakých mukách trpěli muži zasažení ohnivým jazykem, patří k nejděsivějším válečným výpovědím. Plamenomety budily hrůzu již svou přítomností na bojišti, a tak se jejich mimořádného psychologického efektu využívalo při útocích proti silně bráněným pozicím nepřítele. Nesporného mistrovství v jejich použití dosáhli Němci, kteří v technice i taktice plamenometů výrazně dominovali.

Vražedný vynález inženýra Fiedlera

Rozsáhlé využívání ohně k válečným účelům máme zdokumentováno již od starověku. V dávné minulosti se objevily dokonce i zbraně, které lze pokládat za předchůdce moderních plamenometů – zejména tlakové vrhače hořící ropy ve východní Asii či dodnes záhadný „řecký oheň“, nasazený byzantským námořnictvem. Není však zcela jasné, kdo a kdy přesně přišel s moderním pojetím tohoto bojového prostředku, jelikož nároky si činí přinejmenším Rusové i Němci.

Ti první tvrdí, že inženýr Ziger-Korn už v roce 1893 prezentoval svůj vynález, jenž byl ale příliš komplikovaný, a proto jej carská armáda odmítla. Většina odborníků však uvádí za autora této strašné zbraně německého inženýra Richarda Fiedlera, který si konstrukci patentoval roku 1901. Původně pracoval na přístrojích pro rozstřikování barvy a nápad naplnit toto zařízení zápalnou látkou představoval jen otázku času.

Ostatně císařští ženisté už od roku 1895 disponovali něčím, co by se dalo s trochou fantazie popsat jako primitivní plamenomet. Brandröhre M 95 („zápalná roura“) byla 1,2 metru dlouhá kovová trubice naplněná hořlavinou, vybavená zapalovačem a určená ke vložení do otvoru (například střílny) ve stěně stálého opevnění. Po zažehnutí vyšlehl dovnitř asi dvoumetrový plamen. Samozřejmě se jednalo o velmi riskantní použití, jelikož šlo takříkajíc o „kontaktní“ zbraň, zatímco Fiedlerův nápad umožňoval zaplavit cíl ohněm z (relativně) bezpečné vzdálenosti. Jeho výtvor zahrnoval trubici pro zaměřování proudu plamenů (takzvanou šlehovku) spolu se dvěma nádržemi – jednu s vlastní zápalnou směsí (mazut ředěný naftou) a druhou s pohonnou látkou, jejíž tlak umožnil dopravit hořlavinu na vzdálenost přes 10 metrů.

Fiedler představil v roce 1905 svůj Flammenwerfer ženistům a dočkal se velice příznivých ohlasů. Tři roky nato vznikla speciální experimentální četa, která zkoušela novou zbraň a vyvíjela vhodnou taktiku jejího nasazení. Brzy se ukázalo, že se jedná o prostředek potenciálně velice účinný, jenž však vyžaduje perfektně vycvičenou obsluhu. Proto se sáhlo k poněkud bizarnímu kroku – jako plamenometčíci byli přednostně školeni muži mající s ohněm praktické zkušenosti, a to profesionální hasiči.

Útočná koncepce

V roce 1912 zařadila vilémovská armáda do výzbroje první dva standardizované typy nových zbraní. Lehký plamenomet Kleine Flammenwerfer M 1912 (zkratka Kleif) byl přenosný a měl zmíněné dvě nádrže, jednu s hořlavinou a druhou s dusíkem nebo oxidem uhličitým, plnícím funkci pohonné látky. Přenášel jej jediný voják, který nosil na zádech nádrže a v ruce dlouhou kovovou šlehovku. Obvykle s ním operoval v poli i pomocník, jenž dohlížel na uvolnění ventilů ke šlehovce.

Těžká zbraň Grosse Flammenwerfer M 1912 (Grof) představovala výrazně větší zařízení o hmotnosti 75 kg, které se přepravovalo na dvoukolovém podvozku. Grof měl tři nádrže (jednu s hořlavinou a dvě s pohonnou látkou) a potřeboval pětičlennou obsluhu – pro jeho rozměry se jednalo o zbraň vhodnou především k obraně, zatímco s Kleifem se počítalo pro útočné akce.

Hodně úsilí věnovali Němci také vytvoření ideální metody zapálení směsi, až nakonec dospěli k řešení, jež pak okopírovali i vývojáři z jiných zemí – a sice k perkusním zápalkám na ústí šlehovky. Následně také vylepšili Kleif, jehož verze M 1914 nahradila původní kovovou trubici pružnou hadicí, což umožnilo obsluze lépe směrovat jazyk plamene. O rok později se objevil typ M 1915, u nějž byl objem hlavní nádrže zvětšen z 16 na 19 litrů, kdežto další úprava M 1916 měla jinak řešené nádrže, opatřené pohodlnějším ovládáním. Vznikl i vylepšený model M 1917, který se však příliš nerozšířil, jelikož armáda císaře Viléma II. v onom roce získala též naprosto novou konstrukci lehkého plamenometu. 

Takzvaný Wechselapparat M 1917, přezdívaný také „Wechs“ či „Wex“ měl objem sice jen 11 litrů, což ale stačilo asi na devět sekund zášlehů, zatímco Kleif dovedl chrlit oheň až dvacet sekund. Nová zbraň ale působila daleko flexibilněji, neboť vážila o poznání méně. Obsluha navíc mohla rychle vyměnit nádrž, což se však v praxi příliš nepoužívalo.

Císařská armáda pokročila i s vývojem obranných plamenometů a na místo typu Grof nastoupil pokročilejší Lichtgrof M 1916, jenž byl menší, avšak nabízel stejnou dobu činnosti – až 45 sekund. Plamenometčíci mohli také propojit dvě či tři nádrže, takže zbraň vrhala oheň přes dvě minuty. Lichtgrof se osvědčil například při obraně proti nepřátelským tankům, ale i tak zůstával plamenomet pro Němce především útočným nástrojem.

Použití v poli

Němci poprvé nasadili vrhače plamenů Kleif v říjnu 1914 při útoku proti francouzským pozicím u Argonne. I přes poněkud rozpačité výsledky – potvrdilo se, že použití plamenometu vyžaduje skutečně kvalitní obsluhu se speciálním výcvikem – se jasně projevil potenciál nové zbraně. Zřejmě největší intenzity dosáhlo nasazení německých plamenometů v bojích o Verdun v roce 1916, kdy už císařští vojáci používali propracovanou taktiku zahrnující spolupráci obsluhy s kulometčíky a granátníky.

V té době však již podobné zbraně používala i druhá strana, kde čelné místo zaujali Francouzi. Kapitán francouzské armády Schilt navrhl tři odlišné typy označované jako Schilt No 1, No 2 a No 3. První představoval výlučně statický obranný prostředek s dosahem 35 metrů a nádrží o objemu 80 litrů, jež umožňovala obsluze vrhat oheň po dobu 25 sekund. Schilt No 2 byl již schopný převozu, protože vážil necelých 50 kg a nabízel dosah okolo 15 metrů. 
Také republikánské jednotky nakonec nejvíce využívaly přenosnou verzi, jež se hodila pro útočné akce, a sice Schilt No 3. Ten vážil 23 kg a na vzdálenost 15 metrů dokázal chrlit oheň po dobu 10 sekund. Jeho největší slabinu však představovalo jednorázové použití, jelikož po otevření ventilů už nebylo možné regulovat proud hořlaviny, takže zbraň vrhala plameny, dokud se nevyprázdnila její nádrž. 

V roce 1916 se však vojáci dočkali zdokonalené modifikace Schilt No 3 bis, u které mohl plamenometčík přerušit činnost a navíc disponoval zvýšeným dosahem až na 20 metrů. O rok později začala armáda odebírat i menší verzi zvanou P3, k jejíž obsluze stačili dva muži (kdežto Schiltovy zbraně vyžadovaly tři vojáky), a posléze ještě menší P4.

Kromě těchto útočných modelů vyráběli Francouzi též statické modely L1 a L2 s několika propojenými nádržemi. Stále však platilo, že také republikánská armáda chápala plamenomety především jako ofenzivní prostředky, což přesvědčivě dokládá fakt, že z celkově 3 930 kusů vyrobených za Velké války připadá 3 284 na lehké a střední typy. K nejčastějšímu nasazení této hrozivé zbraně pak došlo během bojů o podzemní jeskyně u Hurtebise v červnu 1917.

Nic pro gentlemany

Zcela odlišný přístup zvolili Britové. Na první setkání s německými plamenomety totiž reagovali znechucením a poté tvrdili, že se jedná o „neférovou“ zbraň. Podle nich by gentleman takto zákeřný prostředek v boji nikdy nepoužil. Královská propaganda navíc prohlašovala, že nepřátelské jednotky plamenometčíků se skládají převážně z odsouzených zločinců, což byl samozřejmě nesmysl. Účelová lež se však projevila přímo na frontě, jelikož vojáci Jeho Veličenstva obsluhy této zbraně zřídkakdy brali do zajetí.

Přesto ale nakonec i u Britů převládl pragmatismus, a proto začali s vývojem vlastní „neférové“ zbraně. Ostrovnímu království však mezitím pomyslně „ujel vlak“ technického pokroku, a tak jeho vrhače plamenů nikdy nedosáhly úrovně francouzských či německých protějšků. Navíc zde vsadili na odlišnou taktiku – od počátku vyvíjeli plamenomety hlavně pro použití v obraně.

Takzvanou „ohnivou baterii“ dokázal navrhnout, vyzkoušet a odeslat na frontu během jediného měsíce (září 1915) kapitán královských ženistů Vincent. Jednalo se o sadu čtyř nádrží, jejichž celkový objem stačil na 50 sekund chrlení ohně na vzdálenost přes 80 metrů. Nešlo o úplně špatný bojový prostředek, ovšem nulová mobilita z něj dělala zbraň s hodně omezeným potenciálem. Vincent posléze sestavil menší verzi, převáženou na vozíku, ale ta se do výzbroje nedostala. 

Ještě větší obludnost představoval Livensův statický plamenomet s objemem nádrže přes tisíc litrů, ovšem také Britům postupně docházelo, že potenciál mají spíše útočné a hlavně přenosné modely, což se však do konce konfliktu už nestihlo projevit na frontě. William Livens proto vyrobil „polo-přenosný“ (Semi-Portable) plamenomet o hmotnosti 68 kg, avšak i ten dosahoval dosti rozpačitých výsledků.

V menších počtech se dostaly do služby dva opravdu přenosné typy – systém Norris-Menchem (s nádrží o objemu 25 litrů) a pak zajímavá zbraň Lawrence Knapsack Flame Projector Model 1915. Důstojník ženistů Percy H. Lawrence totiž zkonstruoval vrhač, který dovedl chrlit nejen hořlavou směs, ale také bojový plyn, konkrétně chlor. Navzdory nasazení těchto zbraní ovšem britská armáda používala plamenomety zejména v obraně, čímž ovlivnila také svého spojence – carské Rusko.

Carské lavírování

Rusové zakoupili před válkou několik exemplářů německých vrhačů plamenů různých typů, neboť Fiedler nabídl svůj vynález také jim. Carská armáda se proto mohla zavčas seznámit s přenosnými plamenomety, zároveň však zůstávala pod silným vlivem Britů, od nichž se do impéria dostalo 50 Vincentových a 36 Livensových zbraní. V ruském vojsku se také dlouho uvažovalo o charakteru nasazení plamenometů, respektive o vhodnosti útočného a obranného použití. Současně se také vynořily první domácí verze této zbraně. 

Jednu z prvních představoval přenosný typ Tilly-Gosko využívající k vytlačování hořlavé směsi stlačený vzduch. Dočkal se i pochvaly ze strany ruského cara Mikuláše II., avšak většího významu dosáhly modely, pod kterými byl podepsán inženýr Tovarnickij. Na konci roku 1916 se objevila jeho přenosná verze pro dva muže využívající originální chemický zápalný systém. Tovarnickij přišel také s obranným „zákopovým“ vrhačem plamene se čtyřmi propojenými nádržemi. 

K moderním typům patřil nástražný plamenomet od konstruktérského tria Stranden-Povarin-Stolica; podle jejich jmen pak dostal označení SPS a vyráběl se i po válce. Také u Rusů nakonec převládl názor, že plamenomet má sloužit spíš k útoku, takže v kontrastu s řádově stovkami kusů těžkých typů bylo vyrobeno přes 10 000 přenosných zbraní, které pak našly hojné využití i během občanského konfliktu.

Mezi další výrobce smrtícího bojového prostředku se zařadilo také Rakousko-Uhersko, jež disponovalo třemi typy; a to dvěma přenosnými (s nádržemi o objemu 22 a 50 l) a těžkým obranným s dvousetlitrovou nádrží, jenže žádný se příliš neosvědčil. C. a k. plamenomety byly nespolehlivé a často samovolně explodovaly, a proto nakonec armáda habsburského mocnářství (stejně jako například vojska Turecka a Bulharska) raději zakoupila německé výrobky. Zřejmě však nikdy nedocenila jejich význam, takže nezajistila obsluhám dostatečně kvalitní výcvik v používání plamenometu.

Útočný styl vítězí

Ze států Dohody vyvinula své vlastní plamenomety ještě Itálie, jejíž výrobky jsou nejznámější pod zkratkou D. L. F. – podle názvu úřadu, jenž měl jejich konstrukci na starost (Direzione dei Lanciafiamme). Přenosné vrhače plamene pak nejvíce používaly především elitní útočné útvary, takzvaní Arditi, které vedle domácích zbraní (ty se začaly vyrábět až v roce 1917) nasazovaly také dovezené francouzské schilty.

Zbývá zmínit ještě armádu USA, jež měla během nasazení v Evropě možnost testovat britské i francouzské zbraně. Ostatně též přímo v USA probíhaly vývojové práce, protože například zmíněný konstruktér Menchem (jeden z autorů britského plamenometu Norris-Menchem) byl Američan. S tím vším silně kontrastuje hlášení amerického generálplukovníka Amose A. Friese, který měl v rámci amerických sil v Evropě řídit používání chemických (ohňových a plynových) zbraní. Ten prohlásil, že význam plamenometů ve všech armádách klesá, neboť jsou příliš nákladné, složité a rizikové.

Americké expediční síly zřejmě tyto zbraně ve Velké válce nenasadily, ale navzdory Friesovu negativnímu postoji se v US Army posléze prosadil názor, že vývoj vrhačů plamene má pokračovat i nadále. Také proto se ve Spojených státech nemálo investovalo do testování zápalných směsí, z něhož nakonec vzešel slavný napalm. Důstojníci prozíravější než generálplukovník Fries dokázali ocenit francouzské zbraně a taktiku, protože poválečná americká armáda poté vsadila na jednoznačně ofenzivní koncepci nasazení plamenometů.

A toto pojetí, jež jako první prosazovali Němci, koneckonců převládlo prakticky ve všech armádách, protože statické vrhače plamene záhy takřka vymizely a ve výzbroji se objevily jednak nové přenosné typy a jednak těžší zbraně na vozidlech. Zanedlouho po skončení první světové války vjely na scénu také prototypy plamenometných tanků. 

Na závěr dodejme, že v letech 1914–1918 si udržela vedoucí pozici v konstrukci i taktice užívání plamenometů německá císařská armáda. Její zbraně představují takřka dokonalý příklad toho, jak vojáci rozpoznali potenciál nového bojového prostředku, zajistili obsluze vhodný výcvik, vytvořili potřebnou taktiku a s úspěchem integrovali vrhače plamene do své válečné doktríny.