Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (2)

Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany. 

Předchozí část: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (1)

Další vývoj počítá s využitím materiálů, jež by při stejné odolnosti dosahovaly asi poloviny váhy stávajících pancířů. Může jít třeba o plastovou výplň mezi deskami z titanu nebo plně kompozitový pancíř bez kovu, kdy prostor mezi deskami z lisovaných aramidových vláken vyplní tvrzený polymer na bázi křemíku a uhlíku. Vzhledem k všeobecnému utajení některé stroje dost možná už takové komponenty nesou.  

Akce a reakce

Výše popsaná ochrana se řadí mezi takzvané pasivní metody, které se stále častěji doplňují aktivními prvky. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco pasivní komponent „čeká“ na zásah a snaží se mu odolat, aktivní systém má střelu zničit dříve, než se obrněnce dotkne. Nejprve se do služby dostal jakýsi mezistupeň, tedy poloaktivní pancéřování zvané též reaktivní či dynamické (anglicky ERA – Explosive Reactive Armor).

Reaktivní pancíře využívají různé technologie, nicméně jejich společný jmenovatel spočívá v principu akce–reakce – pancéřování totiž při nárazu  generuje protisílu, která náboj zneškodní. Zasažený blok je zastavením střely zničen a mechanici ho posléze musejí nahradit prvkem stejného tvaru. Nejčastěji má dynamické pancéřování podobu kovových pouzder se slabou trhavinou, která po zásahu kumulativní municí exploduje. Energie výbuchu i odmrštěné kovové desky oddálí střelu od vozidla a naruší homogenitu paprsku, který pak nemá sílu probít vrstvený pancíř.

Dynamická ochrana

S reaktivním pancéřováním přišel jako první Izrael, jenž ho roku 1982 za libanonské války odzkoušel na tancích M60. Největšího rozmachu však tyto systémy dosáhly v SSSR a Rusku, kde se konstruktéři reaktivními bloky snažili kompenzovat nedostatečnou odolnost základního pancíře. V roce 1985 se na T-80U objevil systém Kontakt-5, který představuje vůbec první typ takzvané těžké dynamické ochrany.

Vyznačuje se výjimečnou účinností i proti podkaliberním průbojným střelám. Rozdíl oproti běžnému systému ERA spočívá v tom, že obě kovové desky tvořící pouzdro se dají do pohybu až v okamžiku, kdy náboj proniká skrz ochranný blok. Poté doslova uříznou přední i zadní část střely, naruší její strukturu a vychýlí ji ze směru. Podle některých zdrojů tvoří Kontakt-5 ekvivalent asi 300 mm oceli. Tuzemské fanoušky může těšit, že mezi nejlepší systémy této kategorie bývá řazen pancíř DYNA-72 vyráběný v ČR pro tanky T-72M4CZ, jimž kryje čelo a boky korby i čelo a strop věže. 

Raketou proti raketě 

Plně aktivní ochrana obrněnců zvaná APS (Active Protection Systems) se dělí na dvě skupiny podle způsobu, jímž protitankovou střelu zneškodňuje. Systémy „soft kill“ patří z technického pohledu mezi rušiče, které řízenou munici „zmatou“ nebo naruší její navádění. Prostředky typu „hard kill“ ji fyzicky ničí zásahem. Prim i tentokrát dlouho hráli ruští inženýři, jejichž nejznámější „měkký“ komplet nese název Štora-1 a používá se na T-80 a T-90 či ukrajinských T-84.

Jakmile systém zjistí, že obrněnec je ozářen laserovým paprskem, spustí se zadýmovací granátomety a vytvoří kolem tanku neproniknutelnou clonu. Další stupeň ochrany sestává z infračervených zářičů proti raketám s poloautomatickým naváděním. Generují klamné stopy, které matou autopilota střely a následně pomocí vysílaných povelů dokážou raketu odklonit. Kromě ruských tanků se podobné soupravy uplatňují třeba u izraelských strojů Merkava 4 či francouzských leclerců.

Ruský drozd

Indické T-90S podle některých zdrojů nesou vylepšený model Štora-2 s detektorem radarového záření, jehož vývojem konstruktéři reagovali na rozšíření raket naváděných radary s milimetrovými vlnovými délkami. Pokud taková střela tank zaměří, odpálí systém granáty plné kovových částic, jež radarové paprsky odstíní.  

Také v oblasti „hard kill“ kompletů stanovili standard Rusové, kteří vytvořili hned dvě modelové řady. Jako první spatřil světlo světa Drozd, jehož první verze se roku 1983 objevila na experimentální verzi T-55, v 90. letech přišel modernější komplet Arena. Oba fungují na podobném principu, kdy milimetrový radiolokátor sleduje okolí a pátrá po podezřelých objektech. Jako protitankovou střelu vyhodnotí předmět, jenž se ocitne v kratší vzdálenosti než 50 m a směřuje přímo k tanku rychlostí 70–700 m/s. Z bloků na věži se odpálí antiraketa, která u drozdu míří přímo proti střele a u areny nad ni, aby ji zničila mračnem střepin. Od zjištění po likvidaci střely uplyne maximálně 0,4 vteřiny. 

Prověřeno v boji 

Přes slibné výsledky systému Drozd se záhy ukázaly i jeho slabiny – neschopnost radaru včas odhalit všechny hrozby a přílišné vedlejší ztráty na vlastní technice způsobené explozí antirakety. Pokročilé systémy APS v posledních letech zavádějí též další země. Izrael vlastním kompletem Trophy vybavuje od roku 2010 nejen tanky Merkava 4, ale i obrněné transportéry Namer.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Výrobek společnosti Rafael pracuje na podobném principu jako ruské systémy, přičemž dokáže vozidlo ochránit i před současným útokem z více směrů a eliminovat účinek reaktivních granátometů (RPG), protitankových řízených střel i kumulativní tankové munice HEAT. Své kvality už potvrdil v boji, kdy při střetech s hnutím Hamás ochránil merkavy před poškozením pancéřovkami RPG-29 či střelami Metis. O kvalitách kompletu Trophy svědčí fakt, že roku 2018 se jím své abramsy rozhodla vybavit i US Army. Američané tak zřejmě zastavili vývoj vlastního systému Quick Kill s obdobnými parametry, ovšem vyšší cenou.