Noční obloha v říjnu: Co všechno možná nevíte o proslulé Severce?

V říjnu mohou nedočkavci začít s pozorováním oblohy již za soumraku, konkrétně nízko nad jihozápadním horizontem, kde bude možné nakrátko zachytit Venuši. Počkáte-li si až do 9. října, pomůže vám k jejímu vyhledání úzký srpek Měsíce. Večernice bude zářit nedaleko od něj, zhruba 2,5° na jihovýchod. Příliš dlouho však na nebi nezůstane a zapadne už 90 minut po Slunci.

Říjnové planety

O poznání lepší to bude s dalšími dvěma jasnými planetami, Saturnem a Jupiterem. Obě se v říjnu nacházejí v souhvězdí Kozoroha, což znamená, že je po setmění spatříte nad jižním obzorem a viditelné zůstanou po celou první polovinu noci. Také zmíněné oběžnice poctí návštěvou Měsíc, a to ve dnech 13. až 15. října. 

Přibližně v té době začne být pozorovatelná i poslední z nápadných planet říjnové oblohy, zpočátku však jen obtížně. Přinese ji ranní svítání, kdy se zjeví těsně nad východem v již nerozpoznatelném souhvězdí Panny. Viditelnost oběžnice se ovšem rychle zlepší s tím, jak se bude na nebi vzdalovat od Slunce a poroste její jasnost. Už víte? Onou neznámou – vlastně neznámým – je Merkur a jeho „úprk“ od naší denní hvězdy se zastaví až 25. října, kdy se ocitne v největší východní elongaci.

Úprk po obloze

Merkur patří mezi nejrychlejší nebeské běžce, na nichž je už po pár dnech vidět, že se vesmírná tělesa oddávají neustálému pohybu. Planety se pohybují vůči vzdáleným hvězdám, stálice pak vůči sobě navzájem, přestože v jejich případě je to zjevné až s odstupem staletí. Připočteme-li denní posun oblohy od východu na západ, mohlo by se zdát, že na nebeské sféře neexistuje místo, které by v čase někam neputovalo…

Stačí však namířit fotoaparát vysoko nad severní obzor a nechat ho pár desítek minut exponovat. Na výsledném snímku se objeví spousta více nebo méně jasných zakřivených čar, ale také jedna drobná světlá ploška: Obloukovité linie představují stopy hvězd v průběhu času a kupodivu i zmíněná ploška odpovídá jedné skutečně výjimečné stálici. 

Dočasná výsada

Paradoxně ji často znají i ti, kdo se jinak na obloze vůbec neorientují: Polárka nebo také Severka – hvězda, která zůstává stále na místě, zdánlivě statická uvnitř nebe v pohybu. Čím si nenápadná stálice druhé velikosti, usazená v souhvězdí Malého medvěda – či na konci oje Malého vozu – získala tak výsadní postavení? Nachází se totiž v prodloužení zemské rotační osy, tedy poblíž severního nebeského pólu, kolem nějž se otáčí celá nebeská sféra (viz Těsně vedle). 

Ze stejného důvodu spočívá Polárka stále nad severem, proto nepřekvapí, že ji lidé používali a používají k navigaci. Oči k ní upínali třeba mořeplavci, ale nikoliv od nepaměti. Alfa Ursae Minoris, jak ji označují astronomové, totiž nebyla „polárkou“ vždy. Nedaleko severního nebeského pólu se objevila před tisíci roky a od té doby se k němu stále přibližuje. V daném trendu setrvá po další století, načež se v následujících miléniích opět výrazně vzdálí. Může za to jev, kterému říkáme precese zemské osy. 

Rotační osa naší planety nezaujímá v prostoru stále stejný sklon, ale vlivem gravitačních interakcí, především mezi Zemí a Měsícem, vykonává pravidelný kývavý pohyb. V jeho důsledku putuje nebeský pól oblohou po kružnici s periodou 25 800 roků. A na své dráze se dostává do těsné blízkosti několika jasnějších hvězd, které se tak dočasně mění v „polárku“ – jako třeba Tau z Herkula či Thuban z Draka. Proto se naše Polárka coby „Stella Polaris“ neboli „polární hvězda“ objevuje ve hvězdných mapách až od 15. století, kdy ji přitom od pólu dělily ještě zhruba 4°. Na minimum, konkrétně na pouhých 30″, klesne jejich vzájemná vzdálenost kolem roku 2100.

Dva průvodci

Zatím jsme Polárku zkoumali pouhýma očima při pohledu ze Země, ze vzdálenosti 430 světelných let. Ukáže dalekohled něco víc? Rozhodně ano! Už v menších přístrojích postřehnete zhruba 19″ od jasné složky „A“ i jejího průvodce označovaného písmenem „B“. Danou stálici osmé velikosti zaznamenal poprvé William Herschel roku 1780. Zmíněnému páru přitom trvá přibližně 40 tisíc roků, než oběhne kolem společného těžiště.

Systém Polárky se pak „rozrostl“ ještě jednou: V roce 1929 dospěl americký astronom Joseph H. Moore na základě dlouhé řady pozorování k závěru, že okolo stálice „A“ krouží ještě jedna drobnější souputnice, označovaná dnes jako „Ab“. Protože se však nachází velmi blízko k hlavní složce, a navíc je zhruba 700krát slabší, neodhalí ji ani velký dalekohled, takže její existenci dokládají zejména spektroskopická pozorování. „Ab“ obíhá kolem Polárky „A“ po velmi protáhlé eliptické dráze s periodou asi 30 roků, přičemž teprve okolo popsané dvojice sviští vesmírem průvodce „B“.

Stálice nestálá

A co bychom spatřili opravdu zblízka? V případě Polárky „A“ žlutého obra, který svým průměrem překonává Slunce 45krát, a svítivostí dokonce 2 000krát, je však výrazně mladší. Astronomové odhadují, že se Polárka i s nažloutlými souputníky zrodila asi před 70 miliony roky, jelikož je ovšem takřka pětkrát hmotnější než naše denní stálice, stárne mnohem rychleji. V jejím nitru už vyhořelo veškeré vodíkové palivo a hvězda se nachází takříkajíc za zenitem. Naopak složky „B“ a „Ab“ s hmotností 1,3 slunce mají mnohem pomalejší metabolismus a čeká je několik dalších miliard roků spalování vodíku. Patří tedy mezi stálice tzv. hlavní posloupnosti.

TIP: Kdy přestane Polárka ukazovat sever?

Nadto představuje Polárka „A“ proměnnou hvězdu z kategorie cefeid, takže v pravidelném intervalu čtyř dnů mění jasnost – i když jen nepatrně, zhruba o 5 %, a očima si dané změny rozhodně nevšimnete. Dochází k ní v důsledku mohutných pulzů, které stálicí prostupují z nitra až k povrchu. Opakovaně se tedy nafukuje a smršťuje, což se projeví nejdřív poklesem jasnosti a následně jejím nárůstem. Zdá se proto, že je Polárka vším, jenom ne oázou stability, za kterou se na obloze docela přesvědčivě vydává.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 6:51 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce října ráno nad východem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř po celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2021

• 1. října – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 3. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 9. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (cca 2,5°), nalevo viditelný také Antares ze Štíra
• 10. října – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem
• 13. až 15. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera v první polovině noci: 13. 10. Měsíc cca 9° od Saturnu, 14. 10. v půli cesty mezi Jupiterem a Saturnem, 15. 10. cca 6° od Jupitera
• 21. října – maximum činnosti meteo­rického roje Lyrid
• 24. října – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 25. října – Merkur v největší západní elongaci, cca 18° od Slunce
• 27. října – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 29. října – Venuše v největší východní elongaci, cca 47° od Slunce
• 31. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Na konci měsíce ve středoevropském času (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno