Obojživelné tanky při vylodění v Normandii: Kde pomohly a kde selhaly?
Nasazení obojživelných tanků Sherman DD při vylodění v Normandii se stalo zkouškou jejich konstrukce i bojového využití. Zatímco na pláži Utah poskytly pěchotě zásadní podporu, u Omahy většina těchto strojů podlehla rozbouřenému moři.
Realita bitev druhé světové války prokázala, že účinnost a schopnost přežití upravených středních tanků záleží na kvalitě výcviku osádek, počasí, podmínkách na pobřeží a momentu překvapení. Po vylodění Spojenců v Normandii se na pláži Utah osvědčily obojživelné shermany DD ve službách 70. tankového praporu. O čtyři z nich Američané přišli ještě před vysazením, neboť jejich LCT dostal přímý zásah, nicméně 27 z 28 zbývajících v pořádku doplulo ke břehu a poskytlo pěšákům účinnou podporu. Oproti tomu u Omahy nasazení obojživelných tanků selhalo a drtivá většina se potopila, aniž čehokoliv dosáhly. V této oblasti totiž panovaly mnohem drsnější podmínky, než pro které byly stroje určeny a testovány – vlny místo optimálních 0,3 m dosahovaly výšky až 1,8 m.
Nedostatek pancířů
Z dnešního pohledu se nasazení DD tanků v takřka sebevražedném prostředí může zdát jako plýtvání silami. Autoři studie ovšem upozorňují, že Spojenci trpěli kritickým nedostatkem vyloďovacích plavidel. A riziko jejich ztráty při pokusu o vysazení standardních tanků na břeh bylo považováno za mnohem větší problém než zničení obojživelných obrněnců. Dlužno dodat, že ani na pláži Utah neměli Američané přes přítomnost třicítky shermanů DD tolik tanků, aby jich každý oddíl pěchoty dostal k dispozici potřebné množství. Ze statistik plyne, že o obrněnou podporu obvykle žádali ti důstojníci, kteří se nejvíce obávali protiútoku panzerů.
Posluchači Tankové školy proto došli k závěru, že i přes oficiální doktrínu byla protitanková role shermanů jejich jedinou úlohou, kterou průměrný nižší velitel pěchoty chápal. Obzvlášť mizivé povědomí o možnosti využití obrněnců coby palebné podpory měli výsadkáři. Z jejich výpovědí vyplývá, že při zřizování předmostí na pláži Utah je zpravidla ani nenapadlo o pomoc tankistů žádat. Nadřízení k nim dočasně připojili jednu četu 70. tankového praporu, jejíž příslušníci však zasáhli jen do malé části střetů. Přesto se na základě existujících hlášení zdá, že v případě svého nasazení znamenala obrněná technika vždy výraznou vzpruhu pro morálku pěších útvarů.
Překážky a zátarasy
Hodnota pancířů se v takových situacích projevovala dvěma způsoby. Zaprvé: nasazení obrněnců dramaticky snižovalo ztráty „blátošlapů“. Nejvíce jich padlo v místech, kde se pěchota od shermanů oddělila – ať už pro svou pomalost, nebo kvůli zbrklému útoku a neochotě čekat na povolané tanky.
Zadruhé, jakmile se obrněnce zapojily do dobývání určených cílů, v drtivé většině případů se pěšákům podařilo je bez výraznějšího krvácení získat. Významnou, ale často opomíjenou roli sehrály tanky i při propojování izolovaných prvků výsadkových pluků. Parašutisté byli rozeseti po velké ploše a právě shermany pomáhaly roztroušené skupinky nalézt a znovu spojit. Obzvlášť se v této úloze vyznamenal 746. tankový prapor.
Pisatelé reportu se shodli, že pokud by se ženistům podařilo efektivněji a rychleji odstranit protitankové překážky na plážích, mohly shermany i přes své nedostatečné počty sehrát při vylodění mnohem větší roli. Pokud byly na místě k dispozici obrněnce osazené radlicemi, jejich osádky zpravidla dokázaly překážky odsouvat účinněji z cesty, což se dělo zejména na Utahu. Tyto stroje se osvědčily i v případech, kdy Němci překážky zaminovali a nebylo je možné prostě odstrčit. Tehdy se ženisté za pancíři kryli před palbou obránců během přípravy trhavin i při následném odpalování zátarasů.
Na Omaze se jim podařilo vytvořit pouze několik úzkých vyčištěných cest, což přispělo k přetížení východů z pláží. Popsané selhání mělo podle autorů zprávy několik důvodů. Charakter terénu Omahy poskytoval Němcům ideální podmínky k obraně a 352. pěší divize zasypala útočníky palbou. Ta donutila mnoho Američanů hledat úkryt právě za překážkami, které tak ženisté nemohli vyhodit do vzduchu. Přesto se snažili úkoly splnit, jenže je neměl kdo krýt – zmíněné vysoké vlny znemožnily většině shermanů DD dosáhnout břehu a tanky, jež se na pláže dostaly, se okamžitě staly primárními cíli dělostřelby.
Závěry autorů studie
- Výcvik tankistů a pěchoty musí být důkladný a přiměřený na všech úrovních
- Vzdušná izolace prostoru bojiště je velmi účinná
- Letecké a námořní bombardování na podporu obojživelných výsadků musí být těsné a nepřetržité
- Tanková a dělostřelecká palba z vyloďovacích plavidel je neúčinná vzhledem k proměnlivému náklonu plavidel
- Velitelé musejí rozhodnout podle situace, zda riskovat ztrátu vyloďovacích plavidel, nebo rychle dostat na břeh důležité útočné prvky
- Konstrukce tanků Sherman DD nezaručovala schopnost plavby na rozbouřeném moři
- Ženisté nemohou účinně odstraňovat překážky a minová pole, nacházejí-li se pod palbou
- Zpravodajci musejí poskytnout co nejdůkladnější odhad prostupnosti terénu pro tank
Poučení do budoucna
Za těchto podmínek bylo podle autorů studie klíčové, aby chybějící tanky nahradily pumy a kulomety spojeneckých letadel. Kdyby jim mlha a déšť znemožnily startovat, mohlo dojít ke katastrofě. Nikým neobtěžované panzery by totiž přispěchaly obráncům na pomoc a pár desítek tanků s bílými hvězdami vyloděných v první fázi invaze by nemělo šanci odrazit koordinovaný protiútok. Spojencům tak nezbylo než důvěřovat předpovědi meteorologů ohledně letového počasí a pracovat s ní coby s kalkulovaným rizikem.
Zatímco tento prvek hodnotí podplukovník Maynard Pederson, který v letech 1948–1949 vedl skupinu odborníků, která měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii, pozitivně, kritikou nešetří ohledně skladby vykládaného vojenského materiálu: „V následných vlnách se vyložilo na břeh obrovské množství zásob, které nebyly okamžitě potřeba. Část tohoto objemu mohla být nahrazena obrněnci, přičemž se ukazuje, že by šlo v době vytváření předmostí vysadit až čtyři další tankové prapory.“
A jak tedy podplukovník a jeho kolegové zhodnotili nasazení obrněnců na normandském pobřeží? Konstatovali „evidentní a škodlivý“ nedostatek společného výcviku tankistů a pěšáků, kdy ani jedni „nebyli naučeni zásadě, že si musejí poskytovat vzájemnou podporu“. To se v plné nahotě ukázalo během bojů u Bérigny, Écausseville nebo Neuville-au-Plain. Ve všech těchto střetech shermany i bez doprovodné pěchoty dobyly stanovené cíle, jenže je pod tlakem německých granátníků nedokázaly udržet a musely se stáhnout.
Čím víc, tím líp
Autoři podrobili kritice též práci zpravodajců, kteří předem neupozornili velitele obrněných sil, že na ně čekají oblasti plné bažin nebo živých plotů bocage. Technici později začali shermany v polních dílnách vybavovat radlicemi a dalšími užitečnými prvky, nicméně kdyby byly příslušné informace o charakteristice terénu dostupné předem, mohly se osádky připravovat v podobných lokalitách v Anglii. Stejně tak by i výrobci tanků zvládli v předstihu vyvinout a otestovat příslušné úpravy a dodat je jednotkám v masovějším měřítku.
Přes tyto nedostatky Pederson konstatoval, že jakoukoliv negativní kritiku tak úspěšné operace, jakou se stalo vylodění v Normandii, je nutné brát s rezervou: „Tato zpráva se pouze pokusila poukázat, že před každou obojživelnou operací musejí velitelé pečlivě zvážit úlohu obrněné techniky v nepříznivém terénu a její roli při podpoře pěchoty i boji s obrněnci nepřítele. (…) Z naší studie plyne, že větší počet dostupných tanků by byl rozhodující výhodou při zajišťování předmostí. Současná doktrína US Army uvádí tyto faktory do praxe tak, že využívá nejen samostatné tankové prapory na úrovni sboru, ale také organické tankové oddíly začleněné do pěších divizí.“
