Využití mrtvých těl: Druhý život po životě

Stovky mrtvol v různém stupni rozkladu a hejna neodbytného hmyzu. Ne, nejde o výjev z hororového filmu, ale o realitu výzkumného střediska nedaleko města Knoxville v americkém Tennessee. Jedná se o takzvanou „farmu mrtvol“, na které odborníci z Antropologického ústavu University of Tennessee zkoumají, jak se lidské tělo rozkládá v různých podmínkách. Toto vědecky velmi cenné pracoviště, jehož výsledky pomáhají kriminalistům, založil v roce 1981 antropolog William Bass. 

Farmy mrtvol 

Plocha obehnaná ostnatým drátem zabírá deset tisíc metrů čtverečních. Každý rok zde přibude okolo stovky mrtvých těl, jež jsou následně umístěna v nejrůznějších prostředích: například ve vodě nebo v odstaveném automobilu. To umožňuje specialistům sledovat, jak přesně probíhá jejich rozklad. Tyto znalosti se pak uplatňují při ohledávání skutečných obětí vražd.

Pohled na „studijní proces“ není hezký. Nejprve se na tělo vrhnou mouchy a nakladou svá vajíčka do očí, úst a tělních otvorů. Pokud je na těle třeba jen lehké zranění, nakladou mouchy vajíčka i do rány. Díky hmyzu tak může policie později určit, jaká zranění oběť utrpěla, i když už nejsou na rozkládajícím se těle patrná. Podle životního cyklu hmyzu lze také stanovit, kdy vlastně ke smrti oběti došlo. Kromě hmyzu však vědce zajímají i další vlivy, například prostředí nebo teplota. Na základě těchto poznatků pak mohou kriminalisté zjistit, zda nebyla oběť zavražděna mimo místo činu, protože míra jejího rozkladu neodpovídá tamním podmínkám.

Nebožtíci ve službách vědy

Přestože se to může zdát trochu bizarní, výuka na mrtvolách je na lékařských fakultách běžnou praxí. Právě pitva totiž medikům poskytuje nejlepší možnost seznámit se s anatomií lidského těla.

„Pouze student, který získá informace na reálném lidském těle, má dokonalý trojrozměrný vjem a bude dobrým lékařem. Pitvy navíc slouží k ověřování nových chirurgických přístupů,“ říká Karel Smetana, přednosta Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Pražští medici si přitom na nedostatek lidí, kteří se rozhodli věnovat svoji tělesnou schránku do služeb vědy, nemohou stěžovat.

„Registrujeme kolem sedmi tisíc zájemců, přičemž za rok potřebujeme přes padesát těl. Jedno tělo stačí pro dvě skupiny studentů o dvanácti až patnácti členech,“ sděluje Smetana a upřesňuje podmínky, které je třeba před „odkázáním“ těla škole splnit: „Zájemce podepíše smlouvu, ale v případě, že si to později rozmyslí, může z registru kdykoliv vystoupit. Dárce nedostává žádnou odměnu a po pitvě jsou jeho ostatky zpopelněny. Pokud si to dotyčný přeje, mohou si pak příbuzní jeho popel vyzvednout.“

Existuje ale i jiná možnost: Podle zákona mohou zdravotnická zařízení poskytnout k výuce těla, k nimž se do 96 hodin pozůstalí nepřihlásí. V praxi k tomu ale dochází jen málokdy.

Obchod s kostmi a ledvinami

Na rozdíl od USA, Velké Británie nebo Německa, kde o svém těle člověk rozhoduje v poslední vůli nebo tak učiní jeho rodina, se v Česku vyžaduje souhlas rodičů či zákonných zástupců pouze u nezletilých a nesvéprávných – u ostatních se podle zákona uplatňuje princip předpokládaného souhlasu. To znamená, že pokud zemře vhodný dárce, nemusejí se lékaři nikoho ptát a orgány použijí. „Praxe je ale taková, že příbuzné o případném odběru informujeme, a pokud nesouhlasí, jejich přání respektujeme,“ uvádí Lucie Baudyšová z celorepublikového Koordinačního střediska transplantací.

V roce 2014 provedli lékaři v sedmi transplantačních centrech 846 transplantací. Z toho 57 % bylo provedeno v největším z těchto institutů, v pražském IKEMu. Celkově se nejčastěji transplantují ledviny, přičemž většina transplantací je od kadaverózních, tedy zemřelých dárců. Pokud však člověk nesouhlasí s tím, aby bylo jeho tělo později použito při transplantaci, může se přihlásit do Národního registru. Tělo registrované osoby je pak nedotknutelné. V celé republice ale existuje pouze asi tisíc takových lidí.

Lidová moudrost ironicky označuje rychle a riskantně jezdící motorkáře za dobrovolné dárce orgánů. Pravda je však taková, že motorkáři, kteří se stanou obětí havárie, mají orgány často velmi poškozeny. Nejčastějším dárcem tak zůstává člověk kolem padesáti let, jenž zemřel na krvácení do mozku.

Dárcovství orgánů však není jen bohulibou činností, ale i výnosným nelegálním byznysem. V řadě zemí, především v USA, existuje kritický nedostatek orgánů, a ve Státech tak například právě teď čeká na ledvinu téměř sto tisíc lidí. Pacienti tedy často cestují do chudých zemí pro orgán, který překupníci zprostředkují od lidí žijících v bídě. K nedobrovolným „dárcům“ se často připojí také oběti únosů, k nimž za tímto účelem dochází nejčastěji v Indii, severní Africe, na Filipínách, v Izraeli, Brazílii nebo Číně. Obchoduje se převážně s ledvinami, ale i s očními bulvami, kostmi, kůží, hypofýzou nebo srdeční chlopní.

Po smrti na výstavu

Za života neznámý, po smrti obdivovaný. Ne, nemluvíme o žádném posmrtně oceněném umělci či vědci, ale o obyčejných lidech, kteří se rozhodli darovat své mrtvé tělo k výstavním účelům. Miliony zájemců se tak mohou velmi detailně podívat na jejich svaly, krevní oběhový systém nebo vnitřní orgány. Mrtvá těla bez kůže „oživla“ díky metodě takzvané plastinace, kterou vytvořil německý lékař Gunther von Hagens v roce 1977. Tělesnou vodu a tuk nahradil plastickou hmotou, a tělo tak zůstalo suché, nerozkládalo se a nepáchlo. Navíc si takto nabalzamovaná těla uchovávala na rozdíl od klasických preparátů ve formaldehydu svoji původní barvu. Odtud už byl pouze krok k nápadu těla vystavovat, přičemž první takový projekt se uskutečnil v Japonsku v roce 1995.

Ne vždy ale tyto výstavy vzbuzují nadšení. Jejich odpůrci je považují jen za pouhou show bez úcty k zemřelým. Nahrává jim skutečnost, že mrtvoly jsou někdy stylizovány do zvláštních pozic a jedním z exponátů je i těhotná žena s rozevřeným břichem, ve kterém je vidět plod. Ozývají se také hlasy zpochybňující původ těl – spekulovalo se, že může jít o těla čínských politických vězňů.

Pořadatelé jakékoliv protiprávní zacházení odmítají a výstavu berou jako nejlepší učebnici anatomie. Tak či onak, jedno je jisté: v prvé řadě jde o velký byznys – víkendová vstupenka na poslední pražskou výstavu stála 350 korun a preparované tělo je také možné zakoupit, přičemž za kompletní postavu zaplatíte 69 615 eur (asi 1,8 milionu korun). Nabídka je však dostupná pouze vědcům.