Oaxaca: Indiánské srdce Mexika

Pestrobarevné fasády koloniálních domků, slunce pražící z blankytně modré oblohy, desítky bohatě zdobených kostelů a všudypřítomná vůně čokolády. Tak vypadá Oaxaca, hlavní město stejnojmenného mexického státu, jenž ani dnes nezapře svou bohatou koloniální minulost. Ta začala v roce 1529, kdy Španělé položili základy města na místě dřívější aztécké osady jménem Huaxyácac. Zejména díky vývozu červeného prášku cochineal, získávaného z vysušených těl červce nopálového a používaného jako barvivo, město rychle bohatlo a rostlo. Na konci 18. století patřilo s dvaceti tisíci obyvatel mezi pětici největších měst tehdejšího Nového Španělska. 

Okolo hlavního náměstí Zócala a sousední Alamedy de León vztyčili conquistadoři chrámy, mezi nimiž hraje prim městská barokní katedrála. Nejbohatší výzdobu ale skrývá kostel Santo Domingo, postavený spolu s rozsáhlým komplexem budov dominikánského kláštera na konci 16. století. Prakticky každé místo na jeho zdech i stropech pokrývají barokní plastiky, jimž vévodí pompézní rodový strom hned u hlavního vchodu. Oltář i nejzdobnější kaple dokazují, že zlatem se rozhodně nešetřilo.

Při bloumání pravoúhlou sítí uliček historického centra můžete narazit na dům Antonio Salanuevy. U něj našel práci a podporu při vzdělání sirotek Benito Juárez, který později vystoupal až na prezidentský post celého státu a stal se vůbec nejdůležitější postavou moderní mexické historie. Na jeho počest zní celý oficiální název města Oaxaca de Juaréz.

Údolí tradičních koberců

Oaxaca leží na styku tří údolí, společně nazývaných Valles Centrales. V nich se nachází množství dílen indiánských tkalců. „Vlnu dovážíme od pastevců z okolních hor a tady ji pomocí staletími prověřenými přísadami barvíme,“ bere do ruky změť našedlé vlny majitel jedné z artesanías, zatímco jeho žena ukazuje, jak se předou jednotlivé nitě. Po chvíli se přesouváme k tkalcovskému stavu, na kterém leží právě rozdělaný koberec. „Vše je ruční práce, žádná technika, a tak výroba jednoho kousku trvá od několika dnů u jednoduchých vzorů po celé týdny u těch složitějších,“ vysvětluje a ukazuje na koberce všech tvarů, velikostí a barev. „Inspirujeme se i moderními obrazy, ale hlavní stále zůstávají tradiční motivy,“ dodává zručný Mexičan. 

Dědictví Zapotéků

A kde jinde hledat tradiční motivy než na historických lokalitách. Jednou z nejvyhlášenějších je Monte Albán, dřívější hlavní město říše Zapotéků. V době svého největšího rozkvětu mezi třetím až pátým stoletím našeho letopočtu zde žilo skoro třicet tisíc lidí. Na velkolepých stavbách se sice už podepsal zub času, ale přesto dodnes působí velkolepě. Centrem je náměstí Gran Plaza, na němž stojí chrámy, paláce a pyramidy, jež byly využívané také jako astronomické observatoře. Stejně jako u ostatních indiánských kultur, znalosti pohybu nebeských těles byly i zde důležitou a praktickou součástí života. K přesnému určení poledne a slunovratů sloužily stín vrhající kamenné stély, z nichž ta nejvyšší měří 5,8 m. Zdejší hieroglyfy a kalendářová data, vyrytá do kamenných tabulí, patří k nejstarším ve střední Americe. Slavné jsou také ploché kameny s vyrytými figurami „tanečníků“, jež údajně znázorňují zajaté nepřátelské náčelníky.

Do dnešní doby přežil nejspíš jen jeden svědek největšího rozkvětu Monte Albán. V nedaleké vesnici Tule roste u malebného kostelíku už nejméně 1 500 let tisovec mexický. Ten místní lidé nazývají āhuēhuētl a označují jej za největší strom světa. Jeho kmen má totiž průměr 11,6 m a obvod přes 30 m. Hmotnost tohoto giganta je odhadována na několik stovek tun.

Pár desítek kilometrů dále v údolí stojí další památky připomínající Zapotéky, ruiny chrámů v městečku Mitla. Přestože z části kamenů postavili španělští dobyvatelé kostel, velká část budov, postavených „na sucho“ bez použití malty či jiného spojovacího materiálu se dochovala. Stavitelé počítali i se zemětřeseními, které oblast čas od času postihnou, a tak zatímco samotná Oaxaca byla v letech 1854 a 1931 z větší části srovnána se zemí, indiánské chrámy vydržely. 

Zkamenělé vodopády

Oaxaca nabízí dost příležitostí i pro ty, kteří před kulturními památkami upřednostňují přírodu. Nedaleko Mitly vytvořily usazeniny minerálů vody ze zdejších pramenů bělostný skalní útvar Hierve el Agua, nazývaný zkamenělými vodopády. Díky obsahu barya a dalších látek má voda jasnou zelenomodrou barvu a z přírodních i lidmi vybudovaných bazénků je krásný rozhled na liduprázdné hory. Jen nečekejte žádné termály, voda má pouze okolo 25 °C. 

V severní části státu, v tří tisíc metrů vysokém pohoří Sierra Norte, se zase můžete těšit na krásná horská panoramata a bohatou flóru a faunu. Žije zde přes čtyři stovky ptačích druhů, podobný počet motýlů a rostou čtyři tisícovky nejrůznějších druhů rostlin. Z nich dominují několik metrů vysoké stonky agáve a desítky druhů kaktusů všech tvarů a velikostí. V horách leží několik malých vesniček, v nichž žijí převážně původní indiánští obyvatelé. Ti ochotně nabízejí své průvodcovské služby, třeba na cestě k vyhlídkové skále Piedra Larga.

Mexický podmořský ráj

Podél Tichého oceánu se táhnou stovky kilometrů písčitých pláží. Pohodu si můžete užít v menších městech, jako je třeba Puerto Ángel, ale na pobřeží nechybí ani moderní hotelové resorty například v Bahías de Huatulco. Při troše štěstí může při šnorchlování pozorovat nejen desítky druhů pestrobarevných rybek, ale i delfíny, velryby či mořské želvy, které na zdejší pláže připlouvají klást vajíčka. Jistotu setkání s obřími tvory zajišťuje Centro Mexicano de la Tortuga ve vesničce Mazunte, kde v objemných akváriích chovají sedm druhů mořských želv. Ta největší, kožatka velká, měří na délku až dva metry a váží přes půl tuny.