Nové objevy v Altamiře: Legendární jeskyně vydává další tajemství

Zřejmě poprvé v sobě příslušníci druhu Homo sapiens objevili umělecké vlohy ještě na černém kontinentě. V roce 2018 nalezli archeologové v jihoafrické jeskyni Blombos šest šikmo šrafovaných čar na úlomku kamene a datovali je 73 tisíc let do minulosti. Malby na jeskynních stěnách jsou nicméně o poznání mladší. Dosavadní rekord drží dílo odkryté na jihozápadě indonéského ostrova Sulawesi: Dochovalo se tam vyobrazení divokého prasete v životní velikosti, vyvedené v červeném okru a obklopené otisky rukou. Radiokarbonová metoda stanovila věk usazeného kalcitu nejméně na 45 500 let, samotná malba však může být podle odborníků ještě starší.

Mamuti v Česku

Ve srovnání s uvedenými příklady jsou evropské „galerie“ z doby kamenné velmi mladé. U maleb v Altamiře sice mezi odborníky nepanuje shoda, má se však za to, že lidé mohli zmíněnou jeskyni obývat před 13–36 tisíci lety, a jednotlivé kresby tak vznikaly v poměrně dlouhém rozmezí. Ostatně jejich autoři si mnohdy nelámali hlavu s tím, že zvolené místo už před nimi pomaloval jiný umělec, a překryli ho vlastním dílem.

Bizony, koně a kance běžící po zhruba 20 metrů dlouhé klenbě však vytvořily převážně dvě významné paleolitické kultury, a sice solutréenská před 18–22 tisíci lety a magdalénienská před 13–17 tisíci roků. Malby se tak objevovaly v závěru poslední doby ledové, kdy se průměrné teploty v Evropě pohybovaly asi o 6–7 stupňů níž než dnes a například na našem území běžně žili mamuti či sobi. Severní polovina světadílu pak zůstávala de facto neobyvatelná kvůli trvalé sněhové a ledové pokrývce.

Umělci s pochodněmi

S ohledem na klimatické změny kolísala rovněž evropská populace. V době tzv. glaciálního minima před 23 tisíci lety, kdy mrazivá epocha vrcholila, obývalo starý kontinent pouze 130 tisíc osob. V éře magdalénienské kultury už teplota vzrostla natolik, že mohli lidé migrovat na sever, a počet Evropanů přesáhl 400 tisíc. Mimochodem, ve stejné době panovalo na Blízkém východě podobné klima jako v současném mírném pásu. Vznikaly tam tedy první organizované společnosti a také jedno z nejstarších měst světa Jericho, na území dnešního Izraele.

Nicméně jádro evropského osídlení zůstalo díky příznivému podnebí na jihu, především v současné Francii a Španělsku, kde se rovněž dochovalo nejvíc jeskynních maleb. Andaluská vápencová jeskyně Nerja proslula stalagnátem o výšce 32 metrů, zapsaným i do Guinnessovy knihy. A vědci z Universidad de Córdoba nedávno pomocí radiouhlíkového datování zjistili, že jsou tamní malby staré 41 291 let, což z nich činí zřejmě rekordní umělecké dílo na území Evropy. Badatelé přitom analyzovali částečky dřevěného uhlí, jež nalezli rozeseté po zemi: Údajně šlo o zbytky z pochodní, kterými si dávní autoři svítili při práci.

Šamani v transu

Přesný důvod vzniku dávného umění zůstává nejasný. Z dnešního pohledu se zdá pošetilé, aby lidé vynakládající většinu energie na pouhé přežití plýtvali cennými zdroji na tvorbu „obyčejných“ malůvek. Zobrazování živočichů proto muselo mít hlubší, rituální smysl: Podle některých odborníků sloužilo šamanům, kteří při pobytu v jeskyni vstupovali do transu, aby navázali kontakt s duchy. Dost možná pak malby vytvořili sami právě ve změněném stavu vědomí.

Nelze vyloučit, že naši pravěcí předci věřili v posmrtnou reinkarnaci ve zvířata, a vymalovaný prostor mohl tudíž představovat jednu z nejstarších svatyní. Nabízejí se však i další teorie: Obrazy na části stěn překrývá či doplňuje množství teček, jež někteří interpretují jako mapu hvězdné oblohy a souhvězdí, zatímco podle jiných vznikaly coby důsledek smyslové deprivace způsobené dlouhým pobytem v temnotě. Bizoni a jeleni mohou ovšem také symbolicky znázorňovat dva znepřátelené klany, a jednalo by se tak o jakousi primitivní kroniku.

Vyrýt a dobarvit

Pravěcí umělci využívali sofistikované pomůcky: Jako prehistorické pastelky se uplatnila přírodní barviva, zejména dřevěné uhlí pro černé kontury, zatímco k vybarvení srsti posloužil okr z jílu nebo načervenalý hematit. Druhý zmíněný by v jiném prostředí postupem času zhnědl, ale díky lokální vlhkosti dosahující až 97 % si udržel původní odstín i po desítkách tisíc let. Jeho sytost se navíc mění podle ročních období, s tím jak humidita skalního podkladu či okolního vzduchu stoupá a klesá.

Malíři pigmenty často ředili, aby získali požadovanou intenzitu a vytvořili různé efekty. Patrně nejdokonalejší díla, jež po sobě v Altamiře zanechali magdalénienští lidé, však kombinují rytinu a malbu. Autoři nejprve pomocí různých nástrojů vyryli do podkladu obrysy a následně je dobarvili dostupnými materiály. K dosažení trojrozměrnosti se pak naučili využít přirozená klenutí: Takto si pomáhali mimo jiné při znázorňování hlav, kdy obtažením kamenných výstupků zachycovali ústa a oči.

Vrcholné dílo

Největší proslulost si španělská jeskyně získala díky zdařilému znázornění stáda 25 zvířat v životní velikosti – kanců, koní i dnes již vyhynulých bizonů stepních. Zmíněné dílo považují odborníci za vrchol prehistorického umění a zhruba ze čtyř stovek známých jeskyní s nástěnnými malbami si Altamiry cení nejvíc. Obdivují především způsob trojrozměrného zobrazení a náznaky perspektivy, jež nemají jinde na světě obdoby. Koneckonců než se povedlo pravost tamních maleb prokázat, čelili jejich objevitelé nařčení, že je vytvořili sami ke zmatení odborné veřejnosti.

Ve druhé polovině 19. století, kdy se v Altamiře odehrál první průzkum, antropologové teprve začínali zaplňovat bílá místa v evoluční historii člověka. O pouhé dvě dekády dřív, roku 1856, se podařilo v německém údolí Neandertal objevit kosterní pozůstatky lidského předka, jenž dal posléze název celé vývojové větvi. Druh Homo erectus klasifikovali vědci v roce 1893, a Homo habilis dokonce až v 60. letech minulého století.

Stále nová překvapení

Tvrzení, že Altamira patří k nejlépe popsaným jeskyním světa, rozhodně nepřehnání. Ačkoliv žádný zdroj neuvádí přesný počet zdokumentovaných zvířat, existují jich stovky a všechna mají v katalogu čestné místo. Proto nejspíš překvapí, že i španělská kaverna dokáže stále vydávat nová tajemství.

Zatím naposledy se povedlo objevit několik otisků rukou, které předtím pozornosti archeologů unikly, protože je překrývají novější malby. V tzv. Velkém sále, kde se na stropě nachází nejpočetnější a nejkrásnější koncentrace zvířat, nalezli španělští výzkumníci v roce 2019 znázornění rukou, jež je podstatně starší než vrstva nad nimi. Z dalších náznaků pak badatelé vyvozují, že původně celou jeskyni zdobily výhradně tyto otisky a „moderní“ dekorace vznikla až před 20 tisíci lety. Z výzkumu přitom plyne ještě jeden zajímavý fakt: Pravou ruku používalo jako dominantní asi 70 % prehistorické populace, zatímco dnes naopak existuje zhruba jen 10 % leváků.

Museo Nacional y Centro de Investigación de Altamira, jež se zabývá výzkumem proslulé jeskyně, spojilo loni na podzim síly se španělským ministerstvem kultury a sportu. Z jejich spolupráce pak vzešel projekt nové detailní dokumentace kaverny a přilehlého okolí, který bude stát v přepočtu 3,6 milionu korun a instituce samotná by si ho nemohla dovolit. Během tzv. fotogrammetrické studie vzniknou desetitisíce fotografií opřených o laserové snímání, aby o zachyceném povrchu přinesly co nejpřesnější informace: Vědci tak mimo jiné získají bližší údaje o použitých pigmentech.

Podrobné prostudování také odhalí, v jakém stavu se památka nachází a zda si její uchování nevyžádá důkladnější kroky. V dalších významných jeskyních Kantabrie se navíc uskuteční topografický průzkum a výsledný 3D model zájemcům umožní se jimi virtuálně projít z pohodlí domova.

Altamira navíc nepředstavuje jedinou prehistorickou jeskynní galerii ve Španělsku. Zatímco dřív by se za novými objevy v lomu nedaleko obce Penàguila v provincii Alicante museli vydávat zkušení horolezci, dnes vědci do tajemných zákoutí těžko dostupných jeskyní nahlížejí pomocí dronů. Objevování je tak nejen snazší, ale rovněž bezpečnější, a hlavně rychlejší.

TIP: Britský opravář nábytku zřejmě vyřešil velkou archeologickou záhadu

Podle vedoucího expedice Francisca J. Hernándeze-Moliny stačilo v oblasti proslulé nástěnnými malbami a rytinami létat s dronem několik dní, načež badatelé odkryli prehistorická díla, jejichž stáří se pohybuje mezi 5 000 a 7 500 lety. Malby přitom nebyly v jednom stylu, což svědčí o větším počtu autorů, a zachycovaly nejen lidi, ale také zvířata – některá dokonce zraněná šípy lovců. Záběry z dronů odborníkům samozřejmě nestačí, nicméně ohromně urychlují počáteční práci v členitém terénu. K objevům tak týmy vyrážejí na jistotu, a navíc jim létající stroje pomáhají nalézt nejschůdnější cestu k cíli…