Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Mongolská říše představovala největší souvislé pevninské impérium v dějinách. Existovala ve 13. a 14. století a svého času měla přes sto milionů obyvatel. U jejího zrodu přitom stály schopnosti jediného muže – Temüdžina, syna náčelníka Mongolů, kterého dnes známe jako Čingischána. Právě on v roce 1206 spojil nezávislé mongolské kmeny, prohlásil se vládcem (chánem) a založil nové hlavní město – Karakorum. Při svých následných dobyvačných taženích se zdál být neporazitelný: Jeho vojska expandovala do Číny, Střední Asie, Persie, na Kavkaz i do východní Evropy.

Dva roky po Čingischánově smrti, v roce 1229, se říše rozdělila mezi jeho čtyři syny, přičemž Ögedej byl zvolen nejvyšším kaganem – vládcem vládců. Při úspěšném tažení v roce 1237 pak smetl Kyjev a následně porazil polské i maďarské vojsko. 

Příliš rychlý pád 

Mongolský vůdce Möngke usedl na trůn roku 1251 a slavil velký úspěch, když spolu se svým bratrem Kublajem pokořil čínskou dynastii Sung. Kublaj byl po Möngkeho smrti zvolen velkým chánem a usiloval zejména o definitivní podrobení území zmíněného rodu, což se mu roku 1279 také podařilo. Poté ustavil novou čínskou dynastii Jüan a v místě dnešního Pekingu vybudoval její centrum. 

Už za vlády chána Kublaje však rozdrobenost impéria přinášela vnitřní rozkoly, jež pak vyvrcholily mimo jiné vznikem nezávislého chanátu Zlatá horda. V roce 1264 již v Mongolské říši existovaly čtyři chanáty, přičemž každý kráčel vlastní cestou. Za konec impéria lze považovat rozpad Ílchanátu v roce 1336 a vyhnání Mongolů z Číny o tři desetiletí později. Roku 1388, necelých sto let po Kublajově smrti, pak Číňané srovnali se zemí někdejší hlavní město Mongolské říše, Karakorum. 

Náboženství, nebo mor? 

Příčin poměrně rychlého rozpadu impéria můžeme nalézt mnoho. Především na sklonku existence říše chyběl silný vůdce schopný udržet pevně v rukou správu nesmírně rozsáhlého území. Podle další teorie mohl za kolaps mor, který zřejmě ve 14. století zdecimoval miliony mongolských válečníků. Přesné informace nemáme, víme však, že se první případy nákazy objevily v Číně roku 1330. Pokud se nemoc při četných taženích rozšířila v mongolské armádě, mohla postupovat raketovou rychlostí. 

Další zajímavá hypotéza bezprostředně souvisí s vírou. Již chán Kublaj zavedl jako státní náboženství buddhismus, který zdůrazňuje mírumilovnost a soucit. Je proto možné, že mnozí z potomků někdejších válečníků pod vlivem nové filozofie od násilnických výpadů jednoduše upustili.