Odvážná teorie: Mohly za konec ptolemaiovského Egypta skutečně sopky?

Za Ptolemaiovců Egypt vzkvétal. Alexandrie se pyšnila knihovnou, která shromáždila kopie všech knih tehdejšího Starého světa. Z ostrova Faros lákalo lodě k egyptským břehům světlo majáku počítaného Herodotem mezi sedm divů starověkého světa. Zároveň však byl ptolemaiovský Egypt dějištěm řady nepokojů a povstání. A v chaosu také skončil. Na vině nebyla vždy jen neschopnost vládců. Svou roli sehrály i živly řádící na druhém konci světa.

Povstání veteránů od Raphy

„Vyzbrojit Egypťany do války proti Antiochovi byl od Ptolemaia IV. z krátkodobého hlediska geniální tah, který však nebral v potaz vývoj v blízké budoucnosti. Vojáci po vítězství u Raphie zpychli natolik, že odmítali plnit rozkazy. Hledali si mezi sebou vůdce s tím, že si budou vládnout sami. A to také udělali.“

Tak popisuje řecký historik Polybius vývoj situace poté, co Egypťané 22. června 217 př. n. l. nedaleko dnešní Gazy na hlavu porazili armádu mocného seleuckého krále. Revolta navrátilců z války vyvrcholila v roce 205 př. n. l. odtržením jižní části říše. Vlády se tam ujali faraoni nubijského původu a tzv. Horní Egypt drželi v moci bezmála dvě desetiletí. S Dolním Egyptem vedli vleklou a vyčerpávající guerillovou válku, o které Polybius píše, že si „nezasluhuje podrobnější popis“, protože v ní docházelo jen k „divokým bitkám bez pravidel“, aniž by jedna či druhá strana konfliktu vedla „pozemní či námořní bitvy nebo obléhání měst“. 

Ptolemaiovci vládli v neklidných časech. V roce 168 př. n. l. došlo k povstání v Horním i Dolním Egyptě. V roce 156 př. n. l. zachvátily nepokoje hornoegyptský Pathyris a v letech 145 a 141 př. n. l. povstali obyvatelé hornoegyptského Edfu. Rušný byl i soumrak ptolemaiovské dynastie, kdy se o trůn s bratrem a sestrou přetahovala slavná Kleopatra. 

Krize ze sopečných erupcí?

Nepokoje v ptolemaiovském Egyptě jsou často vykládány jako projev odporu původních obyvatel proti cizím uchvatitelům. Ptolemaiovci se dostali na egyptský trůn poté, co Egypt dobyl Alexandr Makedonský. Když Alexandr v roce 333 př. n. l. náhle a předčasně zemřel, chopil se vlády v Egyptě jeho makedonský generál Ptolemaios I. Sotér a založil poslední dynastii svrchovaných egyptských vládců. Ptolemaiovci se navzdory svým řeckým kořenům snažili chovat, jako kdyby do Egypta patřili. Vystupovali jako faraoni, ponechali zemi její náboženství. Přesto je obyvatelé Egypta vnímali jako cizáky. 

Aktuální výzkumy mezinárodního týmu vedeného klimatologem Francisem Ludlowem z Trinity College v irském Dublinu a historikem Josephem Manningem z americké Yale University ale dokazují, že Ptolemaiovci neměli ve své době na růžích ustláno i ze zcela objektivních důvodů. Řada povstání vypukla v důsledku změn počasí vyvolaných mohutnými sopečnými erupcemi. Mnohé z těchto sopečných výbuchů se odehrály na druhém konci světa. Následky vulkanické činnosti přesto všichni pocítili velmi tvrdě.

Podivná souhra okolností?

Jen pár kilometrů od řeky Nil se rozkládají žhavé písky Sahary. Proto byla egyptská civilizace zrozená před 5 300 roky od samého počátku existenčně závislá na každoročních letních záplavách vyvolaných monzunovými dešti na horním toku v Etiopii. Nil vystoupil z koryta a řeka zalila dno úzkého údolí. Kalná voda s sebou přinášela na políčka rolníků vláhu a živiny a zajišťovala bohatou úrodu. Jakýkoli výkyv v načasování či výšce záplav znamenal vážný problém. Pokud byl výpadek ve sklizni krátkodobý, překonali ho lidé díky zásobám obilí uskladněným v sýpkách. Po několika po sobě jdoucích neúrodných rocích se však sklady vyprázdnily. Ceny jídla stouply, zavládl hlad. Nepokoje a lidová povstání na sebe nedaly dlouho čekat.

Před pár lety pobýval Francis Ludlow na Yale University, kde se setkal s Josephem Manningem. Nad láhví dobrého vína si jednou povídali o sopkách a jejich ničivých explozích. Ludlow přitom v laptopu vyhledal tabulku s přehledem velkých historických vulkanických erupcí. Manninga zaujalo období mezi rokem 333 a 30 př. n. l. – tedy doba, kdy v Egyptě vládla dynastie Ptolemaiovců. Jako světově uznávaný odborník na tuto kapitolu egyptských dějin si Manning povšiml zvláštní shody. K velkým povstáním docházelo v ptolemaiovském Egyptě celkem pravidelně zhruba dva roky po silné sopečné erupci. Je to pouhá náhoda? 

Ludlow si to nemyslel. Výbuch vulkánu rozptýlí vysoko do atmosféry velká množství sopečného popela. Stopy po těchto výbuších lze dodnes nalézt v polárních ledovcích. Vrty do ledovců v Grónsku a v Antarktidě vynesly na povrch led, který se vytvářel před mnoha staletími a tisíciletími. Jednotlivé roční přírůstky jsou ve vrstvičkách ledu jasně patrné, a tak lze určit i stáří sopečných erupcí. Často vědci netuší, v kterém koutě světa k výbuchu došlo. Ale stopy po něm nepřehlédnou. 

Při výbuchu vulkánu jsou do ovzduší vyvrženy také obrovské objemy oxidů síry, které reagují s dalšími složkami atmosféry. Vznikají pevné částice odrážející sluneční záření. Povrch země se pod tímto „slunečníkem“ ochladí. V důsledku toho zeslábne odpar vody a následně ubyde dešťových srážek. Na severní polokouli může takové „sopečné ochlazení“ výrazně narušit chod monzunů. Mohl by se tento efekt vulkanických erupcí promítnout do životně důležité výšky nilských záplav v Egyptě? 

Smůla Ptolemaiovců a štěstí Římanů

Z historických pramenů víme, že Ptolemaios III. Euergetés podnikl veleúspěšné válečné tažení do Sýrie, při kterém s armádou došel až na břehy Eufratu. Ofenzivu však nedotáhl do vítězného konce a nakvap se vracel do Egypta, protože tam v jeho nepřítomnosti vypuklo rozsáhlé povstání. Tomu předcházelo několik roků slabých záplav Nilu, po nichž následoval hladomor. Z grónských ledovců lze vyčíst, že slabé nilské záplavy se dostavily po masivní sopečné explozi z roku 247 př. n. l. 

„Tohle je jediné rozumné vysvětlení, proč se Ptolemaios III. vracel předčasně z tak úspěšné válečné výpravy,“ dodává Manning. 

Velké sopečné erupce se nekryly se začátky válek, které Egypťané vedli se svými sousedy. Naopak. Ohlašovaly často konce vojenských tažení a propuknutí masových nepokojů. Je i toto pouhá shoda náhod?

Egypťané výšku nilských záplav měřili, protože z nich odhadovali úrodu a určovali výši daní. Používali k tomu zvláštní stavby, tzv. niloměry. Výsledky měření ale nearchivovali. Niloměry neupadly v zapomnění ani dlouho po zániku egyptské říše. V Káhiře jsou k dispozici záznamy měření z dob muslimské nadvlády mezi roky 622 až 1902. Z nich je patrné, že po velkých erupcích docházelo pravidelně ke slabším záplavám. Čím silnější byla erupce, tím citelněji záplavy oslabily. 

Egypt byl závislý na „přiměřených“ povodních. Například v místě dnešního Asuánu bývala ideální úroveň záplav s hladinou řeky v nadmořské výšce kolem 93 metrů. Jen o metr vyšší záplava už měla devastující následky. A pokud hladina nevystoupila nad 91,5 metru nad mořem, věštilo to neúrodu a hlad. 

„Pokud se záplavy nedostavily, padala na Egypťany hrůza. Ptali se sami sebe, co bude. Přijde hladomor?“ vysvětluje Joseph Manning. Právě ptolemaiovský Egypt byl vystaven častým výpadkům v přísunu živin. „Měli prostě smůlu. V jejich době docházelo ve světě i ke třem velkým erupcím sopek během pouhých deseti let,“ říká Francis Ludlow.

Kleopatra se musela vypořádat s celou sérií lidových nepokojů. Pod jejich propuknutí se zřejmě podepsaly erupce z let 46 a 44 př. n. l. Na nějakou dobu dokázala Kleopatra nespokojené davy udržet pod kontrolou obilím ze sýpek. Konec její vlády ale provázel hladomor, epidemie, inflace, korupce úředníků, velká migrace lidí, vylidňování venkova a opouštění zemědělské půdy. Kleopatra umírá jako poslední nezávislý vládce Egypta v roce 30 př. n. l., krátce po třetí největší sopečné erupci, jakou tato planeta za posledních 2 500 let zažila. Rozvráceného Egypta se zmocnili Římané a vzápětí se „sopečná karta“ obrátila. Následující dvě staletí byla na Zemi z hlediska vulkanické aktivity výjimečně klidná. Úroveň nilských záplav se stabilizovala a Egypt sloužil Římu jako nevyčerpatelná obilnice.

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima

Hospodářské a politické turbulence v ptolemaiovském Egyptě zcela jistě neměly příčinu jen a jen v sopečných erupcích. Výkyvy klimatu k nim ale zjevně vydatně přispívaly. Na klima tehdy působilo mnohem více faktorů, než jen ochlazení vyvolané sopkami. Svou úlohu tu zcela jistě sehrával třeba i cyklus klimatických změn označovaný jako El Niňo. Ale sopky rozhodně nehrály druhé housle. Zvláště erupce na severní polokouli, např. na Aljašce, na Islandu nebo na Sibiři, mohly mít poměrně razantní účinky.