Bitva o hrad Itter (1): Pozoruhodné spojenectví Spojenců a Wehrmachtu
Druhá světová válka dala vzniknout celé řadě neuvěřitelných příběhů. Jeden z nich v sobě zahrnuje obranu rakouského zámečku nesourodou skupinou tvořenou americkými vojáky, příslušníky německé branné moci a prominentními francouzskými zajatci proti přesile SS
Zámek Itter leží nedaleko stejnojmenné obce, asi 19 kilometrů západně od tyrolského Kitzbühelu. V únoru 1943 si jej díky jeho robustnosti a poměrně odlehlé poloze zabrali nacisté a učinili z něj vězení pro prominentní francouzské zajatce, kteří měli pro třetí říši natolik vysokou hodnotu, aby byli drženi v relativně mírných podmínkách.
Oficiální označení znělo Evakuierungslager (evakuační tábor) a celé zařízení se nacházelo pod administrační správou velitelství koncentračního tábora v Dachau. Odkud také přicházely nejen finance, ale i strážní.
Prominentní mříže
Velitelem byl určen SS-Hauptsturmführer Sebastian Wimmer, který měl k ruce zhruba 25 příslušníků SS-Totenkopfverbände, v drtivé většině šlo o starší muže bez jakýchkoliv frontových zkušeností. Mezi nedobrovolnými obyvateli zámku se nacházel například bývalý ministerský předseda Édouard Daladier, francouzský prezident z let 1932–1940 Albert Lebrun, starší sestra Charlese de Gaullea Marie-Agnès Cailliau, generálové Maxime Weygand a Maurice Gamelin nebo tenisová hvězda Jean Borotra.
Ačkoliv byli všichni vězni Francouzi, zdaleka nešlo o jednolitou skupinu. Někteří si nemohli přijít na jméno kvůli zakořeněné politické rivalitě, jiní, jako například Weygand, na sobě měli stigma kolaborace s německými okupanty. Brzy tak došlo na rozčlenění do tří oddělených skupin. Pokud jde o zacházení dozorců s vězni, bývalý francouzský velvyslanec v Berlíně André François-Poncet jej popsal jako „směsici brutální síly, zdvořilosti a občasných pokusů o přátelství“.
Jinak však mohli tito francouzští prominenti navštěvovat zámeckou knihovnu nebo se procházet na nádvoří. Daladier měl na pokoji dokonce ukryté rádio, na kterém poslouchal vysílání BBC. Šlo o majetek jugoslávského politického vězně Zvonimira Čučkoviče, který se na zámek dostal z Dachau, aby zde pracoval jako elektrikář. Tento muž později sehrál klíčovou roli v záchraně životů svých spoluvězňů.
Američané přicházejí
Od počátku jara 1945 se na zámku začali střídat nejrůznější důstojníci SS, kteří tudy i s rodinami prchali před spojeneckými vojáky. Dne 30. dubna dorazil i SS-Obersturmbannführer Eduard Weiter, poslední velitel koncentračního tábora Dachau. Francouzi dostali strach, že je Weiter ve snaze zahladit stopy nechá popravit, ten však ve skutečnosti myslel především na vlastní sebevraždu, kterou také brzy ráno 2. května 1945 na zámku spáchal. Tato událost se stala jasným signálem pro ostatní přítomné esesáky.
Do rána 4. května zmizel i s manželkou Sebastian Wimmer a hned po něm i všichni strážní. Dopoledne tak už na zámku „panovali“ Francouzi. V okolí se však stále potloukaly oddíly SS a tak se skupina na naléhání Weyganda a Gamelina ozbrojila pistolemi, puškami a samopaly ze zámecké zbrojnice a rozhodla se navázat kontakt s nejbližší spojeneckou jednotkou. Do role spojky se dobrovolně nabídl Zvonimir Čučkovič, který se na zrekvírovaném kole vypravil do nedalekého města Wörgl.
Nevěděl, že jeho většinu stále ovládají vojáci SS, a jen díky štěstí narazil na skupinu vojáků Wehrmachtu vedenou majorem Josefem Ganglem, který měl v úmyslu se co nejdříve vzdát Američanům. Čučkoviče tedy poslal směrem na Innsbruck, právě osvobozený americkou 103. pěší divizí, a sám se ve svém kübelwagenu, doprovázeném náklaďákem s asi 12 muži, vydal opačným směrem na Kufstein. Jak Čučkovič, tak i Gangl brzy narazili na americké vojáky a oba vyjednali záchrannou misi pro prominentní francouzské zajatce.
Dokončení: Bitva o hrad Itter: Spojenci a Wehrmacht proti proti jednotkám SS (vychází 6. července)
Zatímco skupina vedená majorem Johnem Kramersem, která se na pomoc zámku vydala od Innsbrucku, se po cestě musela zastavit kvůli probíhajícím bojům s jednotkami SS, hlídka sehnaná majorem Ganglem měla větší štěstí. Šlo o sedm tanků M4 Sherman; dva od 23. tankového praporu, zbytek patřil ke 142. pěšímu pluku. Kolonu doplňoval kübelwagen majora Gangla a nákladní vůz s německými vojáky. Všemu velel poručík Jack Lee v tanku pojmenovaném „Besotten Jenny“, který ještě na pancíř svého obrněnce přibral šest černošských pěšáků od 17. obrněného pěšího praporu.
