Neznámé oběti války: Britský holocaust domácích mazlíčků

Britům se na konci třicátých let do války nechtělo. Hrůzy nedávno skončeného konfliktu měli dosud v živé paměti a navíc si dobře uvědomovali, že vývoj bombardérů se stále větším doletem a nosností pum zvyšuje zranitelnost jejich ostrovní vlasti. Politika appeasementu ale nakonec selhala a od léta 1939 bylo stále jasnější, že krveprolití je za dveřmi.

Pokyny pro páníčky

Po zkušenostech z let 1914–1918 provázely Brity při přípravách na válku mimo jiné obavy z nedostatku potravin. Pozornost úřadů se proto zaměřila také na miliony domácích mazlíčků, jejichž krmení mohlo potenciálně napjatou zásobovací situaci dále komplikovat. Nešlo ale jen o jídlo: zvířata byla považována za možné riziko i během všeobecného chaosu po bombardování velkých měst. Zranění a vyplašení psi mohli napadat lidi nebo se nekontrolovatelně potulovat v nebezpečných smečkách. Takové úvahy souvisely i s obavami z použití chemických zbraní a s představou, že by k smrti vystrašená zvířata mohla nebezpečné chemikálie – třeba v kožichu – dále šířit. 

Za těchto okolností vláda na začátku srpna 1939 zřídila speciální výbor (National Air Raid Precautions Animal Committee, NARPAC), který se měl zabývat vším, co nějak souviselo se zvířaty a nebezpečím nepřátelského bombardování. Zasedli v něm zástupci zvěrolékařů, zemědělců i vojáků a v zásadě šlo o obdobu civilní protiletecké obrany (Air Raid Precautions in the United Kingdom, ARP), jež vznikla o dva roky dříve. Jedním z prvních výstupů nově vytvořeného výboru byly Pokyny pro majitele zvířat (Advice to Animal Owners) z 26. srpna, které téhož dne odvysílala BBC a které se brzy objevily ve většině celostátních i regionálních novin.

Občanům se v nich doporučovalo, aby své zvířecí mazlíčky poslali na venkov, a pokud to nebylo možné, měli si zjistit, kde se nachází nejbližší veterinární stanice. Po vyhlášení leteckého poplachu je měli brát s sebou do krytu, psy na vodítku, kočky v košících nebo krabicích. Jestliže by museli ve spěchu opustit své domovy a nemohli by zvířata vzít s sebou, za žádnou cenu je neměli nechávat samotné doma, nebo je dokonce vypouštět na ulici, ale měli je předat sousedům. Pokud by to nebylo v jejich silách, jako „skutečně nejlaskavější“ se doporučovalo „nechat je zlikvidovat“.

Čistokrevní i kříženci

V napjaté atmosféře mobilizace, strachu z leteckého bombardování doprovázeného přípravou evakuace dětí z Londýna, obav z námořní blokády a následného hladu se ale našly statisíce lidí, jež zašly mnohem dál. Někteří si mysleli, že se psi a kočky v nastávající válce stanou zbytečnou přítěží či nemístným luxusem, jiní své miláčky nechtěli vystavit očekávanému strádání. Další nevěděli, zda po vypuknutí války nebudou muset skutečně narychlo opustit své domovy, a rozhodli se instrukci výboru splnit preventivně. Svou roli ale sehrála i přehnaná loajalita ke státní moci (někteří se domnívali, že tak svým malým dílem přispívají k nadcházejícímu válečnému úsilí) nebo šeptanda (povídalo se, že likvidace psů a koček je povinná). Na konci srpna 1939 tak vypuklo masové vraždění. 

Během asi deseti dnů na přelomu srpna a září 1939 zlikvidovali jen ochránci zvířat z londýnské organizace People’s Dispensary for Sick Animals přibližně 300 000 zvířat a v celé Británii jich ve stejné době přišly o život další statisíce. Vlna zabíjení se vzedmula na konci srpna a zesílila po vstupu Británie do války, o kterém ministerský předseda Neville Chamberlain veřejnost informoval 3. září. Ordinace zaplavili lidé a veterináři každý den jako na běžícím pásu usmrcovali zvířata elektřinou, chloroformem nebo injekcemi, z čehož se pak mnozí psychicky hroutili.

Působivé svědectví o těchto událostech zanechala například sloupkařka časopisu Psí svět (The Dog World) Mary Golightly: „Příběhy, které slýchám, se zdají být až neuvěřitelné. Třeba jeden veterinář už dokonce odmítal odpravovat další psy. Mrtvoly ležely na hromadě před jeho ordinací, kde čekaly, až je lopatami nahází do náklaďáku a odvezou do spalovny. Nebyli to jen kříženci (ne že by na tom nějak záleželo), ale i nádherní, šlechtění psi. Výstavní psi, psi, kterým jejich majitelé věnovali nejvyšší možnou péči, hýčkaní, doma každý den kartáčovaní, a teď tohle!“ Většina mršin byla pohřbena v hromadných hrobech nebo spálena v pecích, části se jako suroviny pro výrobu mýdla a hnojiv „ujal“ chemický průmysl. 

Panika se nevyhnula ani londýnské zoo. Prvního září bylo zlikvidováno několik desítek jedovatých hadů, kteří by se v případě poškození terárií bombardováním mohli dostat na svobodu, a o dva dny později potkal stejný osud i zbytek těchto plazů. Téhož dne zaměstnanci zoo vypustili vodu z akvárií, otevřeli dveře od klecí s malými ptáky a o něco později zlikvidovali netopýry a krokodýly. Ušetřeny zůstaly velké šelmy, které v náklaďácích opustily město. Méně štěstí měli ale například lvi, medvědi, vlci a tygři chovaní v zoo, jež patřila k southendskému lunaparku. Jejich majitel je nechal všechny postřílet.

Proti proudu

Hysterii ale nepropadli zdaleka všichni. Před unáhleným postupem varovaly třeba společnosti přátel zvířat, útulky nebo někteří jednotlivci. Kupříkladu provozovatelka útulku a známá milovnice koček Nina, vévodkyně Hamilton, si na své sídlo v Londýně vzala stovky psů, takže se sousedům musela omlouvat za ne­ustálé hlasité vytí. Angažovaná aristokratka, které se v literatuře přezdívá „zvířecí Oscar Schindler“, hned 28. srpna 1939 vystoupila v BBC s projevem, ve kterém spoluobčany vyzvala, aby zachovali chladnou hlavu. V podobném duchu se nesla i vyjádření armádního veterinárního sboru (The Royal Army Veterinary Corps), jehož představitelé upozorňovali, že psi jsou pro potřeby vojska i civilní ochrany zcela nepostradatelní.

Bombardéry Luftwaffe se nakonec nad Británií v září 1939 neukázaly a hlad také nepřišel, takže počáteční paniku – a s ní i vraždění zvířat – brzy vystřídala lítost nad zbytečně utracenými němými tvářemi. Britský „holokaust domácích mazlíčků“ je pozoruhodným dokladem toho, jak zoufale špatná rozhodnutí mohou lidé přijímat pod vlivem strachu. A také důkazem, že ani Britové nebyli ve válečných letech zdaleka tak chladnokrevní, jak se může zpětně zdát.