Noční obloha v červnu: Nahlédněte do okolí červeného veleobra

Štír je noční živočich, proto nepřekvapí, že se i ten nebeský odváží nad obzor až po setmění. Za pozdního červnového soumraku se nad jihovýchodem objeví nejdřív jeho mohutná klepeta, načež následuje hlava a zavalité tělo, ověnčené jasnou stálicí Antares alias srdcem štíra. Nebezpečný ocas s jedovatým trnem už ovšem zůstane z větší části pod horizontem. Štír totiž obývá jižní hvězdnou oblohu, a ze severních zeměpisných šířek se nám na něj tudíž naskýtá jen omezený výhled. 

Oranžový veleobr

Na nebi poutá zmíněné souhvězdí pozornost především díky stálici Antares neboli Alfě Scorpii, vzdálené od nás 550 světelných roků. Patnáctá nejjasnější hvězda noční oblohy je velmi nápadná a její výrazný naoranžovělý odstín se dále umocní při pohledu malým dalekohledem: Pokud pak obraz maličko rozostříte, bude vjem ještě intenzivnější. Zabarvení stálice souvisí s její povrchovou teplotou, dosahující zhruba 3 500 °C, což je na hvězdné poměry docela málo. Slunce je o 2 000 °C teplejší, takže už září žlutobíle, a ještě „rozpálenější“ hvězdy jsou bílé až modrobílé. 

Ve všech ostatních směrech však Antares dává Slunci „na frak“: Je asi 15× hmotnější, 700× rozměrnější a 70 000× svítivější, což jej řadí mezi hvězdné veleobry. Rozhodně jde o jednu z největších stálic, kterou můžeme snadno zahlédnout pouhýma očima (viz V zajetí nadměrné hmotnosti). Její řídká obálka navíc pulzuje, díky čemuž se může průměr hvězdy měnit až o pětinu. S tím souvisí i fakt, že její jasnost na nebi nepravidelně kolísá v rozpětí 0,6–1,6 mag, a Antares se tak řadí mezi proměnné hvězdy. Ke změnám jasnosti může rovněž přispívat látka, kterou ve velkém vyvrhuje do okolí (včetně chladnějších oblaků prachu) a jež nám poté zastiňuje výhled.

Nedostižný průvodce

Antares kromě toho tvoří dvojhvězdu, o čemž se však z našich zeměpisných šířek přesvědčíme jen obtížně. Vždy ho spatříme v blízkosti obzoru, který je navíc v letních měsících často silně rozehřátý, tudíž pozorování zpravidla poznamená chvění atmosféry neboli seeing. Obraz v dalekohledu se pak mihotá, což při hledání drobného průvodce nijak nepomáhá. Jelikož souputník označovaný jako Alfa Scorpii B dosahuje jasnosti jen 5,4 mag a od Antara alias Alfa Scorpii A jej na obloze dělí pouhých 2,5″, zaniká v jeho jasu. Pozorování proto vyžaduje zejména perfektní podmínky a také dokonale seřízený dalekohled, s objektivem o průměru alespoň 15 cm. 

Hvězda má modrobílý odstín, vedle naoranžovělého Antara se však jeví spíš nazelenalá. A že ji není jednoduché zahlédnout, dokládá i historie jejího objevu: Došlo k němu 13. dubna 1819, kdy ji v dalekohledu spatřil Tobias Bürg – ovšem teprve v okamžiku, kdy probíhal zákryt Antara Měsícem. Stálice totiž leží natolik blízko ekliptiky, že ji může tu a tam překrýt nejen náš přirozený satelit, ale výjimečně i některá z planet. Rakouský astronom postřehl Alfu Scorpii B během několika málo sekund, kdy byla viditelná osamocená v těsné blízkosti měsíčního okraje – zatímco se Antares ukrýval za Měsícem, a sledování tudíž nerušil jeho intenzivní naoranžovělý svit. Trvalo ovšem dalších 25 let, než se Bürgovo pozorování podařilo ověřit. Detaily uspořádání zmíněného dvojhvězdného systému znají navíc astronomové jen přibližně: Alfa Scorpii B krouží kolem Antara ve vzdálenosti přes 500 astronomických jednotek a oběh dokončí za jedno až dvě tisíciletí. 

Hvězdokupa s řetízkem

V poněkud odlehlejším okolí Antara, stále však v rámci jednoho zorného pole běžného triedru, spatříte další zajímavé nebeské objekty. Tím nejnápadnějším je dozajista M4 neboli NGC 6121 s jasností 5,9 mag, rozkládající se 1,3° západně od zmíněné stálice. Jde o jednu z nejbližších kulových hvězdokup: Dělí ji od nás asi 7 200 světelných roků a v dalekohledu vypadá jako nápadná světlá skvrna zjasňující se do středu, s úhlovým průměrem asi 0,25°.

Rozlišit ji na jednotlivé hvězdy není složité a zvládnete to už s dalekohledem o průměru objektivu 10 cm. Možná postřehnete i řetízek stálic jedenácté velikosti, který hvězdokupu protíná od severu k jihu. M4 rovněž představuje první objekt svého druhu, jejž astronomové spatřili rozložený na samostatné hvězdy: Povedlo se to Charlesi Messierovi v roce 1764.

Přehlídka mlhovin

Mezi M4 a Antarem se však nachází ještě jedna kulová hvězdokupa, NGC 6144. Narazíte na ni, pokud se od uvedené stálice vydáte 38′ směrem na severozápad. Jelikož má ovšem NGC 6144 jasnost jen 9 mag a úhlový průměr pouze 7,4′, není příliš nápadná. Při jejím pozorování se vyplatí přesunout zářivého Antara mimo zorné pole, aby vás neoslňoval.

S dalekohledem zkuste propátrat i oblast severně od něj, směrem ke 3° vzdálené hvězdě Ró Ophiuchi ze sousedního Hadonoše. Jedná se o region mimořádně bohatý na emisní, reflexní i temné mlhoviny, představující oblíbený cíl astrofotografů.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 11:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – viditelný na sklonku června ráno nad východem
• Neptun – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem

Zajímavé úkazy v červnu 2022

• 2. a 3. června – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na večerní obloze
• 5. a 6. června – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 9. a 10. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 13. června – téměř úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 14. června – první superúplněk letošního roku
• 16. června – Merkur v největší západní elongaci, 23° od Slunce
• 18. a 19. června – setkání Měsíce a Saturnu na ranním nebi nad jihovýchodem: 18. 6. asi 9,5°, 19. 6. asi 8°
• 21. až 23. června – seskupení měsíčního srpku, Marsu a Jupitera na ranní obloze nad východem: 22. 6. Měsíc mezi Marsem a Jupiterem, všechna tři tělesa seřazena na ploše o průměru asi 14°
• 26. a 27. června – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Aldebaranu i Plejád z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem, na ploše o průměru cca 13°; Merkur s Plejádami a Aldebaranem spatříme těsně při obzoru a pouze v dalekohledu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno