Od reformy k revoluci: Proč se rozštěpilo husitské hnutí?
Husovi stoupenci byli jednotní v úctě k odkazu upáleného mistra, avšak lišili se v tom, jakým způsobem chápali Husovo učení a další reformní myšlenky. Poměrně brzy se tak začaly utvářet dvě husitská křídla, která sledovala rozdílné cíle
Přidržíme-li se prvotního dělení, pak umírněný proud reprezentuje zejména Praha a radikálům dominují ti, z nichž se později stanou táborité. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale pro začátek a pochopení souvislostí nám takové dělení postačí.
První neshody
Kolem českých šlechticů, kteří se hlásili k Husovi, podstatné části univerzitní komunity a bohatého pražského patriciátu se vytvořilo umírněné křídlo husitství. To usilovalo především o uznání praktiky svatého přijímání z kalicha a tím o větší respekt kostnického koncilu i papeže k českým specifikům. Jejich snahy o náboženskou svobodu však narážely na tvrdý odpor koncilu i římské kurie.
Problémem bylo, že ani sami husitští učenci se ne vždy dokázali shodnout. Jejich proklamace o nutnosti reformy církve navíc nejednou zabředly do příliš abstraktních úvah. Z univerzitního prostředí však vzešli i kazatelé, jako například Jakoubek ze Stříbra, kteří dokázali oslovit širší veřejnost. A dokonce i radikálové. Například Jan z Jičína později stanul u založení Tábora. Obrazy zkaženosti tohoto světa a vize na jeho ráznou nápravu byly daleko bližší prostému lidu, řemeslníkům, chudině i nemajetným šlechticům nižšího původu. Ti si vzali slova kazatelů za svá, ba co víc, stále častěji si je vykládali po svém a upnuli k nim veškeré své naděje na lepší život.
Radikálové přicházejí
S tím, jak se šířily reformní myšlenky husitství za hranice Prahy a dále do všech stran Českého království, přibývalo stoupenců z řad venkovanů, jejichž obzor byl zúžen na jejich vesnici. Náhle jim však svitla naděje na novou, spravedlivější společnost, nový řád věcí v souladu s Božím zákonem. Objevovaly se desítky lidových kazatelů, kteří svými kázáními pod širým nebem bourali všechno, co církev tak pracně budovala. Hlásali blížící se apokalypsu a nový příchod Krista. Lepší život pro masy nemajetných měl být nadosah.
Po období „národní“ jednoty, vyvolané společným odporem nad smrtí Jana Husa, se dostavila doba, kdy se začaly stále výrazněji projevovat rozdílné zájmy různých sociálních vrstev. Učení univerzitních mistrů již bylo jen námětem, který se mísil s lidovou mystikou a valdenstvím.
Města v ohni
A pod vlivem laických kněží se měnila i města. V Plzni působil Václav Koranda, v Hradci Králové kněz Ambrož a v Praze se prosadil Jan Želivský. Propast mezi umírněnými a radikály se prohlubovala. Jak moc se oba světy od sebe vzdálily, dokládá výňatek z kázání Jana Želivského: „Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to... králové, knížata, rychtáři, konšelé, všichni, kdož se povalují na radnicích...“
TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?
Nelze se divit, že neustálé opakování takových názorů vyústilo ve vyhození novoměstských konšelů z oken radnice a následnému pokusu venkovanů obsadit Prahu. Soupeření frakcí neustávalo po celé husitské období. Vygradovalo v bitvě u Lipan roku 1434, kde se střetla polní vojska radikálů s armádou umírněných pražanů a české šlechty. A umírnění v koalici s katolíky zvítězili.
