Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu
Sovětská propaganda se snažila vytvořit mýtus nezdolného města, jehož obyvatelé se do posledního postavili německé agresi. Ve skutečnosti se však našlo mnoho těch, kteří by pádu Leningradu vůbec nelitovali
Text letáku, který se objevil v lednu 1942 na leningradském nádraží, potvrzoval obavy sovětských úřadů z různých sabotérů a diverzantů:
„Občané! Pryč s režimem, který nás nechává chcípnout hlady! Občané, vrhněte se na sklady a obchody, na lotry, kteří nás okrádají, takže chcípneme hlady. Pryč s hladem. (…) Pryč s našimi vůdci!“
Pod těmito řádky se podepsal jakýsi neznámý „Povstalec“, který dokázal vodit agenty NKVD za nos téměř celé dva roky.
Nepřátelé státu
Během první a nejtěžší zimy mělo obyvatelstvo největší tendenci reptat proti stávajícím poměrům. Řeči (často pravdivé), že si straničtí funkcionáři shromažďují zásoby u sebe, zatímco obyčejní lidé hladoví, často nacházely ochotné posluchače. NKVD se v první řadě zaměřila na leningradské Němce, které čekala ještě na podzim 1941 deportace. Zatýkání se však nezastavilo a jen v průběhu prvního roku války se týkalo asi 70 000 lidí obviněných z různých přečinů proti válečnému úsilí. Část z nich čekalo vězení a některé dokonce popravčí četa.
Vlna zatýkání logicky zasáhla také nevinné. Jelena Skrjabinová vzpomínala, jak její kolegyni v jednu hodinu v noci probudil zvonek: „Přišli v noci, všechno prohledali, nenašli nic, nezkonfiskovali nic, přesto ji s sebou odvedli. Jediné, co jsem věděla, bylo, že šéf institutu, ve kterém jsme obě pracovaly, se k ní choval nepřátelsky.“ Přesný počet takových případů je nevyčíslitelný, ale bohužel jich bylo velmi mnoho. V takové situaci musely úřady na „Povstalcovu“ propagandu zareagovat co nejrychleji a nejpřísněji.
První podezření padlo na obyvatele čtvrti kolem Okťabrského nádraží. Bezpečnostní složky prověřily rukopis všech 18 000 osob pracujících v přilehlých továrnách a porovnávaly jej s rozšiřovanými letáky. Stejným způsobem NKVD postupovala v dalších několika podnicích a družstvech, ale prozatím neúspěšně. „Povstalec“ neustal ve své činnosti ani přes relativně snesitelné léto 1942, když začal vedle letáků posílat také anonymní dopisy, mimo jiné i předsedovi leningradského výboru komunistické strany Andreji Ždanovovi.
„Povstalec“ unikal dlouhé měsíce, byť počet vyšetřovaných osob nakonec přesáhl 110 000. Bezpečnostním složkám nakonec pomohla až jeho neopatrnost, když se v dopise odeslaném v září 1943 chlubil, že je dělníkem ve vysoce důležité dílně v jedné továrně a že je nespokojen se systémem přidělování potravinových lístků.
NKVD nakonec zjistila, že za identitou „Povstalce“ se ukrývá čtyřicetiletý Sergej Lužkov. Při výsleších se ke všemu přiznal, ale ani pod nátlakem nejmenoval žádné spolupachatele. Všechno prý dělal sám. Nakonec zemřel před popravčí četou.
Pevní jako skála?
Bezpečnostní složky se snažily zamezit působení nepřátelské propagandy na občany. Ulice, do kterých dopadly letáky shazované z německých letadel, tak okamžitě uzavíraly kordony policistů. Kromě toho probíhaly zátahy na dezertéry z pravidelné armády i z jednotek domobrany. Jen 13.–1z7. září 1941 jich bylo zatčeno víc jak 3 500. Defétistické tendence se na podzim téhož roku mezi obyvatelstvem přece jen projevily.
TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře
Na zdech se začaly objevovat nakreslené svastiky, na ulicích pak občas dokonce letáky vyzývající k vyhlášení Leningradu za otevřené město. Je třeba poznamenat, že se jednalo pouze o okrajový trend. Mnozí zapřisáhlí odpůrci komunismu byli ochotni v okamžiku ohrožení státu svou averzi odložit. Většinou se navíc jednalo o pouhé slovní vyjádření nejistoty ohledně výsledků bojových akcí.
Jedna žena prohlásila, že slyšela, že Němci již obsadili sovětskou námořní základnu Hanko. Přítomní členové komunistické strany ji okamžitě okřikli, ať takových řečí nechá, protože jen posilují nepřítele. V pozdějších letech, kdy se situace na frontě postupně zlepšovala, tyto tendence slábly.
