Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55
Mnozí fandové vojenské historie tvrdí, že nejpočetnějším tankem všech dob je sovětský T-34. Ve skutečnosti překonal druhoválečnou legendu její mladší
bratr, který se proslavil pod označením T-55. Toho se vyrobilo téměř sto tisíc kusů a v řadě armád slouží dodnes
Kořeny tanku T-55 lze vysledovat až do závěrečné fáze druhé světové války, kdy tvořil páteř obrněných sil Rudé armády střední T-34/85. Ten se mohl pochlubit vysokou pohyblivostí, účinnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním, avšak jeho vývojový potenciál už se vyčerpal. Stalinovi generálové pochopili, že konstrukční kanceláře budou muset připravit modernější typ.
Se 100mm kanonem
Prvním krokem se stal T-44, u něhož dosavadní systém zavěšení podvozku typu Christie nahradily torzní tyče. Další novinka spočívala v uložení pohonné jednotky napříč a Sověti otestovali též výkonnější kanon. Koncepce se ukázala jako životaschopná a posloužila pro další vývoj. Z něj už koncem roku 1945 vzešel Objekt 137, který dostal novou věž a experimentálně i dvojici dálkově ovládaných kulometů. Hlavní výzbroj tvořil 100mm kanon D-10T, jenž výrazně zvýšil palebnou sílu, ale značné rozměry munice zredukovaly počet převážených granátů na dvacet.
Sovětská armáda přijala obrněnec do výzbroje na jaře 1946 a přidělila mu označení T-54. Kanon D-10T zůstal zachován, sekundární výzbroj sestávala ze spřaženého kulometu SGMT ráže 7,62 mm a někdy ji doplňoval i protiletadlový DŠK na stropu věže. Srdcem stroje se stal dvanáctiválcový diesel V-54, práci řidiče usnadnila instalace dvoustupňové redukční převodovky s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání.
Naděje generálů
Sovětské obrněnce měly operovat v nejrůznějších klimatických podmínkách, proto nechyběl pneumatický startér ani záložní elektrický systém. Výkon se přenášel na hnací kolo umístěné vzadu, vpředu se nacházelo kolo napínací. Podvozek sestával na každé straně z pěti pojezdových kol s gumovými obručemi. Na rozdíl od svých předchůdců se T-54 vyznačoval čtyřčlennou osádkou zredukovanou o střelce z kulometu v korbě.
Stanoviště řidiče se nacházelo vlevo vpředu, střelec a velitel seděli ve věži a nabíječ napravo od kanonu. Korba se vyráběla ze svařované válcované oceli. Měla kolmé boky a skloněné čelo s překrývajícími se styčnými plochami pro další zvýšení balistické odolnosti. Sériová výroba byla zahájena roku 1947 v Nižném Tagilu a následujícího roku i v Charkově. Generálové vkládali do novinky značné naděje, avšak produkce se rozbíhala pomalu. Stroj totiž trpěl dětskými nemocemi a až do roku 1950 připadalo 88 % vyrobených obrněnců stále na T-34.
Věž na třetí pokus
Inženýři se pustili do vylepšování, z nichž byla nejzřetelnější nová věž odvozená od těžkého IS-3. Lépe odolávala zásahům a dovolila převážet větší množství munice. Přesto se neosvědčila a teprve v roce 1951 přišli Sověti s třetí a definitivní podobou věže s protaženým půdorysem i vhodněji skloněnými stěnami.
Pokračování: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (2)
Výsledný obrněnec se mohl pochlubit účinnou ochranou – čelo věže kryly 203 mm oceli, její boky 115-160 mm. Pancíř na čele korby měl tloušťku 100 mm a její podlaha sestávala z 20mm desek. Při testech se typ osvědčil natolik, že politbyro rozhodlo o zahájení produkce i v třetím závodě v Omsku. Z linek začaly konečně sjíždět požadované počty T-54 a jen za rok 1952 vojáci převzali 1 925 kusů.
