Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (2)
Samohybné dělostřelectvo prošlo bouřlivým vývojem, při němž se měnily snad všechny parametry: typ podvozku, ráže zbraní, způsob lafetace i samotné úkoly. Z krvavě nabytých zkušeností čerpají konstruktéři dodnes
Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války. S podobným konceptem, jaký představoval Mark I, experimentovala též Rudá armáda a inženýr Korotijev z konstrukční kanceláře továrny Krasnyj Arsenal začal roku 1922 připravovat projekt jednoduché samochodky.
Předchozí část: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (1)
Šlo o primitivní konstrukci se 45mm kanonem na lehkém pásovém podvozku. Na každé straně se nacházelo velké hnací kolo, tři kola pojezdová, jedno napínací a dvojice kladek. V přední části našel své místo benzinový motor o výkonu 7,5 kW. Minimální výkon i rozměry (délka činila 2 metry, šířka 0,8 metru) neumožňovaly stroji převážet osádku, která by musela za strojem kráčet po svých – což platilo dokonce i o řidiči.
V letech 1925–1927 vznikla zkušební série, jenže vzhledem k mizivé bojové hodnotě se samochodky k jednotkám nedostaly. Nejlépe předznamenal vývoj reálně využitelných samohybných děl projekt SU-1 z roku 1932. Využíval podvozek a motor lehkého tanku T-26, na který inženýři umístili uzavřenou krabicovitou nástavbu se 76,2mm dělem. Svou koncepcí připomínala SU-1 stroje používané později za druhé světové války, přesto masová produkce nezačala.
Progresivní Sověti
Prototypy samohybek se jevily tak nadějně, že Stalinovi konstruktéři během 30. let vytvořili spoustu dalších experimentálních modelů. Vznikaly jak drobné a pohyblivé typy, tak mastodonti jako SU-100Y o váze 64 tun na podvozku tanku T-100, jehož kanon ráže 130 mm měl bořit bunkry a polní opevnění. Se „stovkou“ se počítalo pro boje s Finskem, avšak zimní válka (1939–1940) skončila dříve, než Rudá armáda stihla dokončit zkoušky.
Prototyp SU-5-1 (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Za první bojově nasazenou samohybku lze považovat subtilnější SU-5 vyrobenou v počtu 33 kusů. Generálové při zadávání 10,5tunového stroje uvažovali překvapivě moderním způsobem – měl tvořit součást typové řady na společné platformě v podobě šasi z T-26. Tím by armáda získala vozidla pro plnění různých úkolů při nižších nákladech na údržbu i logistiku. Uvažovalo se o samohybném plukovním kanonu ráže 76,2 mm nebo mobilním 152mm moždíři, nakonec se do produkce dostala jen 122mm samohybná houfnice.
SU-5 v praxi
O nasazení SU-5 se dochovalo minimum zpráv, jisté je, že se zapojily do ofenzivy proti Japoncům u jezera Chasan (léto 1938) a podle dochovaných záznamů „poskytly významnou podporu pěchotě i tankům“. Několik kusů se zúčastnilo polského tažení a poslední dosloužily až u Leningradu.
Přes nastíněný pokrok se situace na začátku druhé světové války nelišila od roku 1918 – většinu děl všech armád na frontu stále dopravovali koně nebo tahače. A to včetně Wehrmachtu, byť koncepce bleskové války stála na dynamické spolupráci různých druhů zbraní. Při taženích v Polsku a Francii totiž úlohu vysoce mobilního dělostřelectva účinně suplovaly střemhlavé bombardéry Ju 87, jimž sekundovaly tažené houfnice.
Omyly i úspěchy
Výjimku představovala sIG 33 neboli 150mm houfnice na podvozku lehkého tanku PzKpfw I. Pomáhala infanterii při čištění budov a její výkony přesvědčily německé velení, že též děla větších ráží lze použít v roli samohybných. Lafetace těžké zbraně na subtilní podvozek měla ovšem i stinné stránky. Kvůli vysoko umístěnému těžišti se sIG 33 mohla v terénu převrhnout, takže nakonec vzniklo jen 38 kusů.
TIP: Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války
Jak válka pokračovala, generálové ve většině ozbrojených sil si uvědomili výhody samohybných děl a do výzbroje se dostávaly nejrůznější modely. Rané typy bývaly primitivní a mívaly podobu polního či protitankového kanonu namontovaného na korbu nákladního auta. Takové samohybky se mohly pochlubit skvělou mobilitou, ale osádce poskytovaly nulovou ochranu. Proto další vývojová fáze zahrnovala lafetaci zbraně na pásový podvozek – obvykle převzatý ze zastarávajícího nebo již vyřazeného typu tanku, jehož otočnou věž nahradila pevná nástavba. První verze se často nevydařily a zkušenosti z jejich provozu pomohly inženýrům při vývoji úspěšnějších nástupců.
Dokončení: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (3)
