Obchod, k němuž nedošlo: Předválečné československé snahy o pořízení zahraničních zbraní

Československá branná moc jako jedna z mála na světě se vyznačovala tím, že měla většinu výzbroje domácí konstrukce a výroby. Našli bychom ovšem určité výjimky, například u letadel a protiletadlových zbraní, kde se občas muselo ministerstvo národní obrany uchýlit k nákupu v zahraničí.

Nejlepší kanon na světě

Nejdále se s nákupem postoupilo u obrany proti letadlům, kde se kvůli prodlužování vývoje domácích typů zbraní muselo přistoupit k hledání alternativy v zahraničí. V 1935 tak došlo ve Švýcarsku k objednávce kanonů Oerlikon, které se zavedly jako 20mm kulomet vz. 36. I když se jednalo o vynikající zbraň, tak nedokázala pokrýt veškeré potřeby vojáků. Proto se v roce 1937 začala hledat další výzbroj, ideálně v ráži 35 až 40 mm, která by zacelila mezeru mezi kulomety a kanony větší ráže. Bohužel domácí zbrojovky nedokázaly tento požadavek rychle uspokojit, znovu se tak muselo pátrat v zahraničí. 

Výběr padl na produkt švédské zbrojovky AB Bofors, ve které v roce 1930 vznikl dnes již legendární 40mm lehký protiletadlový kanon, původně určený pro námořnictvo. Ale jelikož se jednalo o zbraň se skvělými parametry, jednoduchým ovládáním, velkou úsťovou rychlostí a výkonnou municí, došlo k jejímu zavedení i pro pozemní jednotky. Jak vzrůstala u vojsk síla letectva a zhoršovala se mezinárodní politická situace, začala se projevovat i zvýšená poptávka o obranu proti němu. Proto licenci koupily kromě Velké Británie a USA také Polsko, Maďarsko i další země. Není divu, že o tuto zbraň projevila zájem také Praha. 

Miliony za licenci

Ministerstvo národní obrany oslovilo obchodního zástupce firmy AB Bofors v roce 1937 a na začátku roku 1938 dorazila ze Švédska odpověď s příslibem prodeje, avšak s požadavkem na přibližné počty kusů zbraní v případné objednávce, aby byli schopni určit podmínky obchodu. Nejprve armáda uvažovala o koupi čtyř kusů děl, ale nakonec se její představitelé usnesli, že pro zkoušky budou ideální dvě baterie. Tedy osm zbraní se dvěma záložními hlavněmi, 16 000 kusů normálního střeliva s 500 zásobníky a 3 000 ran pro provedení zkoušek. 

V případě, že by vše proběhlo zdárně, počítalo se s následnou licencí pro výzbroj 25 baterií čili 100 kusů 40mm protiletadlových kanonů Bofors L/60 společně s 200 000 kusy munice. Cena se vyšplhala na 16 milionů korun, nebyly v ní však zahrnuty náklady na výrobu případné série děl, ale pouze poplatek mateřské firmě za licenční práva.

Vlastní výroba, nebo nákup?

Protože tlačil čas a armáda velmi spěchala, aby obchod proběhl co nejdříve, došlo k podpisu smlouvy na konci července 1938. Nakonec bylo dohodnuto, že Švédsko dodá jeden kus zbraně ještě v roce 1938, aby na ní mohly začít vojenské zkoušky. K předání ostatního objednaného materiálu mělo dojít do března 1939. Plánovalo se, že v případě zavedení a rozběhnutí licence se první kusy začnou objevovat u útvarů přibližně v dubnu 1940. Výrobu měla zajišťovat Zbrojovka Plzeň, tedy jediný výrobce dělostřelectva u nás. 

Řešila se i licenční výroba munice. Někteří vojenští představitelé zastávali názor, že ji náš průmysl bude schopen vyrobit sám a licence je zbytečná. Nakonec se tato varianta zavrhla, protože převládla potřeba co nejrychlejšího zavedení zbraně a tento způsob by mohl proces zbrzdit. Slibně rozjetý kontrakt, kdy došlo i k zaplacení první splátky, překazila mnichovská dohoda a následné omezení výdajů na armádu. 

V listopadu se sešla na generálním štábu komise, která řešila, co si počít s již nechtěnou objednávkou. Hned byl zavrhnut nákup licence, u zbylých, již objednaných zbraní, se dohodlo, že budou nabídnuty k prodeji. Nakonec se podařilo dojednat dohodu s Velkou Británii, která celý závazek převzala v rámci svého velkého nákupu u švédské zbrojovky. Posléze se přece jen českoslovenští vojáci za kanony Bofors objevili, ale bohužel až u našich jednotek v zahraničních armádách po vypuknutí druhé světové války.

Hurikány z Kolbenky?

Poněkud jiná situace panovala na poli letectví. V druhé polovině 30. let se začal řešit nástupce páteřního stíhacího typu Avia B-534, který sice ve své době patřil mezi kvalitní stroje, ale již zaostával za moderními typy, především pak za předpokládaným soupeřem v podobě německého Messerschmittu Bf 109. Hlavní slovo měla společnost Avia jako přední dodavatel stíhacích letadel ve 30. letech. Na jejích rýsovacích prknech se tak zrodil nadějný prototyp stíhacího letounu B-35, ale nečekaně se objevila konkurence. 

Na sklonku roku 1937 začaly přicházet k perutím RAF zbrusu nové stíhačky Hawker Hurricane, které ve své době představovaly jedno z nejlepších letadel své kategorie na světě. Jejích kvalit si brzy všimla i řada států, které se je ná sledně snažily získat pro sebe. K zájemcům patřila i firma Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s., která se již delší dobu snažila narušit monopol leteckých továren Letov, Aero a především Avie. 

Pražský podnik již v té době spolupracoval s výrobcem motorů Rolls-Royce a měl tak zkušenosti s obchodem s Velkou Británií. Proto se zrodil plán na nákup letounu Hawker Hurricane, který měl být předveden naší armádě ve snaze získat lukrativní zakázku na stíhací letoun pro Československo.

Příliš pozdě

Tento nápad měl řadu výhod, například by odpadl složitý vývoj, který by trval dlouho, a výsledek by byl nejistý. Ale i u tohoto řešení se muselo počítat s obtížemi. S takto náročnou výrobou, kdy se jednalo o řadu nových postupů, neměli v ČKD žádné zkušenosti. Podobný problém se například objevil při licenční výrobě Avie B-71 (původně sovětský Tupolev SB-2), u které se dodání letadel neustále oddalovalo. Druhý a možná větší problém spočíval v tom, zda by vůbec Velká Británie povolila vývoz hurricanů. Již jednou veškeré snahy o obchodní transakce selhaly kvůli nezájmu britské strany – jednalo se o koupi lehkého bombardéru Bristol Blenheim Mk I. v roce 1937. 

Všechny tyto aspekty si vedení ČKD jistě uvědomovalo, ale i přesto dne 7. září 1938 na svém zasedání správní rada odsouhlasila pořízení jednoho letadla Hawker Hurricane za cenu 10 000 liber šterlinků za účelem ukázky představitelům československého armády. Protože si byli zástupci firmy evidentně jisti, že mohou uspět, rovnou přidali i opci letadel na případnou licenční výrobu za cenu 5 000 liber šterlinku za kus. 

Bohužel toto rozhodnutí se odehrálo v předvečer událostí, které vedly k podepsání mnichovské dohody, po němž ztratil nákup těchto strojů smysl, a tak se nikdy neuskutečnil. Nakonec i za knipl těchto strojů naši letci usedli a bojovali proti nacistickému Německu, ale až o dva roky později.