Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV (1)

Letectvo vstupovalo do Velké války jako okrajová, přehlížená a někdy dokonce i vysmívaná zbraň. S letadly se počítalo hlavně jako s nástroji pro průzkum a pozorování, avšak mnozí vizionáři chápali také jejich útočný potenciál, a tak už brzy začaly z oblohy padat první bomby. Letouny těžší než vzduch startující ze země sice musely nejdříve vzdorovat konkurenci vzducholodí a hydroplánů, avšak pracně vydobyté pozice už neopustily. Bombardéry jako Handley Page Type O/400 a Gotha G.IV dosáhly takové proslulosti, že se označení jejich výrobců stala i obecně užívanými názvy pro jakákoliv velká letadla. 

Modernizace se silnějšími motory

Vize velkého letounu, který by dokázal bombardovat základny a přístavy v Německu, se ve Velké Británii zrodila už krátce po vypuknutí války. Existoval ovšem spor o jeho koncepci, jelikož námořnictvo, pod které tehdy spadala část leteckých jednotek (Royal Naval Air Service), chtělo stroj schopný zajistit i hlídkování a obranu přístavů. Odpovědí na tento zvláštní požadavek se stal hydroplán AD Seaplane Type 1000. Letecký konstruktér Frederick Handley Page a někteří důstojníci ale hájili názor, že vhodnější bude velký dvouplošník startující ze země. Na konci roku 1914 tedy začal vývoj letadla pod označením Type O/100, kde písmeno odpovídalo sekvenci označení typů firmy Handley Page a číslo uvádělo předpokládané rozpětí ve stopách.

Pro jeho pohon sloužila dvojice agregátů Sunbeam na vzpěrách mezi oběma křídly. Na konstrukci trupu a nosných ploch využili inženýři převážně smrkové dřevo. Zkoušky trojice prototypů naznačily, že půjde o perspektivní design, avšak projevily se i různé nedostatky. Přestože později vzniklo asi 46 sériových kusů, byl vyroben také výrazně přepracovaný čtvrtý prototyp, který měl odlišně pojatý trup, větší palivové nádrže a výkonnější motory Rolls-Royce Eagle, jelikož původní pohonné jednotky nedávaly letadlu potřebnou rychlost.

Tento kus se poté stal jakýmsi demonstrátorem bombardéru s označením Type O/400, jehož plnohodnotný prototyp vzlétl v roce 1917 a který zanedlouho nahradil původní „stovky“ v sériové výrobě. O tu se vedle podniku Royal Aircraft Factory starala továrna Clayton & Shuttleworth. Oba závody celkově dodaly zhruba 500 letadel a další stovku vyrobila licenčně americká společnost Standard Aircraft Corporation. Zpočátku se pro vzdušné síly Dohody předpokládala produkce 1 500 exemplářů, do příměří však vzniklo „jen“ zhruba 600 kusů a další objednávky byly zrušeny.

Smrtící náklad 

Vedle už zmíněných změn se definitivní varianta bombardéru odlišovala od původních návrhů i mohutnější výzbrojí. První vize totiž počítaly s tím, že obranu zajistí jen střelec s puškou, ale rozmach leteckých soubojů záhy ukázal naivitu takového předpokladu. Sériové letouny potom nastupovaly k útvarům s výzbrojí ve formě až pěti kulometů Lewis, z nichž dva se nalézaly na oběžném kruhu vepředu, další dva byly vzadu na hřbetě a poslední v břišním střelišti. O palbu se starala trojice střelců, zatímco ovládání letounu a shazování bomb prováděla dvojice pilotů. 

Jestliže původní verze Type O/100 unesla až šest pum o hmotnosti po 100 kg, „čtyřstovky“ zvládly náklad více než 900 kg. Nejčastější útočnou výzbroj tvořila 750kg bomba, tehdy jedna z nejničivějších na světě. Letouny byly vybaveny také zaměřovačem Drift Sight Mk 1A, který kalkuloval s rychlostí letu i větru, díky čemuž umožňoval na svou dobu překvapivě přesné bombardování. Stroje Type O/100 prováděly nejprve nálety na okupované přístavy v Belgii a posléze se zapojily též do bojů u Dardanel, po nichž přišly na řadu nálety do nitra Německa, kde působily značné škody tamnímu průmyslu.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Od dubna 1918 přicházely výkonnější letouny Type O/400, které v následujících měsících bombardovaly například Kaiserslautern, Koblenz či Mety. V posledních dnech války se sice útoky zastavily kvůli nepřízni počasí, letadla Handley Page však přesvědčivě ukázala, jaký potenciál mají strategické bombardéry. Část letounů pokračovala ve službě i po podepsání příměří vesměs v úloze transportních strojů. Velká Británie se již myšlenky silného strategického letectva nikdy nevzdala a projekty nových těžkých bombardérů pokračovaly i mezi válkami. 

Dokončení ve čtvrtek 16. května