Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (1)
Bitevní vrtulník Mil Mi-28 patří k symbolům současného ruského letectva. Jeho osud však poznamenaly technické potíže, konkurenční boj i zmatky po rozpadu SSSR. „Osmadvacítka“ tak začala plnohodnotnou službu až 40 roků od zahájení vývoje
Začátkem 70. let zareagovali moskevští generálové na vznik americké bitevní helikoptéry Hughes AH-64 Apache specifikacemi, podle nichž se měl zrodit její důstojný protějšek. Na výzvu zareagovaly dvě konstrukční kanceláře. Zatímco Kamovův tým začal pracovat na netradičně řešeném jednomístném stroji s dvojicí souosých protiběžných rotorů, Milovi inženýři navázali na nedávno završený vývoj typu Mi-24. Jeho následovník měl podobně jako „čtyřiadvacítka“ kombinovat schopnosti bitevního a transportního stroje, ovšem s počtem přepravovaných pěšáků zredukovaným na tři. Důvodem byla snaha zmenšit objemu trupu, což by napomohlo k vyšší rychlosti. Právě na navýšení výkonů kladli vojáci důraz, protože nová helikoptéra měla plnit širokou škálu úkolů od boje s tanky přes ničení vrtulníků po krytí vzdušně výsadkových operací.
Chtěný i zatracovaný
V prvotní fázi konstruktéři zvažovali různá uspořádání včetně nekonvenčního designu se dvěma rotory umístěnými spolu s motory na koncích křídel. Na přetřes přišla i koncepce podobná americkému stroji Lockheed AH-56 Cheyenne z konce 60. let, který se kromě hlavního a vyrovnávacího rotoru vyznačoval tlačnou vrtulí na zádi. Nakonec padla roku 1977 volba na dvoumístný vrtulník s klasickým uspořádáním.
Konstrukční práce se v Moskevském vrtulníkovém závodě M. L. Mila rozeběhly v roce 1980 pod taktovkou Marata Tiščenka. Zpočátku šlo vše jako na drátkách a už následujícího roku mohli inženýři předvést vojákům finální vzhled stroje i jeho maketu. V listopadu 1982 se poprvé vznesl prototyp s označením 012, o několik měsíců později ho následoval druhý kus s trupovým číslem 022. Během roku 1984 vrtulník absolvoval první fázi zkoušek, jenže v říjnu představitelé sovětských vzdušných sil vyhlásili, že se novým protitankovým strojem stane pokročilejší Kamov Ka-50.
Kamovovy potíže
Navzdory této čáře přes rozpočet Milova konstrukční kancelář v pracích pokračovala, byť s nižší intenzitou i prioritou. Vývoj komplikovaného Kamovova typu mezitím provázely značné potíže, a tak v prosinci 1987 dostala přece jen zelenou i produkce Milovy helikoptéry v Rostově na Donu.
Stroj označený Mi-28 měl tvořit jakousi zálohu pro případ, že by se práce na Ka-50 nepodařilo dotáhnout do zdárného konce, navíc se výkonná „osmadvacítka“ jevila jako zajímavý vývozní artikl. V lednu 1988 vzlétl prototyp s číslem 032, jenž představoval první kus vylepšené verze Mi-28A. Oproti svým předchůdcům nesl výkonnější pohonné jednotky a místo třílistého vyrovnávacího rotoru dostal modernější čtyřlistý ve tvaru zploštělého písmene X.
S novou avionikou
Veřejnosti se „áčko“ představilo na výstavě Paris Air Show v červnu 1989 a obdrželo v kódu NATO označení Havoc (pohroma), druhý exemplář s číslem 042 byl dokončen roku 1991. Poté však na program dopadla těžká rána – v roce 1993 (nyní už ruské) ministerstvo obrany vývoj Mi-28 zastavilo, protože rozpad Sovětského svazu přiškrtil zdroje peněz a „osmadvacítka“ schopná operovat výhradně za dne se pro světový trh jevila jako konkurence neschopná.
Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (2)
Milova kancelář zareagovala razantním zdokonalením bitevníku a v roce 1995 spatřil světlo světa Mi-28N (noční). Na první pohled se od Mi-28A liší instalací milimetrového radaru N025 ve vejčitém (u pozdějších kusů kulovitém) pouzdře nad hlavním rotorem – tedy podobným řešením jako u AH-64D Apache Longbow. Díky tomuto způsobu uchycení má přístroj rozsah plných 360°.
