Od únorové revoluce ke Zborovu: Poslední ruská ofenziva

Dohodové mocnosti se v roce 1917 snažily vší silou udržet Rusko ve válce a přislíbily mu materiální pomoc. Vyčerpaní a demoralizovaní vojáci spolu s hladovějícím obyvatelstvem naopak požadovali mír. Prozatímní vláda se rozhodla dostát ruským závazkům a vytrvat ve válce s centrálními mocnostmi. Bolševici však využívali touhy lidí po míru a podněcovali nálady proti režimu v zázemí i na frontě. I když se nová vláda snažila zavést některé liberální změny, Rusy přestala politika zajímat. Jediné, co chtěli, byl mír, který jim sliboval vůdce bolševiků Vladimir Iljič Uljanov – Lenin.

Rozklad ruské armády

Ozbrojené složky východní říše se ocitly na jaře 1917 na pokraji zhroucení, což si uvědomovali i představitelé centrálních mocností. Pro útočící nepřátelské jednotky bylo jednoduché za minimálních ztrát prorazit ruské linie a obsadit rozsáhlá území. Místo pokračování v ofenzivní činnosti však vysílali přes frontu parlamentáře a nabízeli mír.

Německý generál Ludendorff si v pamětech poznamenal, že se německá politika obávala „…nějaké větší vojenské akce proti Rusům, která by sice musila určitě skončiti lehkým vítězstvím Němců, ale mohla by zároveň i zastaviti rozkladný proces Ruska, stmeliti mezi sebou bojující strany (…) proti útočícímu nepříteli“. Jako by nestačil rozkladný vliv nepřítele, také bolševici usilovně podrývali morálku ruských vojáků na frontě. Slibovali jim „mír bez anexí a kontribucí“, vyzývali k dezercím a politicky agitovali mezi vojáky.

V nově vznikajících vojenských sovětech muži debatovali, zda mají vůbec plnit rozkazy svých nadřízených, a v některých případech je dokonce přímo sesazovali. Armádu zachvátila vlna dezercí a některé jednotky tak zcela ztratily bojeschopnost. Situace se komplikovala i pro československé vojáky, kteří byli dosud roztroušeni v malých jednotkách po celé frontě.

Na jednu stranu ruští důstojníci oceňovali jejich vysoce úspěšnou činnost při rozvědce, na druhou stranu se stávali terčem zloby řadových vojáků, protože jejich akce často způsobovaly tvrdou odvetu nepřítele. Ruští dezertéři je označovali za prodlužovatele války a v lepším případě jim jen nadávali. Na jednom ukrajinském nádraží dokonce dezertéři několik legionářů napadli. Jen včasný příjezd vlaku, který měl Rusy odvézt do zázemí, zabránil tragédii a lynčování.

Řešením je vítězství

Ministr války Alexandr Kerenskij si dobře uvědomoval stav ruského vojska. V květnu 1917 převzal funkci ministra války a začal objíždět frontové jednotky a usilovně agitovat. Burcoval vojsko a snažil se obnovit jeho bojeschopnost. Účastnil se shromáždění a vojáky i důstojníky přesvědčoval o správnosti politiky Prozatímní vlády a nutnosti plánovaného útoku. Musel připravit ruskou armádu na letní ofenzivu, ke které se země před svými spojenci zavázala ještě na konci minulého roku. Úspěch ruských jednotek proti nepříteli viděla Prozatímní vláda jako „… jedinou záchranu vlasti, záchranu provedeného státního převratu, spásu nového Ruska a zabezpečení úspěchů revoluce…“

Kerenskij se zaměřil především na vojáky Jihozápadního frontu, který na rozdíl od jednotek dislokovaných blíže k Petrohradu nebyl tolik zasažen bolševickou propagandou. Na začátek července 1917 naplánoval ruský generální štáb velkou ofenzivu, kterou historie zná pod Kerenského jménem. Za cíl si velení stanovilo dobýt Lvov. Ruští velitelé se obávali, zda se jim vůbec podaří přimět demoralizované vojáky k útoku na nepřítele.

Proto sjezd vojenských delegátů Jihozápadního frontu přijal rezoluci o vytváření dobrovolných úderných jednotek, které měly prolomit frontu, a tak strhnout zbytek vojska. Mezi prvními přihlásili československou brigádu její delegáti. Jeden z nich, Jaroslav Čižmar vzpomínal: „Uvažovali jsme pečlivě, posuzovali věc se všech hledisek a pak jsme přihlásili celou československou brigádu (…) Byli jsme první.“ Celý červen přicházely do nástupních prostor nové jednotky ruské armády. 

Celkem se mělo ofenzivy zúčastnit 30 pěchotních a 5 jízdních divizí a na 1 000 děl. Rusům se podařilo shromáždit obrovské množství zásob a vojenské techniky. Část z nich dodali ve snaze udržet Rusko ve válce spojenci ze západu. Veteráni, kteří se účastnili války od prvních výstřelů v srpnu 1914, žasli nad tím ohromným množstvím vojenského materiálu, který dala armáda dohromady.

Místo úspěchu zhroucení

Dne 1. července se konečně rozeřvala ruská a vzápětí i rakousko-uherská děla. V ten samý den proběhly v Petrohradě také protiválečné demonstrace. Jak bolševici, tak Prozatímní vláda si uvědomovali, že úspěch ruského útoku bude naprosto klíčový pro další osud země. Ve směru hlavního náporu na Lvov zaútočil po několikahodinové dělostřelecké přípravě 7. sibiřský sbor. Jeho součástí měla být původně i 1. československá brigáda.

Na poslední chvíli však byla přeřazena k 11. armádě, která vedla útok na méně exponovaném úseku. Následujícího dne tak Čechoslováci útočili jen na vedlejším směru u Zborova na Ukrajině. Ruský útok dosáhl v prvních dnech několika významných úspěchů, ale už v polovině měsíce se vyčerpal. Postup se koncem července zastavil a iniciativy se chopila vojska centrálních mocností. Rozklad ruské branné moci dosáhl vrcholu, demoralizovaní vojáci prchali před postupujícím nepřítelem.

Prozatímní vláda už nedokázala zastavit nápor nepřítele ani obhájit setrvání ve válce před veřejností. Bolševici získávali více a více stoupenců a v listopadu 1917 se na dlouhá desetiletí chopili moci v Rusku. Kerenského letní ofenziva byla poslední větší akcí, na kterou se během první světové války Rusko zmohlo. Bitva u Zborova sice neměla vliv na konečný výsledek bojů, ale českoslovenští legionáři zde poprvé ve větším měřítku ukázali, že je potřeba s nimi počítat.